Americká bankéřská esa varují: Světová ekonomika ještě není z nejhoršího venku

Před každým krachem v dějinách vypadalo všechno skvěle, říká nejlépe placený bankéř světa Jamie Dimon z JPMorgan Chase. Obává se návratu velké krize ze 70. let.

Před každým krachem v dějinách vypadalo všechno skvěle, říká nejlépe placený bankéř světa Jamie Dimon z JPMorgan Chase. Obává se návratu velké krize ze 70. let.

Celý článek
0

Poučení z ruských sankcí: Západ nedokáže izolovat velkou ekonomiku bez pomoci zbytku světa

Západní sankce proti Rusku narážejí po dvou letech války na své limity. Ukazuje se, že velkou ekonomiku, jež má dostatek nerostných surovin, lze bez součinnosti Asie a Afriky odříznout od globálního trhu jen velmi obtížně a za cenu vlastních těžkých ztrát.

Západní sankce proti Rusku narážejí po dvou letech války na své limity. Ukazuje se, že velkou ekonomiku, jež má dostatek nerostných surovin, lze bez součinnosti Asie a Afriky odříznout od globálního trhu jen velmi obtížně a za cenu vlastních těžkých ztrát.

Celý článek
0

České startupy rostou. Už zaměstnávají víc lidí než zemědělství nebo celý ICT sektor

České startupové prostředí šlo za posledních pět let dynamicky nahoru. Startupy měly v roce 2022 zhruba 150 tisíc – nadprůměrně placených – zaměstnanců, kteří za svou práci dostali celkem 117 miliard korun.

České startupové prostředí šlo za posledních pět let dynamicky nahoru. Startupy měly v roce 2022 zhruba 150 tisíc – nadprůměrně placených – zaměstnanců, kteří za svou práci dostali celkem 117 miliard korun.

Celý článek
0

Henry Kissinger: sto let pružné omylnosti

Ve věku sta let zemřel Henry Kissinger. Muž, který Američanům otevřel dveře do Číny, nebyl neomylný, ale ovládal schopnost včas změnit názor – a žil dost dlouho na to, aby mu to prošlo.

Henry Kissinger: sto let pružné omylnosti
Henry Kissinger | foto Shutterstock.com

Na podzim roku 1969 byl Henry Kissinger ve svém živlu. Necelý rok po vzestupu do administrativy čerstvě zvoleného prezidenta Richarda Nixona měl coby bezpečnostní poradce značný vliv na zahraniční politiku Bílého domu. A protože moc je nejlepší afrodiziakum, jak víme od něho samotného, byl i hvězdou washingtonských večírků. 

Alespoň tak to tvrdí legenda; pozornější pohled však prozradí, že o rozšíření oné legendy se nejvíce zasloužil Kissinger sám. „Byl duchaplný a vtipný, ale donchuán?“ smála se jeho pozdější (druhá) manželka Nancy Maginnesová. „Henryho představa o sexu je taková, že jeho auto zpomalí na padesátku, když chcete před domem vysadit,“ říkala.

Na jednom takovém večírku Kissinger popíjel, když ho oslovila Sally Quinnová z deníku The Washington Post. „Vy jste opravdu lev salonů, že?“ zeptala se. „Řekl jsem jí: ‚Nemůžu přiznat, že jsem, aniž bych se dostal do problémů. Ale nemůžu ani přiznat, že nejsem, tak co kdybychom řekli, že jsem lvem salonů na zapřenou?‘“ popisoval to Kissinger sám později. 

Washington Post článek Quinnové otiskl a z Kissingera se začala stávat celebrita. Byl si toho vědom a užíval si to. „To ty jsi ze mě udělala to, čím jsem dnes,“ říkal Quinnové po letech. Ne vždy to fungovalo podle představ: když se ucházel o herečku Zsa Zsa Gaborovou, několikrát mu úmysly zmařily pracovní povinnosti. „Nezlob se, nemůžu přiletět, zítra musíme napadnout Kambodžu,“ zněla jedna z jeho omluv.

Prehistorický svět

Svět toho roku, v němž byl dr. Kissinger obávaným sukničkářem, musí dnešnímu čtenáři připadat téměř jako prehistorie. Brazilský fotbalista Pelé ani angličtí rockeři Beatles ještě neřekli poslední slovo; Neil Armstrong se vrátil z Měsíce bez nehody, zato Edward Kennedy při návratu z Chappaquiddicku zabil v autě spolujezdkyni a sovětští vojáci se z okupovaného Československa stále nevraceli. Plzeň stála korunu dvacet, slovo Watergate nikdo neznal, a když firma Xerox otevřela v kalifornském Palo Altu kybernetickou laboratoř, vypadal tamní počítač asi jako činžák.

Henry Kissinger sice tou dobou plnil bulvár svou slabostí pro ženy, ale za kulisami pracoval ostošest na projektu, jenž měl rozhodující měrou určit výsledek studené války; z Číny pomohl udělat supervelmoc a ze Sovětského svazu ruinu. 

Předsevzal si, že je v americkém zájmu spolupracovat s Maovým Pekingem; nikoli pro vzájemnou názorovou blízkost, nýbrž kvůli oslabení Sovětů. Od příchodu do Washingtonu zkoušel všechny možné diplomatické kanály, jimiž by Čínu oslovil. To proto, že od konce čínské občanské války v roce 1949 spolu Washington a Peking oficiálně nepromluvily ani slovo a jejich poslední interakce, korejská válka, nebyla dokonce nikdy de iure uzavřena.

Čínské kanály

Mezi ony kanály patřila Paříž, rumunský prezident Nicolae Ceaușescu i Pákistán. Poslední jmenovaný nakonec zabral. Trvalo to dva roky, během nichž na Kissingerův popud předával americký velvyslanec v Islámábádu, generál Vernon Walters, tamní čínské ambasádě jednu výzvu k dialogu za druhou. Vypadalo to jako v bondovce: „Nótu jste samozřejmě odsouhlasil, ale z bezpečnostních důvodů nebude podepsaná. Walters nedá její text z ruky, ale nahlas jej přečte,“ stojí v jedné z Kissingerových tehdejších zpráv pro prezidenta Nixona.

Na začátku roku 1971 Číňané zareagovali. Kissinger nato odjel do Pákistánu, kde naoko vyřizoval nějaký běžný diplomatický byznys, a v utajení se vydal do Pekingu. 

Setkal se tam s Maovým premiérem Čou En-lajem; obsah jejich rozhovorů do detailu nikdy nepoznáme, ale výsledkem bylo, že následující rok v půli února odjeli Nixon a Kissinger do Pekingu na vůbec první návštěvu takového kalibru. „Hlasoval jsem pro vás ve volbách,“ žertoval strýček Mao, „jsem raději, když vyhraje pravice.“ Vůdce svobodného světa z toho nebyl moudrý (říkal později Kissinger), ale svůj účel cesta splnila vrchovatě.

Vítězové a ti druzí 

Nixon a jeho mazaný poradce se vrátili do Washingtonu jako vítězové. Právě včas: prezident sice dosáhl toho roku na znovuzvolení, ale aféra Watergate jej z Bílého domu do dvou let vyhnala. Mao vydržel o pouhé dva roky déle a po jeho kulturním revolucionářství a velkém skákání kupředu se slehla zem. V Kremlu se mezitím osamělý Leonid Brežněv díval na hokej (když ho tedy někdo probudil). Za dalších dvacet let už byl čínský HDP čtyřnásobný, kdežto ten sovětský přestal – i s celým státem dělníků a rolníků – existovat úplně. 

Kissingerovi to vyneslo pověst geniálního stratéga. Zapomenuto zůstalo, že jeho plán ohledně Tchaj-wanu – tehdy jako dnes nejcitlivějšího bodu čínsko-amerických vztahů – počítal s tím, že do pěti let problém sám vyhnije a ostrov padne do rukou komunistů. Onu auru geniality roku 1973 ještě umocnila Nobelova cena, udělená za ukončení vietnamské války. Vzhledem k tomu, že si kvůli ilegálnímu bombardování Kambodži musel odepřít společnost Zsa Zsa Gaborové, nebylo to bez obětí, ať již na straně jeho vlastního libida, nebo kambodžských životů.

Aby mu šli Pákistánci při navazování kontaktu s Číňany na ruku, přiklonil se Kissinger na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve sporu s Indií významně na stranu Islámábádu. O třicet let později začal najednou stejně razantně působit na proindické straně; politikům v obou zemích to hýbalo žlučí, ale… Když žijete dost dlouho, aby se na vaše kroky z minulosti pozapomnělo, projde vám leccos.

Pružná omylnost

Nejčerstvější příklad pružné omylnosti, či jak Kissingerovo strategické počínání nazvat, poskytuje samozřejmě válka na Ukrajině. V roce 2014 Kissinger napsal, že „démonizace Vladimira Putina není pro státníky žádným řešením. Je zástěrkou, která má zastřít, že žádné řešení nemají“. 

Přimlouval se za finskou cestu – s tím, že Ukrajinci si sami mohou zvolit vládu a její geopolitické směřování, ale nebudou smět vůči Rusku vystupovat v duchu „institucionálního nepřátelství“ – tedy žádný vstup do NATO. Varoval před představou, že Rusko i Západ budou Ukrajinu používat jako nárazník; taková cesta by podle něho vedla pouze ke konfrontaci.

Problém viděl v tom, že obě strany se snažily vybičovat „svoji“ část ukrajinského obyvatelstva, prozápadní a proruskou. Zároveň se domníval, že předpokladem takového výsledku je navrácení Krymu do ukrajinských rukou.

NATO jako logická volba

Invaze z února 2022 jeho smýšlení změnila. Před rokem napsal široce citovaný článek pro britský týdeník The Spectator, v němž argumentoval, že co nejrychleji dosažené členství v Severoatlantické alianci je jediným logickým východiskem tehdejší situace – už proto, že žádná proruská část Ukrajiny již neexistuje. (To pro něj implicitně znamená, že by se Kyjev měl vzdát území, jež dnes Rusové ovládají – nelze si představit, že by členská země Aliance měla dvacet procent území pod ruskou nadvládou.)

Především se však Kissinger domníval, že síla Číny přinutí Rusko ke spolupráci – na stejně pragmatickém principu, jako byl ten, na němž před více než půlstoletím postavil on sám svůj protisovětský plán s Číňany. Kritizoval proto Bidenovu administrativu za to, že se všemi protivníky jedná stejně, a zbavuje se tak potenciální strategické pružnosti. „Je nemoudré vytvořit si z nepřátelství automaticky zaujímanou pozici vůči více silným hráčům najednou,“ řekl na předloňské konferenci, již pořádal list Financial Times.

Je možné, že Kissingerův hlas Biden a další západní politici často slyšeli jen neradi, o těch ukrajinských nemluvě. Ale to ještě neznamená, že nemá svým – pozoruhodně pružným – způsobem pravdu.