Pierre de Coubertin: Sport se musí zbavit lží
Olympijské hry v Tokiu se chýlí ke konci. Je čas ptát se, do jaké míry je dnešní podoba olympijského soutěžení slučitelná s myšlenkou, že sport je prospěšný lidské duši i tělu. Pro rubriku Tardis to znamená, že nastal čas ptát se popularizátora oné myšlenky, barona de Coubertina.
redaktor
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Jak hodnotíte průběh tokijských her, barone?
Barone? Ve sportu není jiné aristokracie než aristokracie svalů.
Promiňte tedy. Co ta olympiáda?
Pogratulujme si k tomu, čeho jsme dosáhli, ale buďme si neustále vědomi toho, že je mnoho práce ještě před námi.
Co nám zbývá udělat?
Nastupující společnost bude buď altruistická, nebo nebude vůbec. Je třeba zvolit mezi altruismem a chaosem. A mne trápí, jak obtížné je najít ty, kteří budou pokračovat v práci, kterou jsem započal. Lidé často nechápou moji myšlenku, že je třeba vzít helénského ducha a vdechnout jej současným podmínkám.
Co to znamená konkrétně?
Jsem stále přesvědčen, že nelze dosáhnout politické či společenské stability, aniž by předtím proběhla reforma školství. Přišel čas vystavět vzdělávací strukturu, jejíž architektura bude lépe odpovídat požadavkům doby. Konkrétně ve sportu to znamená, že je nyní na sportovních asociacích, aby daly ostatním správný příklad cti a upřímnosti tím, že ze svých řad vyženou lži a pokrytectví. Jistě mnoho lidí řekne, že je to utopický nesmysl. Jsem na to zvyklý.
Americká gymnastka Simone Bilesová raději z tokijských soutěží odstoupila, než by podávala výkony horší, než na jaké je zvyklá. Souhlasíte s ní?
Každý úspěch v sobě samém nese sémě svého zániku a sport nemá z tohoto pravidla výjimku. Neštěstí nespočívá v absenci úspěchu, nýbrž v absenci snahy uspět.
Nadcházející zimní hry v Číně budou politicky delikátní záležitostí. Předpovídáte jim jednoznačný úspěch, o němž mluví čínský prezident?
Úkol pořádat a slavit tyto hry je největší poctou, jaké se zemi může dostat. Dostane šanci propojit hodnoty helénské civilizace, nejvybranější z celé starověké Evropy, s jemnou kulturou a uměním Asie.
Jemnou kulturou myslíte třeba převýchovné tábory, nucenou sterilizaci a všeobecnou šikanu Ujgurů? Znamená to, že nesouhlasíte s myšlenkou čínské hry ignorovat?
Hry jsou globální věcí. Účast na nich musí být povolena každému, to je bez diskuse. Sport a jeho hodnoty jsou dnes zcela mezinárodní záležitostí. Můžeme tak doufat, že toto hnutí nezanikne, protože bude-li na jednom konci oslabeno, na druhém konci opět posílí.
Souhlasíte tedy také s účastí ruských, chronicky dopujících, sportovců?
Snažit se vyhrát podvodem je jako snažit se najíst jedem. Ale sport probouzí ty nejvznešenější i nejubožejší lidské vášně, může vést k rytířskosti i korupci...
Co vás to vůbec napadlo, oživovat olympijské hry, a proč?
Olympie byla symbolem čehosi, co ji přežilo, dnes je naživu znovu a bude se znovu obnovovat po celou dobu lidských dějin. To pomyšlení mi po celý život bylo nejen neustálým zdrojem inspirace, ale poskytovalo mi i opravdovou útěchu ve chvílích bolesti a smutku.
A nemáte pocit, že se z dnešních her tento duch vytratil, byv nahrazen bojem o moc a peníze?
Během každé olympiády čítám, že nejspíš bude tou poslední, protože - protože, pokud to chcete doopravdy slyšet, ten reportér měl mizerné ubytování, v restauraci ho vzali na hůl a telefon nebo telegraf (dnes internetové připojení) nefungovaly, jak měly. To je velice lidská reakce.
Není tedy dnešní supervypjaté sportovní zaujetí neúnosným rizikem? Nebylo by lepší hry vůbec nepořádat?
Nikdo nemá právo něco zbourat, aniž by zároveň narýsoval obrysy toho, co chce stavět namísto zbouraného.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.