George C. Marshall

Profimedia.cz

George C. Marshall: Války vyhrává duše

Ze šoku nad kolapsem afghánské vlády a jejích ozbrojených sil, který přišel po dvacetileté americké přítomnosti v Kábulu, se vzpamatováváme jen pozvolna. Aby měla jasněji, rozhodla se rubrika Tardis oslovit amerického exministra zahraničí George C. Marshalla s otázkou, jestli by neměl po ruce nějaký plán, co s tím.

Daniel Deyl

Daniel Deyl

redaktor

Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Souhlasíte, že ústup z Afghánistánu je pro Spojené státy politickou katastrofou?

Když už se něco stane, už se to stalo. Neohlížejte se za sebe, nýbrž dopředu, k svému dalšímu cíli.

Nevadí vám, že Rusové a Číňané dělají na Američany dlouhý nos?

Co dělají jiní lidé, by člověka nemělo ovlivnit. Každý z nás dělá věci kvůli tomu, jakým člověkem chce být. Nesmíme určovat svůj kurz podle světel každé lodi, která projede kolem nás; musíme jej určovat podle hvězd.

Proč Američané válku v Afghánistánu nevyhráli?

Nestačí jenom bojovat. Rozhodující je duch, s nímž do boje jdeme. Lepší výzbroj vyhrává bitvy, ale duše vyhrává války. Pokud vojáka nepodpoří jeho srdce, nebude nikdy spolehlivý; selže v očích svých, svého velitele a nakonec i své vlasti.

Neměli tedy američtí vojáci dost bojového ducha, aby to stačilo na porážku radikálních islamistů?

Do každého boje jdeme s tím, že než nad tím zapadne slunce, bude naše vlajka po celém světě uznávaným symbolem svobody na straně jedné a obrovské síly na straně druhé. Nebojujeme však proti konkrétním zemím nebo doktrínám. Bojujeme proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu. Cílem našeho konání by mělo být obnovení fungující ekonomiky, aby mohly vzniknout společenské a politické podmínky, v nichž by mohly existovat svobodné instituce.

Je takový cíl skutečně nutný k vojenskému vítězství?

Jediný způsob, jak může člověk ve válce vyhrát, je předejít jí. Ale válku živí chudoba a útlak. Trvalý mír je možný jen v relativně svobodném a prosperujícím světě.

Takže jde přece jenom o vývoz demokracie?

Do jisté míry ano. Ale demokracie je zároveň ze všech způsobů vládnutí nejnáročnější, měřeno množstvím energie, představivosti a občanského ducha, jež od každého jednotlivce vyžaduje.

Problémem afghánské armády číslo jedna byl právě nedostatek loajality vůči vlastní vládě. Dalo se tomu předejít?

Když si správně stanovíte cíle, může správnou strategii klidně sepsat každý poručík. Ale když si generál stěžuje na nedostatek morálky mužstva, je nejspíš načase, aby se podíval na svoji vlastní morálku. Nemůžu očekávat loajalitu od armády, které sám svoji loajalitu nedávám.

Co tedy afghánské vládě a jejím vojákům chybělo?

Cenou za mír je neustálá ostražitost. Žádný velitel kolem sebe nepotřebuje lidi, kteří se ho budou ptát, co mají udělat. Potřebuje takové lidi, kteří budou říkat jemu, co by měl udělat. Pokud jste pasivní jen kvůli tomu, že jste nedostal přesné pokyny, co máte udělat tady nebo tamhle, dopouštíte se vážné chyby.

Proč mají americké války za poslední bratru půlstoletí - Vietnam, Irák, Afghánistán - tak málo podpory mezi vlastními lidmi?

Myslím, že jednou z potíží v tomto smyslu je obrovská složitost věci. Tisk a rozhlas předkládají veřejnosti takové množství informací, že pro běžného člověka je stále obtížnější vytvořit si o jakékoli situaci přesný a jasný obrázek. Zdálky je víceméně nemožné do důsledků pochopit skutečný význam toho, co se děje.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Související články