Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

Když mě nikdo nechválí, musím se pochválit sám. Premiér Fiala hraje o čas

Vláda nejspíš zná správnou cestu, jak vyvést zemi z krize, ale příliš po ní kličkuje

Když mě nikdo nechválí, musím se pochválit sám. Premiér Fiala hraje o čas
Petr Fiala | foto Profimedia.cz

Vláda má za sebou polovinu svého funkčního období a opozice jí vyvoláním hlasování o důvěře dala příležitost tak trochu bilancovat. Premiér Fiala tentokrát nezaváhal a vypočítal sedmdesát úspěchů svého kabinetu. Pustil se tak na tenký led, protože zčásti se chlubil cizím peřím, jako v případě růstu důchodů, kde zafungovala stará valorizační pravidla, a jindy jde spíše o vydávání přání za úspěch, jako v případě vyhlášení tendru na dostavbu Dukovan, který vláda sice skutečně spustila, ale už se protahuje, a navíc stále není jasné, kolik a jakých bloků se bude stavět.

Jiné body lze interpretovat spíše jako neúspěch, což je třeba evropská novela zákoníku práce, která zavádí zaměstnavatelům povinnost umožnit home office rodičům malých dětí, tedy těm, u nichž dochází zcela zjevně a pochopitelně při práci z domova k největšímu poklesu produktivity, což z hlediska dopadů na skomírající ekonomiku s nedostatkem pracovních sil fakt krok kupředu není.

Přesto lze Petra Fialu chápat. Když mě nikdo nechválí, musím se pochválit sám. Dělá to pak důsledně i v dalších vystoupeních, například v rozhovoru pro Hospodářské noviny, kdy mizernou veřejnou podporu vlády vysvětluje odpovědným chováním. „Odpovědná vláda nemůže být v polovině volebního období populární,“ říká a má samozřejmě pravdu. Problém je v tom, že k té odpovědnosti v případě tohoto kabinetu vedla dost klikatá cesta a v mnoha pozorovatelích vzbudila pochybnosti, zda vláda vlastně ví, co to ta odpovědnost je.

Čerstvě schválený a ostře propíraný konsolidační balíček není tak měkký a kosmetický, jak zastánci rychlého snižování rozpočtového deficitu někdy lamentují. Škrtá se celkem dost a příjmy stát také nenavyšuje úplně málo. Jenže až v polovině volebního období a do té doby dělal opak

Zvyšoval výdaje a snižoval daně, a tak vláda nyní škrtá především dluhy, které sama založila. Propouštět státní zaměstnance poté, co jsme jich pár tisíc nabrali, je trochu schizofrenní. A vypovídá to dost o tom, jak byli ministři na své funkce při nástupu připraveni a jak rychle, nebo spíše pomalu a neochotně, se učí.

Premiér spoléhá na to, že má ještě dva roky čas a vývoj mu půjde na ruku. Inflace klesne, deficity také, i když možná spíše jen opticky, a začnou růst reálně mzdy. Vláda tak zřejmě ví, jakým směrem má dál jet.

Jenže na své cestě dost kličkuje, takže o tom, že kabinet ví co dělá, i jeho kmenoví voliči dost často pochybují. Je to pochopitelně dáno velmi obtížnou slučitelností názorového a voličského zaměření pěti stran koalice, vyřešit tento problém je ale nezbytné, a to o dost dřív, než vůbec začne volební kampaň.