Sankce proti Putinovi a jeho oligarchům mohou být po rozhodnutí soudu EU v troskách

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Dva ruští prominentní bankéři a finanční magnáti, Petr Aven a Michail Fridman, uspěli u Soudního dvora EU s tvrzením, že byli na unijní sankční seznam zařazeni neoprávněně.

Celý článek
0

Další krok k fúzním elektrárnám? Startup z Institutu Maxe Plancka získal 20 milionů eur

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Mnichovský startup Proxima Fusion přesvědčil investory a získal od nich 20 milionů eur k vybudování první generace fúzních stelarátorových elektráren. Zakladatelé tohoto spin-offu Institutu Maxe Plancka tak ukazují, že umí dobře vytěžit zkušenosti, které získali při vývoji a stavbě světově největšího experimentálního stelarátoru.

Celý článek
0

Zmizí muži ze světa? Jejich chromozom se pořád zmenšuje, hlásí vědci

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Je to záhada mezi ženou, mužem a ptakopyskem. Kam se vytrácejí geny z chromozomu Y? A může lidstvo fungovat bez něj?

Celý článek
0

Proč se odboráři bojí zaměstnavatelů a proč lékaři dostanou místo reformy vždy jen peníze

Mzdy klesají, ale odboráři místo firem tlačí na vládu. A lékaři sice dostanou přidáno, ale potřebná reforma je v nedohlednu.

Proč se odboráři bojí zaměstnavatelů a proč lékaři dostanou místo reformy vždy jen peníze
Josef Středula | foto Martin Pinkas, Hrot

Potěšit ekonomické ministry poněkud deprivované inflační vlnou a poklesem ekonomiky je nepochybně namístě. Předseda Českého statistického úřadu proto začal přepočítávat, jak v markách a dolarech vlastně utěšeně bohatneme. A měl pravdu: inflace po „velkém třesku“, kdy se 1.ledna 1991 najednou liberalizovaly mzdy i ceny a zavedla směnitelnost koruny, skokově vzrostla, zatímco koruna, zafixovaná ve svém kurzu, podepřeném stabilizačními půjčkami od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, se nepohnula ani o milimetr. 

Tehdejší průměrná hrubá mzda nebyla daleko od sta dolarů, dnes jde o dva tisíce. Nájezdy motorizovaných konvojů z Čech do blízkého zahraničí jsou ovšem stále oblíbené, neboť pevná koruna učinila nákupy v zemích, které měly odedávna nižší cenovou hladinu, ještě atraktivnějšími. Kdo může, ochraňuje nakupováním v cizině reálnou hodnotu své výplaty. 

Že to z národohospodářského hlediska pro český růst znamená minus, je jiná věc. Těm ostatním, kteří se nákupní turistice věnovat nemohou, vesměs reálné mzdy (očištěné o tuzemský index spotřebitelských cen) i ve třetím čtvrtletí tohoto roku klesly. Pokles se sice zpomalil na 0,8 procenta meziročně, ale trvá to už osm kvartálů v řadě, což je doba velice dlouhá. 

Odbory tlačí na vládu, nikoli na firmy

Paradoxem je, že inflace byla sice u nás kumulativně jedna z nejvyšších v EU, přesto v nedávném celoevropském šetření hodnotila vzestup cen jako „výrazný“ jen zhruba čtvrtina Čechů, což je nejméně v celé Unii. Z tohoto pohledu jsme až nelidsky zdrženliví, ale jak poznamenal hlavní ekonom České bankovní asociace Jakub Seidler, mohlo by to zčásti vysvětlovat, proč se zatím nedostavil agresivní tlak na navýšení mezd. 

Je pozoruhodné, jak odborářští bossové rádi poukazují na to, že v Česku měly a mají firmy pořád solidní ziskovost a ukrajují si z koláče přidané hodnoty o dost větší díl, než je v průměru v Evropě zvykem, ale nevyčítají to zaměstnavatelům – ale vládě. Největší firma ve zpracovatelském průmyslu, na české poměry velmi dobře platící boleslavská Škoda, vyhlásila výstražnou stávku, perfektně koordinovanou mezi odbory a zaměstnavatelem. Nebyla za vyšší mzdy, ale v podstatě za zachování daňového režimu u benefitů. 

Jinak řečeno, odborářská „věrchuška“ netlačí na vedení firem, ale na vládu. Lobbuje za dotované energie pro firmy, aby mohla požadovat vyšší mzdy, protože přece odbory pomohly firmám udržet konkurenceschopnost. Chce, aby vláda výrazně zvedla minimální mzdu s poukazem na to, že v Polsku bude od ledna ve výši 4242 zlotých (skoro 24 tisíc korun), což je mnohem víc, než slibuje ministr práce Marian Jurečka (podle nižšího návrhu by mělo jít o 18 900, podle vyššího o 19 400 korun měsíčně). 

Český odborářský přístup k vyjednávání je schovat se za vzorec, ukazovat svaly na náměstích a hřímat s rudou šálou na krku. Naopak jít do přímého konfliktu za vyšší mzdy znamená riskovat, že místo kýženého cíle ohlásí firma hromadné propouštění. Tohle platí všude, kde je taková hrozba ze strany zaměstnavatele věrohodná, a nejdůležitější obor v Česku – automotive – momentálně nemá na růžích ustláno a obava o džoby je reálná.

„Nepostradatelní“ pánové a dámy v bílém 

Výjimky, které se přímého střetu o peníze nebojí, existují. Vezměte si třeba lékaře, kteří na rozdíl od minulosti ani neděkují, ani nehrozí odcházením do ciziny, naopak chtějí zůstat doma a s kratšími přesčasy si přijít na stejné peníze. A o zvýšení platu nevyjednávají s vedením příslušné nemocnice, ale rovnou s premiérem. 

 

Dobře vědí, že při tom, jak u nás zdravotnictví funguje, jsou na trhu práce nedostatkoví, což znamená, že jejich vyjednávací pozice je silná a propouštění jim ani náhodou nehrozí. Jestli alespoň mladým lékařům šlo také o reformu systému, v němž spousta věcí funguje organizačně a ekonomicky úplně špatně, nejsem skálopevně přesvědčen.

Kde sehnat doktory, když chybějí? Nostrifikace diplomu je proces úmyslně trvající roky, takže „dovézt“ konkurenci z ciziny v podstatě nejde. Vnitřní konkurence by se mohla objevit prostřednictvím rozšíření kompetencí diplomovaných sester, které by nikoli jen de facto, ale de iure snížily poptávku do doktorech. Ale nepřijde, neboť od čeho máme cechovní uspořádání s povinným členstvím v lékařské komoře než od přísné regulace vstupu do oboru. Sestřičky má každý rád, ale ne v této oblasti. 

Vstup na trh je omezen i jeho úmyslnou fragmentací, kdy bez specializace nemůžete jen tak někomu lézt do zelí. To je taky špatně, ale kdo se chce se svou odborností rozpustit jako kostka cukru v kávě, že ano? Raději klopotně zdůvodňovat, že je to tak v zájmu pacienta.

 

Mazácká „vojna“ v nemocnicích

Všichni vědí už nejméně čtvrt století, že máme síť nemocnic nastavenou na dobu Františka Josefa. Ovšem „reprofilace“, tedy zrušení řady akutních lůžek v nemocnicích okresního typu a jejich převedení na lůžka následné a ošetřovatelské péče, je téma, o němž se mluví, ale skutek utek. 

Soustředění provozů, v nichž je zapotřebí držet pracovní režim 24/7 do daleko menšího počtu pracovišť by také – kromě zlepšení kvality péče – řešilo personální krizi. I o tom se ví už velice dlouho. Lidé na okresech však mají rádi nemocnici za humny a laik má velmi mlhavé představy o kvalitě tam poskytované péče. Zvlášť když je držen v nevědomosti – úmyslně, aby byl klid na práci.

Všichni také víme, že v nemocnicích panuje při službách organizační režim, který ze všeho nejvíc připomíná mazáckou vojnu v Československé lidové armádě: diplomovaný bažant v zácviku slouží, ale hierarchicky výše postaveného mazáka nemá ve službě obtěžovat, pokud to není vyloženě nutné. Nedivte se potom, že i při velmi vysokém počtu lékařů (4,3 na tisíc obyvatel oproti průměru 3,7 ve vyspělých zemích) v takto nastaveném systému panuje personální nouze, realitou je extrémně vysoký počet přesčasových hodin a mladí se nejen bouří, ale velmi rychle přicházejí o iluze.