Skála je tak blízko, že se na ni dá z okénka vlaku sáhnout. A na druhé straně, snad metr od kolejí, padá do stametrové hloubky kaňon s divokou řekou Animas. Jízda historickou úzkokolejkou z Duranga do Silvertonu ve Skalistých horách v americkém Coloradu jako by vracela cestující do dob Divokého západu. Ostatně před lety se v okolí trati několik westernů natáčelo. Prostředí panenské přírody snad ani nemůže být dokonalejší: ve­dle skalisek a kaňonů vedou koleje mezi bujnými lesy i nekonečnými americkými pláněmi.

Parní úzkokolejka do Silvertonu je stará 140 let. Její vznik spadá do období velké železniční výstavby v této části Spojených států. „Železnice dorazila do Duranga 5. srpna 1881 a na podzim téhož roku začala stavba trati do Silvertonu. V červenci 1882 byly tratě dokončeny,“ uvádí se na internetových stránkách úzkokolejky. Volba úzkorozchodné tratě, kdy je mezi kolejnicemi vzdálenost tří stop (914 milimetrů), měla dvojí význam: do hornaté krajiny se užší trať víc hodila a stavba byla levnější.

Železnice o délce bezmála 73 kilometrů byla určena v první řadě pro dopravu rud – zlatých či stříbrných – z hornického Silvertonu do Duranga, kde se zpracovávaly. „Odhaduje se, že touto cestou bylo přepraveno více než 300 milionů dolarů v drahých kovech,“ konstatuje se na webu úzkokolejky. Jenže význam dopravy po kolejích začal záhy upadat. Například už v roce 1893 muselo deset velkých dolů v okolí Silvertonu zavřít, protože se razantně propadla cena stříbra.

Železnice se musela vyrovnávat i s dalšími překážkami: velkým požárem, který prakticky zničil centrum Duranga, nástupem automobilové dopravy, pandemií španělské chřipky v roce 1918 nebo velkou hospodářskou krizí. A do toho ještě s „běžnými“ provozními záležitostmi, jako byly povodně nebo sněhové kalamity – Silverton leží v nadmořské výšce 2840 metrů v severní části pohoří San Juan, které je součástí Skalistých hor.

Hollywoodské trháky

Za druhé světové války a krátce po ní se v Durangu zpracovával uran pro vojenské účely. Ale když zpracovatelský závod na konci čtyřicátých let minulého století s touto prací končil, hrozilo, že úzkokolejka zcela ztratí smysl. Jenže potom objevil Durango a tamní železnici Hollywood, takže se zde v následujících letech natáčelo několik úspěšných filmů včetně snímků Lístek do Tomahawku, Denver a Rio Grande, Viva Zapata, Cesta kolem světa za 80 dní a později také slavný western Butch Cassidy a Sundance Kid s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích, který získal čtyři Oscary.

Od konce čtyřicátých let se o úzkokolejku začali ve větší míře zajímat také turisté, kteří nakonec pomohli unikátní dílo zachránit. V druhé polovině šedesátých let byla trať vyhlášena národní kulturní památkou a dnes jde o vyhledávanou turistickou atrakci, byť z českého pohledu se nejedná o žádnou levnou zábavu – základní jízdenka na několikahodinovou jízdu parní úzkokolejkou z Duranga do Silvertonu vyjde na více než sto dolarů. I tak každý rok sveze na 140 tisíc cestujících a deník USA Today zvolil tuto historickou trať v roce 2021 a 2022 jedničkou mezi vlaky ve Spojených státech.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Durango, odkud vlak každé ráno vyjíždí z renovovaného historického nádraží, bylo založeno jen krátce před vybudováním úzkokolejky – v roce 1880. Bylo to právě v době rychlého rozšiřování důlní těžby. Dnes je také jedním z významných center cestovního ruchu v Coloradu. Za poslední roky se zdejší obyvatelstvo rozrostlo, což je patrné například na hlavní ulici, která se táhne celým městem – ve všední den po ní projíždí jedno auto za druhým. Je to důsledek koronavirové pandemie, kdy mnozí Američané „utíkali“ před covidem z velkých metropolí do menších měst a na vesnici.

„To vážně nepamatuji, ta doprava je teď fakt neuvěřitelná,“ říká Čechoameričan Frank Frištenský, který v Durangu dlouhá léta žil. Je potomkem slavného zápasnického rodu, Gustav Frištenský byl bratr jeho dědy. Frank na úspěšnou rodinnou tradici navázal mimo jiné tím, že v Durangu roky provozoval vlastní fitness centrum. Teď už je v důchodovém věku a žije převážně na rodné Moravě, do Spojených států se ale vrací – nejen za svými dětmi, ale i s malými skupinami českých turistů, kterým ukazuje zajímavá místa nejen v Coloradu.

Muzeum živé historie

V sedmnáctitisícovém Durangu stojí za povšimnutí například Strater Hotel. Je to impozantní stavba v centru města, kde některé ze svých westernových knih psal populární americký spisovatel Louis L’Amour. Také tu pobývali američtí prezidenti John F. Kennedy nebo Gerald Ford. Hotel je vyzdobený nádhernými dřevorytinami z konce 19. století.

Hotel, respektive jeho restaurace, stojí alespoň za krátkou návštěvu. Jakmile otevřete dveře, vrátíte se o více než sto let proti proudu času – interiér byl renovován podle podoby z konce 19. století, kdy se clevelandský lékárník Henry Strater rozhodl na tomto místě postavit hotel. Stavba vyšla na sedmdesát tisíc dolarů a použito bylo mimo jiné 376 tisíc cihel, ale také ručně vyřezávané pískovcové římsy a parapety.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Uvnitř to skutečně vypadá téměř stejně, jako když hotel se „saloonem“ poprvé otevřely. Barový pult, tapety na zdi, dřevěné stoly a židle nebo krásné lustry. Ženská obsluha roznáší jídlo a pivo z místního pivovaru v dobových kostýmech, což představuje také upnuté korzety a síťované punčochy, jak to známe z filmů z Divokého západu. Servírky jsou příjemné a ochotné, těžko odolat, když se s širokým americkým úsměvem zeptají, jestli si dáte ještě jedno pivo.

A aby byla iluze dávných dob dokonalá, uprostřed sálu vyhrává pianista staré i novější skladby. Když o sobě hotel s restaurací tvrdí, že je muzeem živé historie, rozhodně není daleko od pravdy. Atmosféra uvnitř je neopakovatelná.

Mezi kaňony a skalisky

Nádraží se stejně historickou úzkokolejkou se nachází jen pár minut chůze od hotelu. Minout opravdu nelze. Také proto, že se z reproduktorů ozývá hudba z ikonického filmu Sedm statečných. Vedle jízdenek je zde možné nakoupit suvenýry k historické parní úzkokolejce včetně železničářské čepice nebo vláčkodráhy. Krátce před odjezdem jsou žlutě natřené historické vagony už poměrně slušně zaplněny. Zatímco o prázdninách jsou hlavními pasažéry rodiny s dětmi, v polovině září jednoznačně převažují američtí senioři.

Za chvilku mezi cestující vstupuje jeden ze zřízenců, široce se usměje a zahlaholí: „Dobré ráno!“ Pak následuje asi pětiminutová řeč, při níž vyjmenovává, co všechno se za jízdy nesmí, aby se nikomu nic nestalo, tedy například vyklánět se z oken nebo se nahýbat z prostor mezi vagony.

Zanedlouho se ovšem ukáže, že mnozí tyto bezpečnostní poučky stejně nedodržují. Aby získali co nejpůsobivější fotky a videa z jízdy divokou přírodou, téměř „visí“ z vlaku ven. Pak ještě přichází průvodčí, aby štípl lístky, a další zřízenkyně, která připomene, že zhruba uprostřed dlouhé soupravy s patnácti vagony se nachází jídelní vůz, kde si mohou cestující koupit například kávu nebo různé sladkosti – záhy se tam utvoří dlouhá fronta.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Souprava, kterou táhne téměř stoletá parní lokomotiva, jede zpočátku podél hlavní silnice a míjí několik kempů. Vagony se kolébají ze strany na stranu a cestující pozorují okolní hory, které se vypínají do výšky přes tři tisíce metrů. Na atraktivitě cesta získává právě v momentě, kdy koleje začnou pomalu stoupat do těchto kopců a trať se klikatí mezi prudkými kaňony, drsnými skalami a divokou řekou Animas.

„Přijeli jsme z Texasu, naši známí nám říkali, jak je to tady úžasné. A odkud jste vy?“ dává se do řeči starší manželský pár. Po několika minutách ale zase vystrčí ruce z okna a začnou fotit a natáčet jako o život. V zářijovém slunném počasí je okolní krajina včetně vysokých skalnatých štítů jako malovaná. Mezi nejatraktivnější záběry ovšem patří ten, kdy mašina na chvilku zastaví na jednom z mostů a začne do stran vypouštět páru. Do Silvertonu přijíždí souprava před jednou odpoledne, přibližně po třech a půl hodinách.

Pokuta „sprostým ženám“

Silverton má ještě o něco starší historii než Durango. Dodnes si zachoval svůj historický charakter, asi hlavně proto, že se plně orientuje na turisty. Okolo roku 1860 vstoupili do míst, kde později vyrostlo městečko Silverton, první bílí prospektoři, aby tady v pohoří San Juan hledali bohatství a šťastnější život. A skutečně poměrně brzy našli podél řeky Animas ložiska zlata a stříbra.

V roce 1874 byla vytyčena lokalita nového města, které se stalo centrem mnoha těžařských táborů. Už za téměř deset let žilo v Silvertonu na dva tisíce obyvatel a ve městě stály čtyři stovky domů včetně dvou bank, pěti prádelen, několika hotelů a dvaatřiceti salonů. Mimochodem, dnes má město okolo 600 stálých obyvatel. Významnou roli zde v dobách největšího hornického rozkvětu hrála ulice Greene Street, kudy vedla pomyslná čára rozdělující město na slušnou část s mravnými a slušnými rodinami a na část červených luceren, heren, varietního divadla nebo tanečních sálů. Ostatně vykřičený dům dodnes připomíná jedna z historických budov, na jejíž terase „vyhlížejí“ své zákazníky dvě dámy – byť to jsou jen umělé panny jako třeba ve výkladech obchodů.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Prostitutky sice v dřívějších dobách neměly nouzi o klienty, současně se ale potýkaly s místními úřady, jak dokládají dobové dokumenty. Například na jaře 1883 vznesla velká porota celkem 117 obvinění proti „sprostým ženám“. Nakonec z toho byla pokuta pět dolarů pro každou z dam plus soudní výlohy. Pětadvacet dolarů pak musely zaplatit také vykřičené taneční sály. I přes tyto sankce byly prostituce a hazard tolerovány, pokud se ovšem nerozšířily do „slušnějších“ částí města. Dodnes je platná městská vyhláška zakazující závěsy v oknech salonů, aby strážci morálky viděli, co se v doupatech neřesti děje. Později se prostitutky přesunuly jinam, ale jejich salony na Blair Street našly v padesátých letech minulého století nové uplatnění, když posloužily jako kulisy pro natáčení filmových westernů.

Na začátku devadesátých let sice těžba v Silvertonu skončila, byť několik dolů stále funguje, ale město beztak žije z turistického ruchu. Historický vlak tu každý den „vyplivne“ stovky lidí, kteří pak zamíří do místních restaurací, kaváren nebo malých obchodů se suvenýry, kde se nabízí například tradiční indiánské umění nebo výrobky z místních nerostů. Někteří místní obyvatelé navíc tvrdí, že v horách okolo Silvertonu je stále dost zlata a stříbra, takže se tu těžba ve velkém zase jednou rozjede.

Pro bližší poznání historie místní těžby, ale i běžného života ve městě je dobré navštívit muzeum, které se nachází na konci Silvertonu nedaleko kostela. Mají tam dobové fotografie zachycující doby dávno minulé, ale třeba také nástroje potřebné pro kutání horniny, historické pokoje místních rodin, ale i vězení. Ostatně čtvrti červených luceren a heren vždycky přitahovaly i všelijaké podvodníky a násilníky. Do cel je možné si i vlézt a roli zločince si vyzkoušet. O to příjemnější pak je vrátit se zase na svobodu.