Zelená revoluce zvyšuje riziko konfliktů. Rostoucí teploty mohou zažehnout nové války

Radikalismus na obou stranách, jenž je spojen se zaváděním opatření vedoucích k uhlíkové neutralitě, může způsobit v řadě zemí nové ozbrojené konflikty. Budování dalších kapacit obnovitelných zdrojů by mělo probíhat nenásilně.

Radikalismus na obou stranách, jenž je spojen se zaváděním opatření vedoucích k uhlíkové neutralitě, může způsobit v řadě zemí nové ozbrojené konflikty. Budování dalších kapacit obnovitelných zdrojů by mělo probíhat nenásilně.

Celý článek
0

Airbus chce prorazit ve vesmíru. Soustředí se na produkci satelitů

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Celý článek
0

Ve startupech se maká, šéf klidně umývá nádobí. Je to cesta, jak dohnat vyspělé země, říká Nosek z Unico

Čím složitější je inovace, tím je pro nás zábavnější, zdůrazňuje Vojtěch Nosek ze společnosti Unico. Byla to parta čtyř vědců, kteří byli nešťastní z toho, že se jejich práce špatně dostává do praxe. A tak vznikl nápad rozjet firmu, která propojuje soukromý a akademický sektor.

Čím složitější je inovace, tím je pro nás zábavnější, zdůrazňuje Vojtěch Nosek ze společnosti Unico. Byla to parta čtyř vědců, kteří byli nešťastní z toho, že se jejich práce špatně dostává do praxe. A tak vznikl nápad rozjet firmu, která propojuje soukromý a akademický sektor.

Celý článek
0

Globalizace je pryč, teď je strašákem deglobalizace

Obchodní války, pandemie a krize: globalizovaná ekonomika je zlá, roztříštěná bude ještě horší

Globalizace je pryč, teď je strašákem deglobalizace
ilustrační foto | Vojtěch Velický

Kampus University of Texas v Austinu bývá od Nového roku svědkem úkazu donedávna nebývalého. Hloučky studentů se pravidelně srocují na stejných místech, kde k tomu není žádný viditelný důvod. Proč? Je na nich lepší veřejný internetový signál. Moderní instituce jako řečená univerzita přece má vlastní wi-fi síť, všude skvěle dostupnou, mohla by znít logická námitka. A také má; jenže přes ni není dostupná oblíbená aplikace TikTok. Studenti proto hledají veřejný signál a připojují se k němu pomocí vlastních datových tarifů, aby mohli sledovat kratičké videoklipy, na nichž prase tančí na píseň Christiny Aguilera a kočky padají do van.

Rozhodnutí univerzity nepouštět TikTok do žádné ze svých wi-fi ani kabelových sítí vypadá na první pohled sporně. Již druhý pohled však prozradí, že vedení školy pouze uposlechlo prosincového rozhodnutí texaského guvernéra Grega Abbotta zakázat státním zaměstnancům přístup k aplikaci (používají-li erární přístroje).

Výjimka? Kdepak. Podobně jsou na tom veřejné univerzity v nejméně pěti amerických státech, včetně Auburn University v Alabamě, University of Montana a škol působících v rámci University System of Georgia. I ony TikTok zakazují, obvykle proto, že jim to nařizují politici – a zdaleka nejen ti místní.

Prezident Joe Biden v prosinci podepsal zákon, který federálním zaměstnancům zakazuje přístup na TikTok z pracovních telefonů či počítačů. Důvodem jsou bezpečnostní obavy. Provozovatel TikToku – čínská firma ByteDance – sbírá osobní data svých amerických uživatelů a loni přiznal, že sleduje novináře, kteří o něm píší.

Zákaz TikToku je pochopitelně neoblíbený. Podle průzkumu firmy Pew Research Center užívalo loni aplikaci 67 procent třinácti- až sedmnáctiletých Američanů, což z ní dělá druhou nejoblíbenější internetovou aplikaci hned po YouTube. Studenti proto zákaz obcházejí, zatímco profesoři komunikace se obávají, že je bude omezovat v práci; například tím, že jim brání v lepším porozumění aplikaci i potenciálnímu šíření dezinformací.

Scholz varuje

TikTok ze Spojených států jen tak nezmizí, ale série jeho zákazů na americké půdě je jedním z mnoha dílčích jevů, jež dohromady dávají trend vývoje světové ekonomiky posledního zhruba desetiletí: deglobalizaci. Ten termín zaznívá ze všech stran a nikdy s nadšením.

„Deglobalizace není východiskem pro nikoho z nás,“ nechal se na konci roku slyšet německý spolkový kancléř Olaf Scholz při cestě do Singapuru, jejíž značnou část věnoval ekonomické diplomacii. „Volný a spravedlivý obchod prospívá všem zúčastněným stranám,“ řekl. „Zůstává základem naší prosperity a deglobalizace často není nic jiného než maskovaný protekcionismus.“

Německý kancléř není sám. „V rozděleném světě prohráváme všichni,“ napsali na konci ledna malajsijský bankéř Andrew Sheng a čínský ekonom S’-ao Kcheng pro Project Syndicate. „Převaha národně orientovaných bezpečnostních jestřábů deformuje hospodářskou politiku. Pokud se to nezmění, můžeme se snadno ocitnout ve světě, který je neodvolatelně rozdělený, zmítaný změnou klimatu a na cestě k totálnímu konfliktu,“ nabídli neveselý výhled do budoucnosti.

Stejně tak na letošním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu nabídl generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres hodnocení současných ekonomických nesnází v nezvykle temných barvách. „Svět sužovaný bouřemi na mnoha frontách potřebuje spolupráci, my však čelíme roztříštěnosti,“ řekl. Pokud se odehraje „velký zlom“, jehož se šéf OSN obává, bude mít svět „dvě různé sady obchodních pravidel, dvě dominantní měny, dva internety a dvě protichůdné strategie v oblasti umělé inteligence“.

Hranice, zdi a ploty

Co takový velký zlom obnáší a jak jsme k němu doputovali, je jiná věc (která zároveň ilustruje potíž spojenou s významem onoho nejskloňovanějšího slova – deglobalizace). „Zdá se, že poslední éra globalizace skončila,“ píše v nejnovějším vydání časopisu Foreign Affairs někdejší guvernér indické centrální banky a dnes profesor na Chicago Booth School of Business Raghuram Rajan. Poměr globálního vývozu zboží a služeb ke světovému HDP dosáhl podle něho vrcholu v roce 2008 a od té doby má klesající tendenci. Podle Světové banky zažily přímé zahraniční investice svůj vrchol v roce 2007 s objemem 5,3 procenta světového HDP; ten do roku 2020 klesl na 1,3 procenta. Dvě největší světové ekonomiky, Čína a Spojené státy, jsou na kordy a snaží se svoji vzájemnou závislost ve zboží a službách snižovat i za cenu ekonomických ztrát.

Nejsou samy. Od globální finanční krize v roce 2008 přijaly vlády na celém světě pětinásobek protekcionistických opatření ve srovnání s počtem těch liberalizačních (znovu podle Foreign Affairs). A samozřejmě v mnoha zemích zůstává bolestně důležitým tématem imigrace; nacionalisticky laděné proudy od Texasu po Budapešť si kladou za cíl udržet cizince za hranicemi, ploty a zdmi. Deglobalizace je v plném proudu, řeklo by se.

Problém slova deglobalizace spočívá v tom, že je zjevným opakem slova globalizace, jímž se obvykle myslí liberalizace mezinárodních ekonomických vazeb, jež prožívala svůj nejbouřlivější postup od konce osmdesátých let zhruba do konce století. Nejpozději od globální finanční krize v letech 2007–2008 se tento trend zastavil, a později dokonce otočil.

Za bezprostřední prolog onoho otočení lze považovat výsledek britského referenda o vystoupení z Evropské unie. Po něm přišel v USA nástup Donalda Trumpa k moci a následný začátek „ekonomické války“ s Čínou.

Playstation místo kadeřníka

Po mnoho desetiletí žily obě země uzavřeny ve velmi těsném ekonomickém objetí. Až v posledních pěti letech slýcháme řeč o jejich „rozpojování“. Dovoz zboží z Číny v jeho důsledku citelně poklesl. Import se propadl ihned po zavedení prvních cel a klesal až do března 2020. Od té doby – kdy protipandemická opatření mezinárodní obchod nepěkně podusila – se zotavuje jen pomalu, teprve v druhé polovině loňského roku se vrátil na úroveň z června 2018. Čína je tak nyní zdrojem pouze osmnácti procent celkového dovozu zboží do USA; v době, kdy Trump svoje protičínské tažení začínal, to bylo 22 procent.

Konkrétní výsledky onoho rozpojování jsou však méně jednoznačné, než by výraz naznačoval. Na jedné straně dovoz některých produktů z Číny do USA – včetně polovodičů, některých typů IT hardwaru a spotřební elektroniky – dramaticky poklesl. Stejně dopadly dokonce i objemy dovozu oblečení, obuvi a nábytku, uvádí washingtonský think-tank Peterson Institute for International Economics.

Na druhé straně je dovoz notebooků a počítačových monitorů, telefonů, videoherních konzolí a dalších hraček z Číny vyšší než kdy dříve, uvádí týž zdroj. Poptávka po těchto produktech prudce vzrostla v reakci na koronavirovou pandemii. Zjednodušeně řečeno, když museli Američané zůstat doma, utráceli namísto u kadeřníka za videohry čínské provenience.

Jedním z faktorů, které celkové hodnocení úspěšnosti oboustranné snahy o rozpojení dvou největších ekonomik komplikují, je selektivní způsob, jímž Trump svoji obchodní válku vedl. Joe Biden a jeho administrativa na ochranářském postoji přes odlišný rétorický tón mnoho nezměnili. Naopak, byla to Bidenova ministryně financí Janet Yellenová, kdo volal po „friendshoringu“, tedy praxi, která by silně preferovala investice do politicky spřátelených zemí. (To není přímou součástí klání s Pekingem, ale o postoji Bidenova týmu ke globální ekonomice to vypovídá mnohé.)

Jestliže Trumpovou deklarovanou motivací číslo jedna bylo ochránit americká pracovní místa (a bezpečnost, jako třeba v případě odporu vůči fúzi TikToku s americkými investory), dnes jsou ve hře i motivace další. První z nich je snaha o větší diverzifikaci zdrojů dovozu; to kvůli vyšší odolnosti dodavatelských řetězců, které se během pandemie ukázaly jako slabý článek globalizované ekonomiky. Mezi další hnací síly patří třeba spory o lidská práva a demokracii; ty však obvykle slouží jen jako geopolitické kameny na velmocenské šachovnici.

Inflace jako důkaz

Při hodnocení rozpojování dvou největších ekonomik světa nelze opomenout ani další efekt, s nímž buď nikdo z odpovědných „rozpojovačů“ nepočítal, nebo dokázal taková očekávání dokonale skrýt. Je jím inflace, na níž se podepsala již předcházející dlouhodobě maximálně uvolněná měnová politika všech důležitých centrálních bank světa. Ta přišla po roce 2008 v reakci na finanční krizi, ale od té doby se vždy našel nějaký dobrý důvod, proč v ní pokračovat – od dluhové krize v Evropě až po pandemii.

Dřívější globalizace ekonomiky působila silně protiinflačně. Obzvlášť se na tom podepsala integrace Číny do světových „obchodních a investičních portfolií“, řečeno žargonem branže. Když se například celková roční inflace v USA pohybovala kolem dvou procent, inflace zboží bývala okolo minus jednoho procenta. Zatímco americké dovozní ceny zboží z průmyslově vyspělých zemí vzrostly mezi lety 1990 a 2008 o rovnou třetinu, ceny zboží z rozvojových zemí pouze o 3,4 procenta.

ilustrace
Vojtěch Velický

Dezinflační tlak z Číny vyplynul z ekonomických reforem uvnitř země a následných či souběžných investic mezinárodních firem. Čína snížila své průměrné clo z více než čtyřiceti procent na počátku devadesátých let na patnáct v roce 2001 (kdy vstoupila do WTO); v následujících letech se hodnota průměrného cla pohybovala okolo osmi procent. To je pochopitelně citelná změna. Oslabení podílu Číny na cenách dovozu pak musí logicky působit naopak jako inflační tlak (i kdyby jiných faktorů nebylo).

Otázkou, co si s celým tím neutěšeným stavem věcí počít, se zabývají dvě knihy autorek, jejichž slovo v branži platí hodně. Komentátorka Financial Times Rana Forooharová říká v knize Homecoming, že Spojené státy by neměly obchodovat se zeměmi, jako je Čína, které nesdílejí jejich hodnoty. Měly by dokonce chtít omezit obchod s ostatními zeměmi, které tak činí.

Viceprezidentka americké Rady pro zahraniční vztahy Shannon O’Neilová a její kniha The Globalization Myth dokonce tvrdí, že nic jako nespoutaná globalizace nikdy neexistovalo. Spojené státy vždy více obchodovaly s přátelskými sousedy než se vzdálenými, dost možná nepřátelskými režimy. Jinými slovy, většina obchodu v USA už je „friendshorována“.

Regionalizace a její mouchy

Obě knihy směřují k regionalizaci, nahrazení globálních dodavatelských řetězců řetězci regionálními. To má svůj půvab, ale – jak píše v recenzi ještě jednou Foreign Affairs – také nejeden zádrhel. Autorky neřeší, jak by sebelepší regionalizace mohla ovlivnit například změnu klimatu nebo co by regionalizace znamenala pro rozvojový svět, žijící mimo hlavní obchodní bloky planety (nejspíš katastrofální chudobu).

Je tedy možné, že tváří v tvář existenční hrozbě si lidstvo nakonec uvědomí, že potřebuje lepší globalizaci, nikoli menší – a čím dříve, tím lépe. Jak na to? Odpověď, ač mírně akademicky obecnou, nabízí studie britského think-tanku Chatham House nazvaná Globalizace, deglobalizace a liberální mezinárodní řád. Ta zhruba tvrdí, že důležitější než zachování kteréhokoli specifického výdobytku ekonomické globalizace je udržení fungujících institucí, které pomáhají udržet v platnosti právo coby základ veškerých vztahů. Jako příklad uvádí fungování Mezinárodního trestního tribunálu. Čím větší autoritu budou takové instituce mít, tím snadněji budou lidé schopni čelit trablům, ať už vznikají kvůli působení globalizace, nebo kvůli jejímu nedostatku. Jestli se o takto řešených problémech dozvíte ve studii Chatham Housu, nebo na TikToku (budete-li smět), by pak mělo být téměř jedno.