Obě firmy přitom jednaly relativně skromně. Zakladatelé Klaviya firmu původně rozjeli bez rizikového kapitálu a vydělávali. Před samotným vstupem na burzu vybrali od investorů 450 milionů dolarů, použili je (tradičně) k posílení růstu a (netradičně) se vrátili do černých čísel. I proto si mohli ponechat téměř osmdesát procent firmy (a devadesát procent hlasovacích práv), což investoři jinak neradi vidí. V první den obchodování pak cena akcií poskočila o devět procent vzhůru.

Instacart původně skromný být nechtěl, ale jeho šéfové prováhali období velké poptávky po nových technologických burzovních titulech. Spolu s bankou Goldman Sachs, která IPO připravovala, si toho byli vědomi a přizpůsobili se. „Nehledali jsme ideální tržní moment,“ řekla šéfová Fidji Simoová.

Po odečtení všech nákladů si Instacart ze vstupu (včetně dvanáctiprocentního nárůstu první den obchodování) odnesl sto milionů dolarů za prodej pouze 6,7procentního podílu. Firma si to může dovolit, protože i ona generuje zisk: před vstupem na burzu měla v hotovosti 1,8 miliardy dolarů. Jako by se do kšeftu s digitálními firmami vkrádala dávka realismu.