Letošní filmový festival v Karlových Varech bude jiný. Poprvé bez něj – bez Jiřího Bartošky, který byl coby prezident jeho tváří i duší. Ale bez pomyslných tří mušketýrů by tahle akce, kterou obdivují baťůžkáři i světové hvězdy, fungovala jen stěží. Jak se dělá světový filmový festival? O tom si šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta povídal s výkonným ředitelem KVIFF Kryštofem Muchou, kreativním ředitelem Karlem Ochem a ředitelem produkce Petrem Lintimerem.

S Jiřím Bartoškou spolupracovali na karlovarském filmovém festivalu desítky let a byli si blízcí i v osobní rovině. Přesto mu vykali. „Byli jsme na sebe hodně napojení, strávili jsme mnoho společných dovolených. Byl mi i za svědka na mé první svatbě. Byl to přítel v pravém slova smyslu, nebylo to jen pracovní,“ říká mi Kryštof Mucha ve své kanceláři v centru Prahy. Zpoza oken se dere hluk ulice a parapety pomalu skrápí skoro letní déšť. Mucha u stolu není sám – naproti mně sedí celá pověstná „velká festivalová trojka“.

Kromě výkonného ředitele je tu programový ředitel Karel Och a ředitel produkce Petr Lintimer. Architekti festivalu, jak je čestný prezident Bartoška s oblibou nazýval. Ostatně stejně se jmenuje i dokument, který o nich předloni vznikl. Téma Bartoška nás ovšem chtě nechtě provází po celou dobu rozhovoru. Když o něm mluví, připomínají, že právě on byl klíčovou postavou v jejich profesních životech. „Nejdůležitější a nejvtipnější pankáč. Přál bych si, aby tady s námi byl pořád,“ říká ve dva roky starém dokumentu Karel Och, stylový a artikulovaný muž s výrazným knírem, jejž na pozici programového ředitele zvolila jiná vážená předchůdkyně, filmová teoetička Eva Zaoralová.

Tihle muži – skoro kluci, když ve Varech začínali, nyní raní padesátníci – jsou nejen strůjci jedné z nejprestižnějších akcí svého druhu na světě, ale taky mnoho let blízcí přátelé i mimo kancelář. I během našeho prvního setkání je ze vzájemné dynamiky patrné, že mezi sebou mají good vibes. A že jsou opravdu pomyslnými třemi mušketýry – včetně onoho provařeného hesla „Jeden za všechny... “

Zatímco s pány Lintimerem a Ochem se vidím poprvé, s Kryštofem Muchou jsme se znali už v hříšných devadesátých letech. Působí na mne ale stejně jako tehdy, jen je z něj za ta bezmála tři desetiletí od našich tehdejších klubových a barových interakcí přece jen víc „chlap“. Teď spolu až metafyzicky rozebíráme, jakou silou působí kvalitní film viděný v kvalitním a do posledního místa zaplněném sále na utváření osobnosti.

„Víš, co je skvělý? Když vidíš, že na festival dorazí mladý lidi,“ povídá Mucha. „Vzpomínám si, jak jsme spolu kdysi šli na Trainspotting. Pro mě to byl úplně iniciační zážitek.“ Mám dojem, že i pro mě, třebaže toho o světě filmu moc nevím. Ale hudební soundtrack z filmu je pro mne bezpochyby ústřední melodií tehdejší doby.

„Zážitek z filmu ve Velkém sále je identický, jako byl tehdy pro nás. Když se podívám na své děti, tak ty málokdy vidí film v plném sále, protože multiplexy hrají spoustu věcí třeba patnáctkrát za den, takže tam jsi vždycky v poloprázdném sále,“ dodává výkonný ředitel KVIFF. A pokračuje: „Navíc multiplex bývá neosobní. Tady lidi přijdou do impozantního sálu v Thermalu a mají kolem sebe dalších dvanáct set lidí. Neuvěřitelná atmosféra.“ Kryštof Mucha na festivalu začínal v guest servisu, a to hned po škole. Jiří Bartoška mu záhy nabídl, ať s ním obchází schůzky, ale kdo by se chtěl byznysově potkávat s člověkem, který má na vizitce zrovna tuhle pozici? A tak jej Bartoška v roce 2004 jmenoval výkonným ředitelem. A tím zůstal dodnes.

Velký sál Thermalu, který Kryštof zmiňuje, skutečně platí za jednu z tajných zbraní festivalu. „Ten prostor je – a to říkám se vší skromností – jeden z nejhezčích kinosálů, kam filmaři můžou svoje dílo přivézt,“ popisuje Petr Lintimer. Příjemně působící vystudovaný filozof na festivalu začínal jako tzv. beverage manager, zkrátka měl na starosti pití. V roce 2002 mu Jiří Bartoška nabídl pozici šéfa produkce – a i on u ní už zůstal. „Půdorys je vlastně filmová kamera z ptačí perspektivy,“ vrací se k unikátnímu sálu v hotelu Themal podle návrhu manželů Machoninových. „Kdekoli v sále jste, ať už v hledišti, nebo na balkoně, máte až intimní výhled na plátno. Na tak velký prostor je to naprosto mimořádné.“

Budova erbovního hotelu byla pro pořádání filmového festivalu doslova stvořená – přesně podle plánů architektů. „Tak dokonalý festivalový palác tak mají málokde,“ pokračuje Petr Lintimer. „V Cannes je sice podobná brutalistní architektura, ale není to tak velkorysý hotel se šesti kinosály a foyer – plus samozřejmě noblesní Velký sál.“

„Hrozně pěkný je dokument k výročí Thermalu. Je tam krásně ilustrované, jak vše bylo postaveno s myšlenkou na festival,“ doplňuje jej Karel Och. „V komentáři se tam říká: ‚Tak a tady delegáti po skončení promítání jdou odpočívat k bazénu…‘ Všechno bylo dokonale promyšlené.“

Mluvíme spolu pár týdnů před zahájením festivalu. Co se jim honí hlavou? „Teď je všechno ve stadiu, kdy už si přeješ co nejdřív odjet do Varů,“ říká Kryštof Mucha.

Hlavní tváře festivalu se tradičně oznamují až na poslední chvíli. Letos mezi ně bude patřit třeba Michael Douglas. Co to obnáší, tyhle hvězdy sehnat? Lze to přirovnat třeba ke shánění rockové star, která vyráží na turné, a je tak jakási šance ji ulovit? „Málokdy,“ vysvětluje Kryštof Mucha, „občas se to stane, před námi je mnichovský festival, který sice není tak významný jako Vary, ale jde o velký německý trh. Navíc v červenci není úplně doba na filmové premiéry – v tom mají výhodu podzimní festivaly, že se rozběhnou filmy, které pak mají aspirace na Oscary a další ceny. A hvězdy objíždějí festivaly v San Sebastianu, Curychu, Benátkách.“ Ač Vary do schématu nezapadají, jsou mezi lidmi z branže velmi oblíbené. „Můžeme je přesvědčit, aby přijeli do Karlových Varů, protože chtějí ukázat film na festivalu, který je normální, pro běžné lidi. Oni vědí, že atmosféra ve Varech je speciální.“

Vary nejsou festivalový gigant jako Cannes, Berlín anebo Benátky. „Jsme ve druhém ranku se San Sebastianem a Locarnem. Ale to je dobrý,“ ví Mucha.

„Dlouhodobě si u filmařů držíme respekt. To je něco, co se tak úplně nedá vytvořit uměle,“ říká Karel Och. „Řeknou si to mezi sebou. Vlastně od samého začátku, než se vůbec dostanou ke kontaktu s publikem, je o ně postaráno líp než kdekoli jinde... Od komunikace před festivalem až po guest servis – všechna ta oddělení, která vytvářejí komfort,“ pokračuje Och. A dodává: „Filmové festivaly vlastně existují proto, aby zprostředkovaly setkání filmařů s publikem. V tom jsme unikum a filmaři si odvážejí ty nejhezčí vzpomínky.“

Ve prospěch Varů jistě hraje i to, že jde o malé atraktivní město a lidé tam nejsou rozptýleni jinými kulturními aktivitami. „To je podstatná věc a hlavní znak festivalu, který se odehrává v menším kondenzovaném počtu, jako je nakonec i Cannes anebo Park City v Utahu, které hostí Sundance. Cítíme velký respekt ke kolegům, kteří dělají festivaly ve velkých městech, jako je Londýn nebo Toronto, kde drtivá většina publika pracuje i žije – na rozdíl od Varů nebo Sundance, kam přijíždějí naštěvníci prostí všech starostí všedního dne. Velká města musejí bojovat s tím, že se divák dívá na artový film a u toho přemýšlí, že musí odejít domů a brzo ráno vstávat.“

Zmiňuji, kterak mě nedávno pobavil žebříček deseti nejlepších filmových festivalů světa v britském Guardianu, kde v komentáři píšou: Karlovy Vary, tedy Karslbad, nedaleko Marienbadu.

„Asi se snažili trošku zamachrovat,“ usmívá se Karel Och, který přirozeně ihned ví, kam mířím. „Loni v Marienbadu je intelektuální arcifilm, který se ale zároveň opírá o fiktivní město. To nejsou naše Mariánské Lázně. Ale zní to hezky, klasicky, kinematograficky.“

Opatrně nakousávám letošní hlavní nefilmové téma festivalu. Vary bez Bartošky. Jakým způsobem bude tento ročník nové situaci podřízen?

„Myslím, že formu posledního rozloučení pro veřejnost, pro lidi, kteří ho měli rádi, jsme zvolili správně. Podobně chceme udělat Vary. Sbíhají se různé nápady. Formu zatím nemáme, ale představu ano – chceme, aby šlo o oslavu toho, co dokázal. Samozřejmě adekvátně tomu, že festival se musí posouvat dál a že je tam i spousta lidí z ciziny, kteří to nějak vnímají, ale není to pro ně téma.“

Mimochodem, zasahoval Jiří Bartoška nějak do kreativity festivalu? „Tak Karlovi do toho nemluvil vůbec a ani historicky do programu nezasahoval,“ říká Kryštof Mucha. „Program byl pro něj nedotknutelný od samého začátku, tedy i v dobách mé předchůdkyně Evy Zaoralové, kdy ona měla svoje teritorium,“ pokračuje Karel Och. „Samozřejmě pokud šlo o české filmy, tak na ty se rád podíval a vyjádřil se, ale nikdy do toho nechtěl vstupovat a mluvit.“

„Jeho působení se v běhu doby proměňovalo,“ bere si slovo Kryštof Mucha. „Když jsme začínali, byl pro to shánění peněz naprosto klíčový. On tomu dal celý charakter. Vary tenkrát mohly úplně skončit. Nebo by se z nich stal lokální fesťák. Ale Barťák využil přátelství s Milošem Formanem, s Václavem Havlem a začali sem vozit velká jména.“

Kdy se vlastně odehrál přerod z regionálního festivalu v globální událost? Marně lovím v paměti své první návštěvy ve druhé polovině devadesátých let. „Někdy v roce 1994 nebo 1995 byl takový první velký KVIFF. Pan Bartoška oslovil Miloše Formana, kterého měl moc rád. A ten sem začal posílat svoje blízké lidi, jako byli Michael Douglas, Woody Harrelson a další.“

V té době tak začaly do Varů padat první hvězdy. „A tehdy byl fantastický i Václav Havel,“ pokračuje Kryštof Mucha. „Tenkrát se odehrával známý historický souboj s rodícím se pražským festivalem – a oni si za prezidenta svého festivalu vybrali Michaela Kocába. Mysleli si, že tím budou mít i Havla. Ale Havel se v Praze neukázal,“ vzpomíná Kryštof. „Říkali jsme si: Tak on asi zvolil variantu, že nebude ani na jedné akci... Jenže pak přijel s velkou slávou do Varů. A začal nám hrozně pomáhat se zvaním slavných lidí – napsali jsme zvací dopis, já ho odnesl Václavovi do kanceláře a on tam těma svýma fixkama připsal ‚Těším se, že se uvidíme ve Varech‘ a přidal to svoje typické srdíčko. Měli jsme neskutečnou sestavu. Havel přivedl Madeleine Albright, ta přivedla Roberta Redforda a tak dále.“

Najednou pomyslný „karlovarský tým první pomoci“ sestával z Miloše Formana, z Václava Havla a z Madeleine Albright… „Tahle partička nám začala neskutečně pomáhat,“ pokračuje Mucha. „Samozřejmě že během třiceti let si lidi o festivalu řeknou. My jsme s Karlíkem absolvovali přes tisíc schůzek…“ – „Určitě jich bylo dvanáct set, třináct set,“ vstupuje mu do řeči „Karlík“ Och. „Chodíš s brožurkou a vysvětluješ a vysvětluješ. Dneska se nestane, že by lidi z branže netušili, co jsou Vary.“

Bavíme se o čase, který tak hořkosladce rychle plyne. Opatrně se ptám, zda je jejich práce i po tolika letech baví – a v čem to vězí…

„Pořád lze objevovat nové filmy a ta setkání jsou pořád naprosto ojedinělá,“ říká Karel Och. A slovo si bere Kryštof Mucha: „Ale Karlos má u sebe lidi, kteří nebyli na světě, když jsme začínali. Oni to mají moc rádi, ale celé to vnímají jinak než my. Já jsem jim třeba nedávno vysvětloval, co vlastně Barťák tenkrát dokázal. On má dodneška v kanceláři směnku – první festival, který udělal, skončil 10 milionů nebo kolik v minusu.“ Jiří Bartoška si tenkrát opravdu půjčil peníze na osobní směnku a pevně věřil, že je dokáže splatit. „Tak jsem jim to vyprávěl a oni na mě zírali, vůbec tuhle festivalovou historii neznali. No, jsou to děti,“ směje se Kryštof Mucha.

„Ale mládí je třeba… Nemůžeme tady být zabetonovaní jako generace padesátníků. Půlce věcí z hlediska komunikace a sociálních sítí rozumíme jenom natolik, abychom věděli, co se děje. A ani do toho nechceme moc vstupovat. Rádi se naučíme od mladších kolegů spoustu jiných věcí,“ dodává Karel Och.

Práce na festivalu je samozřejmě celoroční a přípravy na další ročník začínají už během toho probíhajícího.

„Plus minus si potvrdíme závazky s partnery. Občas někdo vypadne, stane se bohužel i to, že v říjnu potvrdí, a v únoru zruší,“ říká Kryštof. „Pro nás s Petrem platí, že celý rok sháníš peníze. Pak – to je především na Petrovi – musíš být v kontaktu s městem. Řešíš spolupráce s hotely, s novými ubytovacími místy… No a s Karlíkem celoročně jezdíme.“

„Začínáme cestou do Benátek,“ navazuje Karel Och. „Tím tak trošku startuje příprava nesoutěžních sekcí, filmů z jiných festivalů, od 90. let významná součást programu. A chceme to tak držet dál – na rozdíl od festivalů podobné úrovně, které kladou možná větší důraz na premiéry.

I my máme samozřejmě řadu premiér v soutěžních sekcích, ale od znovuzrození Varů v 90. letech se vytvořila referenční funkce festivalu, kdy se tam sjíždějí fanoušci z celé republiky a chtějí vidět, co je podstatné, co se událo za poslední rok. To, že filmy byly na patnácti festivalech, je už tolik nezajímá. Na druhou stranu pochopitelně chceme i profesní publikum, novináře, producenty, sales,“ uvádí věci na pravou míru. A dodává: „Chceme a musíme se proto orientovat na objevování nových talentů, protože významné americké filmové periodikum prostě nebude psát o filmu, který byl deset měsíců předtím v Benátkách. Jde o to, najít rovnováhu.“

„Máme víc než padesát partnerů, sponzorů a přes padesát dodavatelů různých služeb,“ doplňuje ředitel produkce Petr Lintimer. „Jenom se s každým potkat, něco si říct, něco dotáhnout a jet to do Varů vyřešit už opravdu zabírá ten rok.“

K Varům patří také večírky, a tím se oklikou vracíme k Jiřímu Bartoškovi… „Tohle samozřejmě hodně zastával pan Bartoška. Oni chtěli jeho, logicky, tak on tam přišel, zahájil to. V posledních letech jsem se hodně zapojoval i já,“ říká Kryštof. „Ale tím, že není, to prostě bude víc na mně, na Petrovi a na Karlovi… K tomu Karel tradičně prezentuje české filmy.“

Takže si jakožto tři architekti festivalu rozdělí prezidentskou roli mezi sebe?

„Myslím, že to je jednoznačně správně. Když jsme oznámili, že už nebude žádný prezident festivalu, že zůstává s panem Bartoškou, tak to podle mě všichni ocenili. Ten model, jaký měl on a který byl s ním spojený, teď není možný. Byl to způsob, který vyhovoval jemu. Ale zároveň jsou ve světě festivaly, za kterými taková výrazná postava vůbec nestojí. Festival by měl mluvit sám za sebe. A my jsme takhle tři, kteří to děláme spolu strašnou spoustu let. Pan Bartoška ty poslední dva roky… My jsme do poslední chvíle nevěděli, co zdravotně zvládne a co ne. Víc a víc nechával věci na nás,“ pokračuje Kryštof.

Ale na festivalu byl vždy přítomen. Teď poprvé nebude. „Ano, tohle bude pro nás nové. Ale celý náš tým, to je to, co funguje. Všichni partneři s námi chtějí zůstat. Pokud se nic nestane, budeme během festivalu podepisovat tři čtyři velké smlouvy,“ říká Kryštof Mucha. „A naši kolegové i dodavatelé, ti všichni tvoří to, co dělá Vary unikátními. I na brigádnických pozicích jsou lidé, kteří se dnes živí jako lékaři, právníci. Začínali tam jako studenti, pak odešli a vracejí se.“ Jsou to opravdoví srdcaři. „Ano, berou si dovolené, jsou s námi po mnoho let. Třeba řidiči, někteří jsou tam dvacet třicet let. Mají svoje firmy, ale berou si volno. Takže tým je vlastně strašně erudovaný a všichni jsme kamarádi.“

Na závěr rozhovoru si s Kryštofem Muchou vyměňujeme společné historky z mládí. Dávám k dobru jeho story o tom, jak ho v New Yorku při práci v restauraci omylem zavřeli do ledničky. „To bylo v roce 2001?“ navazuje Och. „Ne, dřív, to bylo v pětadevadesátým, když jsem tam rozvážel pizzu. My jsme tam byli před dvěma lety u konzula, on bydlí kousek od té restaurace. Ukazoval jsem ji dětem. Nejlepší je, jak tyhle věci odvyprávíš, a ta příhoda narůstá. Dokonce i v rodině – teď obvykle končí tak, že mě i s ledničkou odvezl tirák,“ směje se Kryštof Mucha. Doufám, že tyto řádky čte i nějaký nadějný český scenárista.

Po absolvování Filozofické fakulty UK v Praze v roce 1999 nastoupil jako vedoucí VIP guest servisu na MFF Karlovy Vary. Od ledna 2004 je jeho výkonným ředitelem. Jako producent je podepsán pod filmy Zátopek, Ve stínu a Grandhotel. Zahrál si třeba ve snímku Ztraceni v Mnichově či seriálu Král Šumavy.

Studoval práva a absolvoval FF UK, obor filmová historie a teorie. Od roku 2001 pracoval pro MFF Karlovy Vary jako člen výběrové komise. Byl dramaturgem dokumentární soutěže KVIFF a kurátorem poct a retrospektiv mj. Samu Peckinpahovi, Johnu Hustonovi, Michaelu Powellovi a Emericu Pressburgerovi. V roce 2010 byl Karel Och jmenován uměleckým ředitelem MFF Karlovy Vary. Je členem Evropské filmové akademie a ČFTA.

Šéf produkce Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Tuto pozici zastává již 27 let. Objevil se v epizodní roli v seriálu Kancelář Blaník.