Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Nic nestojí na tak slabých nohou jako tvrzení o údajné rovnosti všeho, co má lidskou tvář. Lidé jsou si naprosto nerovni. Dokonce mezi sourozenci existují ty největší odlišnosti tělesných a duševních vlastností. Příroda se ve své tvorbě neopakuje. Nevyrábí sériové zboží. Člověk vycházející z její dílny nese pečeť individuálního, jedinečného, neopakujícího se.

Lidé jsou a zůstanou nerovni. Střízlivé a účelové úvahy mluví pro to, aby se s lidmi zacházelo před zákonem stejně. Je nad lidské síly učinit z černocha bělocha. Můžeme však propůjčit černochovi tatáž práva jako bělochovi a poskytnout mu tím možnost dosáhnout za stejné výkony totéž. Víc liberalismus nechtěl a nemohl chtít.

Tím se dostáváme k rozhodujícímu bodu všech antidemokratických učení - ať již vycházejí od potomků staré aristokracie a přívrženců dědičných knížat, nebo od syndikalistů, bolševiků a socialistů - k učení o násilí. Antidemokratické učení hájí právo menšiny, aby násilím učinila samu sebe vládcem státu a většiny. V souladu s tímto míněním spočívá mravní ospravedlnění takového postupu v síle, jež je schopna skutečně uchopit moc. Právě podle toho se poznají v duchu této ideologie nejlepší, kteří jsou jedině povoláni vládnout a rozkazovat, že totiž mají schopnost prosadit se proti vůli většiny, aby ji opanovali. Zde se kryje učení Action française s učením syndikalistů, učení Ludendorff a a Hitlera s učením Lenina a Trockého.

O Rusech tvrdíme jedině toto: nechtějí se začlenit do společenské spolupráce lidí. Stojí vůči společenství lidí a národů jako národ, který nemá jiný zájem než spotřebovat to, co jiní nashromáždili. Národ, v němž žijí ideály Dostojevského, Tolstého a Lenina, nemůže zplodit společenskou organizaci, nemůže žít se světem v míru. Od přírody je Rusko obdařeno mnohem bohatěji úrodností a nerostným bohatstvím všeho druhu než Spojené státy americké. Kdyby Rusové prováděli kapitalistickou politiku jako Američané, byli by dnes nejbohatším národem světa.

Z toho, co jsem řekl, vyplývá jasný závěr, jenž musí být vodítkem pro politiku civilizovaných zemí vůči Rusku: nechte Rusy být. Nechte je dělat ve vlastní zemi, co chtějí, ale nenechte je vyjít z jejich státních hranic, aby zničili evropskou civilizaci. To samozřejmě neznamená, že máme zavést zákaz dovozu a překladů ruské literatury. Nechť se neurastenikové jimi potěší podle libosti, zdraví lidé se stejně odvrátí. To také neznamená, že se má Rusům zakázat podnikat propagandistické cesty po světě a rozdělovat úplatky, což činí podobným způsobem, jakým kdysi carové rozhazovali rubly. Kdyby moderní kultura nebyla schopna ubránit se útokům podplacených subjektů, nemohla by beztak dál existovat.

Kritériem pravdy je, že funguje, i když to nikdo není připraven uznat.