Když něco nejde silou, obvykle pomůže ještě větší síla. Při čtení programových priorit, které minulý týden představila skomírající sociální demokracie, se člověku vkrádá na mysl právě toto známé pořekadlo - když na voliče nezabrala levicová populistická politika, zkouší se podbízet ještě radikálněji levicovou a populističtější politikou.

Jako červená nit se programem ČSSD táhne důraz na to, že na krizi způsobenou čínskou chřipkou s vydatnou pomocí chaotické vlády nesmějí doplatit sociálně slabí a střední třída. Ať platí bohatí!

Hned první programový bod pak definuje, kdo je bohatý, a měl by se proto začít bát. Danit se mají „obří“ majetky vyšší než 100 milionů korun, a to procentem ročně. Stát by si měl rovněž vzít „spravedlivou“ část z každého dědictví nad 50 milionů. Krvácet mají pochopitelně nadnárodní korporace - banky, pojišťovny, operátoři nebo digitální firmy. A zlem, které musí být po zásluze ztrestáno, jsou i majitelé investičních nemovitostí. Za byty, které neobsadí, by prý měli platit pokuty. Sečteno a podtrženo, chybějí už jen výkřiky o znárodňování.

Nové, radikální poloze ČSSD se přizpůsobila i rétorika - stydět by se nemuseli ani předrevoluční komunisté. Ve skutečnosti je ale na socdem smutný pohled. Strana se ve snaze zachránit holou existenci pustila do kalných vod nalevo od komunistů. Kromě negace a odírání „bohatých“ ale nenabízí nic pozitivního, co by neuměl slíbit Andrej Babiš. K úspěchu sociálním demokratům tak ani radikalizace nepomůže. Sněmovní smrt se zdá naopak ještě pravděpodobnější než dřív.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.