Donald Trump rozdává peníze. Tím se americký exprezident zabývá v době, kdy zrovna nepropaguje neověřené léky nebo nenabádá příznivce k občanské neposlušnosti kvůli očkování. Samozřejmě, protože je to Trump, nejde o jeho vlastní prostředky. Řeč je o penězích, které de facto platí lidé, kteří s ním nechtějí mít nic společného, těm lidem, kteří si naopak na něho potrpí, nebo se jim alespoň nezajídá.

Podivná konstrukce, říkáte si nejspíš. Mechanismus, který by finančně odměňoval samotný politický vkus (na rozdíl od činů takovým vkusem ovlivněných), tady dosud nebyl. Ale protože finanční trh má schopnost vyjádřit v penězích prakticky cokoli, už nabízí i takovou možnost.

Skořápky jedou

Řečená podivuhodnost vděčí za svůj vznik souběhu tří ryze moderních jevů v americké společnosti. Prvním z nich je záliba tamních investorů v novém způsobu fixlování při vstupu na burzu. Tím je vytváření „akvizičních společností zvláštního určení“ (SPAC), skořápkových firem, jež před primární emisí akcií lákají peníze z investorů, aniž by vykazovaly jakoukoli činnost. Jsou tu od toho, aby již coby veřejně obchodované společnosti převzaly ze soukromých rukou firmy, které si běžný proces vstupu na burzu nemohou dovolit – ať už proto, že je příliš zdlouhavý, nebo proto, že nechává úřady nakouknout příliš hluboko pod jejich pokličku.

Právník teď může argumentovat, že ta praxe má mnoho legitimních důvodů, a bude mít technicky vzato pravdu. Hlavní půvab existence SPAC však spočívá právě ve schopnosti oslabení veřejného dohledu nad hospodařením přebíraných subjektů. Jediná záruka, kterou primární investoři mají, je v reputaci banky, která se za tu kterou SPAC zaručí.

V případě, o němž mluvíme, je skořápkovou firmou společnost Digital World Acquisition Corp., již založila a investorům nabízí společnost EF Hutton. To pro změnu není kdysi slavná makléřská firma téhož názvu; to jen parta finančnických šíbrů předloni koupila její značku a zaštítila jí subjekt, jehož jediným posláním je právě zakládat firmy typu SPAC.

Daniel Deyl

Na přelomu roku oznámila EF Hutton, že zakládá zmíněnou SPAC za účelem převzetí Trump Media & Technology, již vlastní Donald Trump. Že jste o takové firmě nikdy neslyšeli? Ani jste nemohli; ona firma nemá, jak píše agentura Bloomberg, žádné známé produkty ani příjmy. Jediné, co se o ní ví, je, že vznikla letos na Nový rok a jejím šéfem se stal jistý Devin Nunes. To jméno naopak známe dobře: republikánský kongresman (k 1. lednu funkci téměř po dvaceti letech složil) patřil ve Washingtonu k nejvěrnějším Trumpovým spojencům.

Trvalá újma

Druhým z popisovaných moderních jevů je již mnohokrát popsaná polarizace americké společnosti. Kulturní válka, jejíž fronta se od druhé světové války postupně přelévala od rasových zákonů přes vztah k vietnamské válce po potraty a práva homosexuálů, je dnes definovaná postojem k Donaldu Trumpovi. Zhruba devadesát procent voličů z obou táborů z předloňských prezidentských voleb se domnívalo, že zvolení jejich oponenta by pro Spojené státy znamenalo „trvalou újmu“. Jestli náhodou nemají pravdu, je jiná věc; pro tento text je podstatné, že před 28 lety (dva roky poté, co Bill Clinton porazil George Bushe staršího) bylo takových lidí na obou stranách pouze asi sedmnáct procent. Konečně poslední z popisovaných nových jevů je svého druhu syntézou obou předcházejících. Vzhledem k praktickému uvolnění formálních požadavků, jejichž splnění je firmě ke vstupu na burzu třeba (cestou přes SPAC), význam požadavku neformálního, tedy důvěry v organizaci, která investorům během primárního úpisu akcie nabízí, procentuálně vzrostl.

Nejvýraznější čára, jež dnes dělí jednoho Američana od druhého, jde přes vztah k Trumpovi. A tak se děje, co by ještě na začátku století bylo obtížně představitelné: burzovní investice vnímají příslušnost k jednomu či druhému politickému táboru jako kvantifikovatelné reputační riziko. To je novum; běžné účetnictví dosud vnímá dobré jméno (a rizika plynoucí z jeho případné ztráty) jako nehmotný statek.

Firma EF Hutton, která shání investory pro svoji SPAC – de facto pro Trumpovu firmu nejasného obsahu –, se tak dočkala mnoha odmítnutí. Jak píše Matt Levine z Bloombergu, od možnosti rychlého výdělku daly ruce pryč například hedgeový fond Millennium Management (ve správě má majetek za 57 miliard dolarů), Hudson Bay Capital (patnáct miliard), Balyasny Asset Management (deset miliard) a mamutí firma z oblasti private equity Apollo Global Management (455 miliard; mimo jiné čile obchoduje s českými miliardáři). Podle Levinových zdrojů všichni tito hráči, z nichž žádný neproslul tupými lokty a přecitlivělým svědomím, zmiňují jako jeden z hlavních důvodů svého odmítnutí právě riziko, že tím naštvou své ostatní investory.

Kdo si rád kousne

Naopak k ochotným Trumpovým investorům podle týchž nejmenovaných zdrojů Bloombergu patří hedgeové fondy Pentwater Capital (ve správě deset mi­liard dolarů) a Sabby Management (500 milionů). „Investoři mají různé preference, včetně finančního a reputačního rizika,“ krčila rameny Usha Rodrigue­sová, profesorka firemního práva na právnické fakultě University of Georgia. „Když je dostatečně oslazeno, vždycky se najde někdo, kdo si rád kousne.“

Těsně předtím, než firma Trump Media & Technology oznámila záměr vstoupit na burzu veřejně, volal Trump několika hedgeovým fondům, takzvaným „rodinným“ finančním firmám (firmy v soukromých rukou, jež slouží omezenému počtu superbohatých klientů) a dalším institucionálním investorům. Bylo to součástí nabídky EF Hutton: kdo dá sto milionů, bude si moci s exprezidentem promluvit o záměrech jeho firmy. (Později údajně stačilo milionů padesát.)

Celá ta akce musela nejspíš vypadat zhruba tak, že lidé z EF Hutton volali investorům a nabízeli prima kšeft s pěkně vysokým výnosem. Jediný háček je v tom, že jde o Trumpa. Některé fondy řekly, že to nemají zapotřebí, a jiné (obvykle méně významné), že je to pro ně přijatelné. Vážení rizika je běžná praxe; ale poprvé v dějinách se přímo odvíjí od politického přesvědčení investorů. Kolik přesně bude schizofrenní Trumpova reputace – skvělá u fanoušků, katastrofální u odpůrců, nic mezi tím – jeho firmu stát, se dozvíme, až primární emise jejích akcií doběhne a firma se ocitne na burze.

Je však zjevné, že vážení přímého finančního rizika při rozhodování investorů hraje v tomto případě roli podstatně méně významnou, než je za podobných okolností zvykem. Schopnost Donalda Trumpa najít jakžtakž fungující mechanismus a hodit do něj vidle nijak nezeslábla ani po odchodu z Bílého domu.