Ruské bomby zabíjející na Ukrajině vojáky a civilisty mají ještě jednu oběť, kterou ovšem není třeba vůbec litovat. Prudká změna v bezpečnosti dodávek energie v Evropě, kterou přinesla Putinova agrese, rozbíjí napadrť snění o vynulování emisí oxidu uhličitého do roku 2050. Často jsme slyšeli, že boj s klimatickou změnou máme vnímat jako příležitost, takže by nyní bylo fajn i tohle globálně politické prozření přijmout jako příležitost. K přemýšlení, a hlavně k počítání. I když se tomu zejména autoři evropského plánu Fit for 55 zuřivě brání.

Shodou okolností nedlouho před ruskou invazí vyšla v češtině pozoruhodná kniha významného dánského ekologa a statistika Bjorna Lomborga Falešný poplach, v níž už je mnoho spočítáno. Lomborg rozhodně není žádný popírač oteplování a toho, že hlavním jeho zdrojem je lidská aktivita na Zemi. Ale v současné zelené revoluci zcela jistě patří mezi kontrarevolucionáře. A to zvláště nebezpečné, protože operuje s čísly, která se hodně těžko vyvracejí a z nichž vyvozuje, že změna klimatu je opravdu vážný problém, ale rozhodně nehrozí žádná katastrofa a konec civilizace, pokud nezastavíme emise do deseti let. Je ostrým kritikem zejména médií šířících apokalyptické myšlenky vycházející z dílčích studií a krajních, málo pravděpodobných scénářů.

Apokalyptické děti

To pak vede k nepřiměřeným reakcím veřejnosti i politiků, které jsou ve svém důsledku extrémně drahé, a navíc ne­účinné. Podle Lomborga vynakládáme na planetě na boj s klimatem momentálně ročně kolem 400 miliard dolarů. A Pařížská dohoda je zdaleka nejdražší smlouvou v lidské historii, neboť její náklady do roku 2030 znamenají 1,2 bilionu dolarů ročně. A nikdo neprotestuje, protože lidé jsou vyděšeni. Lomborg cituje článek z Washington Postu z roku 2019, v jehož anketě 57 procent dětí ve věku od třinácti do sedmnácti let má strach z klimatické změny a 82 procent dětí ve věku deseti až dvanácti let prožívá pocity klimatického smutku a hněvu a většina dětí sdílí apokalyptický pohled na budoucnost planety.

Problém je v tom, že si ony děti vytvářejí názor na základě silně zkreslených dat. Například v červnu roku 2019 vyšel v americkém časopisu Time článek s fotografií generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, kterak stojí do půli stehen ve vodě na pobřeží Tuvalu a tvrdí, že jeho více než deset tisíc obyvatel bude „smeteno z mapy“. Ve skutečnosti podle opravdu vědeckých dat zveřejněných v časopise Nature hladina oceánu kolem 124 ostrůvků Tuvalu roste oproti planetárnímu průměru dvakrát rychleji, a přesto se rozloha jeho suchozemského území zvýšila o 2,9 procenta. Důvodem je sedimentární přirůstání označované jako akrece.

Vlny narušují a vyplavují na pobřeží zlomky starých korálů v podobě písku, což ve svém důsledku působí proti poklesu rozlohy. Nejnovější výzkumy a studie situace v Mikronésii, na Marshallových ostrovech, Kiribati, ve Francouzské Polynésii, na Maledivách a na Tuvalu dokazují, že vliv akrece překonává všude dohromady vliv stoupající hladiny oceánu.

Podobnou paniku vyvolávaly ve stejném roce New York Times, když na základě studie v Nature popsaly, jak se do roku 2050 ocitnou pod vodou rozsáhlé plochy obydlených území a z povrchu zemského budou vymazána celá města. V Nature se přitom ve skutečnosti psalo, že dřívější odhady zvyšování mořské hladiny byly chybné, jelikož se opíraly o měření úrovně terénu, která občas nedopatřením měřila vrcholky stromů nebo domů.

Na základě toho NYT vytvořily mapku, podle níž zmizí téměř celý jižní Viet­nam, kde žije dvacet milionů lidí, protože bude zaplaven přílivovou vodou. Ve skutečnosti je v jižním Vietnamu rok 2050 dávnou realitou. Jihovietnamské provincie jsou pod hladinou moře podobně jako Holandsko. Dokonce i v Londýně žije pod úrovní moře milion lidí. Už dnes trvale pobývá pod úrovní oceánů 110 milionů lidí, a to zcela bezpečně. Apokalypsa se nekoná, protože tyto národy se naučily stavět ochranná pobřežní opatření. Člověk je prostě evolučně tak úspěšný, protože se dokáže adaptovat, s čímž apokalyptičtí hlasatelé pranic nepočítají.

„Nejkvalitnější současné výzkumné odhady ukazují, že pokud nebudeme nic dělat, budou náklady klimatické změny do konce století představovat zhruba 3,6 procenta globálního HDP. Do tohoto výpočtu jsou zahrnuty veškeré negativní dopady, nejen zvýšené škody v důsledku silnějších bouří, ale třeba i zvýšené počty úmrtí kvůli vlnám veder a zanikání pobřežních mokřadů v důsledku zvedání mořské hladiny. Znamená to, že náš průměrný příjem se v souhrnu do roku 2100 nezvedne na 450 procent, ale zřejmě jen na 434 procent. To je jistě problém. Rozhodně to však není katastrofa,“ uvádí čtenáře do světa čísel Lomborg.

A bourá i rozšířené bludy o tom, jak se planeta promění ve vyschlou pustinu a lidé budou hromadně umírat vedrem. Globální údaje o úmrtích v důsledku veder a chladu neexistují, ale třeba studie z Madridu z roku 2015 ukazuje, že úmrtí na podchlazení převažují nad úmrtími z veder v poměru 5 : 1, a zatímco počty úmrtí z veder v čase klesají, smrtí chladem přibývá. V Madridu! Podle Lomborga je to dáno schopností adaptace člověka – a přizpůsobení se vedru je snazší než v případě zimy.

Přirozené zelenání

Globální data jsou naopak k dispozici v případě vysychání a hnědnutí planety, kdy po několikasetletém ubývání zelené hmoty se trend v sedmdesátých letech otočil a zřejmě právě díky vysokému objemu CO2 v atmosféře začalo zeleně přibývat. Dle dostupných prognóz by při nejhorším emisním scénáři vzrostla hmotnost vegetace na Zemi do konce století zhruba o polovinu a přesáhla by stav roku 1500, kdy začalo vegetace vlivem lidské činnosti rychle ubývat. To podle dánského statistika samozřejmě neznamená, že vše je v pořádku. Je samozřejmě možné, že ne všechna tato vegetace bude typu, který oceníme a potřebujeme. Přirozené ozelenění planety je ale faktor, kterému se prakticky nevěnuje pozornost.

Lomborg nebagatelizuje změnu klimatu. Jen se dožaduje střízlivosti a po­užívání dat, která opravdu vyplývají z originálních zjištění panelu IPCC, a nikoli z alarmistických zjednodušení v různých zprávách pro politiky a veřejnost, jejichž důsledkem jsou vyděšené děti a znepokojená dospělá populace.

A pak také žádá, aby i v klimatické politice, stejně jako ve všech jiných politikách prováděných po planetě, byly porovnávány náklady na opatření s výnosy v podobě snížení škod způsobených změnou klimatu, což asi nebude rozporovat žádný střízlivě uvažující člověk. To se však nestalo ani při vyjednávání Pařížské dohody, a už vůbec ne při přijímání evropského projektu Fit for 55. Cíl Pařížské dohody zabránit zvýšení teplot nad 1,5 stupně vznikl pouze pod tlakem aktivistů a teprve po jeho přijetí byli klimatologové dotázáni, co je pro to třeba udělat. A tak se teď Evropa pokouší splnit nesplnitelné za nepředstavitelných nákladů bez naděje na skutečný významný přínos.

Lomborg na matematickém modelu MAGICC, s nímž běžně pracují klimatologové, namodeloval teoretickou situaci, kdy by všechny vyspělé země na planetě, tedy nejen Evropa, snížily v roce 2020 své emise zcela na nulu a zbytek světa pokračoval jako nyní. Růst teplot by v roce 2100 dosáhl oproti stavu před průmyslovou revolucí místo 4,1 stupně nepříliš fascinujících 3,7 stupně. Zcela minimální výsledek ve srovnání s neskutečnými potenciálními náklady.

Vojtěch Velický

Lidstvo má přitom před sebou obrovský růst. Skeptický Dán pracuje s propočtem, který publikovala v roce 2017 skupina výzkumníku IPCC. Ta počítá s pěti možnými scénáři, z nichž ten střední odhaduje růst HDP na hlavu v roce 2100 oproti současnosti o již zmíněných 450 procent. Nad ním jsou ještě dva další scénáře. Ten udržitelný počítá s opatřeními, která udrží globální teplotu do růstu 2,2 stupně. S jedním a půl stupněm nikdo, jak vidno, neoperuje. Při něm se globální HDP na hlavu zvýší o úžasných 650 procent a dosáhne 106 tisíc dolarů na hlavu.

Pak je zde scénář fosilní, v němž nadále využíváme fosilní zdroje a teplota vzroste o 4,9 procenta. Jenže HDP na hlavu dosáhne neuvěřitelných 182 tisíc dolarů. V tom ovšem nejsou započítány náklady, které přináší vyšší teplota. Když to opravíme podle výpočtu škod, za nějž dostal profesor William Nordhaus v roce 2018 Nobelovu cenu, škody podle udržitelného scénáře budou tři tisíce dolarů na osobu za rok, zatímco u fosilního to bude jedenáct tisíc dolarů. Rozdíl ve vytvořeném bohatství tak bude pořád 69 tisíc dolarů na hlavu ve prospěch fosilního scénáře.

Tyto výpočty znějí dnes tak svatokrádežně, že o nich raději ani nikdo nediskutuje. Ale přichází čas, kdy bychom měli z náboženského vytržení nad klimatickou změnou procitnout a začít hledat nějaké racionální řešení. Na Ukrajině už vědí, že pár desetin stupně na teploměru není to nejdůležitější na světě. A zbytku světa to snad také pomalu dochází. Kaž­dopádně vůbec by neškodilo, kdyby se Lomborgova kniha zařadila mezi povinnou četbu na středních školách, když už dnes alarmisté pořádají nájezdy na školní osnovy.