Teploty klesající pod bod mrazu bývají každý rok na začátku zimy pro lidi, kteří na dovolené upřednostňují písečnou pláž před zasněženým svahem, jasným signálem: je čas poohlédnout se po letenkách za sluncem.

Poslední letošní listopadový den je takových teplomilných cestovatelů skoro plný modro-žlutý boeing, který brzy ráno, ještě za tmy, roluje po namrzlé ranveji pražského letiště, aby o necelé čtyři hodiny později a tři tisíce kilometrů dál na východ přistál uprostřed pouště. Rozdíl v teplotách? Více než dvacet stupňů.

Díky letenkám za pár eur patří Jordánsko mezi oblíbené cíle evropských turistů už několik let. Loni se země nevyhnula lockdownům a uzavření hranic, což tvrdě zasáhlo důležitý sektor cestovního ruchu. O to vstřícnější je letos, kdy se snaží ztráty počítané v miliardách dolarů dohnat. Ve srovnání se zeměmi v jihovýchodní Asii, které návštěvníky stále zavírají do karantény, je byrokracie spojená s covidem v Jordánsku v podstatě zanedbatelná.

Očkovaným vstup povolen

Statisticky vzato si blízkovýchodní království v pandemii vede obstojně. Přibližně stejně lidnatá země jako Česko má asi třetinu obětí. V žebříčku serveru Worldometers, který řadí země podle počtu zemřelých na milion obyvatel, je Jordánsko zhruba v polovině, Česko sedmé nejhorší.

Jistě lze namítnout, že srovnání není úplně fér. Jordánsko má například výhodu v teplejším klimatu, které obecně koronaviru příliš nesvědčí. Pokud by ale člověk soudil jen podle přístupu k epidemiologickým opatřením při cestě do Prahy a Ammánu, skoro by řekl, že jenom v horkém pouštním vzduchu příčina tak rozdílných výsledků boje proti nakažlivé nemoci nebude.

Vstupenkou do normálního života se postupně stávají QR kódy, jakási razítka potvrzující bezinfekčnost. Vstupní kód si musí před cestou online vyřídit také turista mířící do Jordánska. Kontrolují ho už při nástupu do letadla - když nepípne čtečka, neprojdete. Kdyby přece jen někdo laseru v Praze proklouzl, neujde pozornosti po příletu do Ammánu. Letištní zřízenci v rouškách a gumových rukavicích čekají nedaleko východu z letadla a podle QR kódů třídí pasažéry na dvě kategorie. Očkovaní dostávají na pas samolepku s nápisem „Vaccinated“ a pokračují směrem k východu. Nešťastníci bez nálepky míří k některému z více než desítky bílých stánků, kde jim zdravotníci v plné polní zkoušejí najít vatovou tyčinkou virus hluboko v dutinách.

Důslednost covidových opatření v Ammánu je až překvapivá. Bezinfekčnost se ukazuje všude tam, kde dřív stačil pas. Všichni poctivě nosí roušky, zřízenci s mopy na toaletách vytírají lidem přímo pod nohama, a kvůli covidu dokonce zavřeli místní kuřárny. Což je v zemi, kde intenzivně kouří prakticky každý muž, zřejmě nejdrastičtější opatření.

Cesta do Prahy o několik dní později je nesrovnatelně pohodlnější. Při nástupu do letadla stačí prokázat bezinfekčnost souhlasným kývnutím hlavy. Na letišti v české metropoli pak při jediné kontrole celník „bezinfekční“ QR kód přečte jen letmým pohledem očima.

Letokruhy dějin

Dobrou zprávou pro cestovatele je, že po opuštění mikrosvěta letiště jako by pandemie zmizela. Rušné ulice v historickém centru Ammánu pulzují životem, roušky nosí prodavači v obchodech či obsluha v restauracích; běžní lidé se jimi většinou neobtěžují. Není těžké za pár hodin pustit covid z hlavy. Na území jordánského hlavního města se tisíce let doslova vrství dějiny. Lidé tu žijí od doby kamenné, vystřídalo se tady nepočítaně kultur a každá zanechala svůj letokruh. Do dnešní dvoumilionové metropole ale Ammán vyrostl hekticky, během relativně krátké doby. Ještě na začátku padesátých let tu žilo devadesát tisíc lidí a jen od začátku tisíciletí se počet obyvatel zdvojnásobil.

Pro turistu bažícího po starobylých památkách a architektuře to znamená, že pobyt není nutné protahovat. „Povinnými“ památkami jsou jen římský amfiteátr a ruiny starověkého města na nejvyšším kopci v Ammánu. Stačí je za odpoledne projít, prohlédnout si místní archeologické muzeum a člověk získá slušný obrázek o historickém významu Ammánu.

Naopak gurmánům se odtud nejspíš nebude chtít odjíždět. Každý večer se ulice v centru rozvoní arabskými lahůdkami. Na výběr jsou stánky s jednoduchou šavarmou nebo falafelovým sendvičem, které za dinár rychle zaženou hlad, levné restaurace v postranních uličkách obsypané místními rodinami, ale také drahé podniky nabízející „haute cuisine“.

foto Jan Němec, týdeník Hrot

Na své si přijdou rovněž milovníci piva. I ve většinově muslimské zemi se najdou nadšenci do domácího vaření. Jeden z nich si v širším centru před několika lety otevřel minipivovar Biera. Místní nabídka svrchně kvašených piv by se ctí obstála i v tvrdé české konkurenci.

Barman Waleed, jinak též asistent sládka, nadšeně vypráví o historii podniku, o dvouletém martyriu při získávání všech úředních štemplů nebo improvizaci, s níž museli do pátého patra okny dostat varnu i ležácké tanky. Nakonec ale posmutněle dodává, že výpadky turismu zasáhly i tento podnik. Asi není překvapením, že většinu klientely bažící po pivu tvoří cizinci...

Turismus na lopatkách

Většina cestovatelů bere Ammán jen jako přestupní stanici před 350kilometrovou cestou na jih do pouštní Petry. Kdo má ale málo času, najde pozoruhodné památky i mnohem blíže. Třeba necelých padesát kilometrů severně, v historickém městě Džaráš, na jehož návštěvu stačí i jeden den.

„Džaráš, Džaráš, Džaráš!“ huláká řidič název cílové stanice své trasy z nádraží Tabarbour v Ammánu. Prošedivělou hlavu při řvaní vystrkuje z bočního okénka malého autobusu a přidává několik zatroubení na klakson. Pak se stáhne dovnitř, pohledem odhaduje procházející potenciální cestující a zapaluje si cigaretu. Mezi mnoha arabskými nápisy na předním skle vozu je jediný psaný latinkou. Kostrbatými písmeny upozorňuje: „No Smokn ig.“

Doprava je jednou z mála výjimek z jordánské vysoké cenové hladiny - litr dieselu tu vyjde v přepočtu na dvacet korun. Malé soukromé autobusy jsou úplně nejlevnější a zároveň nejzábavnější alternativou cestování. Za necelých padesát kilometrů svezení platíme po dvou dinárech, tedy asi šedesát korun.

Nízkou cenu samozřejmě vyvažuje několik kompromisů, na něž je třeba přistoupit. Pomineme-li komfort cestujících vyšších než 180 centimetrů, projevuje se napjatá ekonomika byznysu třeba tím, že neumožňuje vozit vzduch. Odjezdy se tak neřídí jízdním řádem, ale naplněním kapacity. Řidič během dvaceti minut postupně usazuje další a další cestující, mění zasedací pořádek, a když nastoupí dvojice mladých dívek v nikábech, vyklidí pro ně vlastní dvojsedačku. Když je nakonec s vytížením vozu spokojený, naposledy projde uličkou, vybere jízdné a konečně vyrážíme na cestu.

Hodinové kodrcání stojí za to. Archeologickou oblast v Džaráši fotky na internetu vykreslují jako turistické peklo zavalené davy lidí, nyní je tu skoro prázdno. Na rozlehlém parkovišti stojí jen dva zájezdní autobusy a při troše snahy se dá areál projít téměř bez kontaktu s dalšími návštěvníky.

Pětina ekonomiky

Co je ale příjemné pro turisty, to už se mnohem méně zamlouvá místním. „Turistů je pořád málo. Je to problém, vydělávám míň a Jordánsko je drahá země,“ stěžuje si taxikář Mahmud, zatímco zběsile troubí na auta v koloně před jeho oprýskaným žlutým mitsubishi.

Stejně jako většina kolegů také Mahmud zná jen několik anglických slovíček, silný je především v číslovkách. Vysvětluje, že byznys se mu nezhroutil díky tomu, že v Ammánu neexistuje hromadná veřejná doprava. Na taxíky musí při přesunech po rozlehlé jordánské metropoli spoléhat i místní. Ti na rozdíl od turistů tolik nevynášejí: znají místní ceny a nedávají spropitné, dodává bezelstně.

Mahmud není sám, kdo si stěžuje; mnozí Jordánci dopadli mnohem hůř než on. Pro lepší představu: ještě v roce 2019 do země přicestovalo na 5,4 milionu turistů, kteří v zemi utratili 5,7 miliardy dolarů. Loni kvůli covidu počet návštěvníků z ciziny klesl na 1,2 milionu a jejich útraty na 1,4 miliardy.

Oživení je jen pozvolné a velká část z více než padesáti tisíc lidí, které turismus přímo zaměstnává, je stále bez práce. Celostátní nezaměstnanost vystoupala na více než 25 procent. Vůbec nejvíc na čínskou chřipku doplatily na turistech zcela závislé destinace, jako jsou skalní město Petra na jihu země nebo pobřeží Mrtvého moře.

Zatímco jordánská ekonomika trpí, pro cestovatele je paradoxně aktuální situace doslova výzvou. Vidět proslulé místní památky a přírodní krásy bez davů, které dokážou spolehlivě zabít genius loci, se po návratu do normálního života asi už jen tak nepoštěstí.