Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Lidi ze Spojených států obdivuji jako málokterý jiný národ světa. Jediné, čemu nerozumím, je, proč si země, která si jinak vede tak dobře, neumí lépe vybírat prezidenty.

Lež je pohodlnější než pochyby, užitečnější než láska a vydrží déle než pravda.

Inu… Člověk neumírá tehdy, kdy by zemřít měl, nýbrž tehdy, když může.

Ne, bohatý není. Je to chudák se spoustou peněz, to je něco jiného.

Byl jsem vždycky ochoten kritizovat ho v soukromí, ale nikdy veřejně.

Všechny lidské bytosti mají tři životy: veřejný, soukromý a tajný. A moudrost k nám přichází až tehdy, kdy už nic dobrého nezmůže.

Možná. Kdyby muži rodili, byli by třeba ohleduplnější.

Rád bych dětem dal křídla. Ale nechal bych na nich, aby se naučily létat samy.

Jednou večer mi kamarád půjčil knihu povídek od Franze Kafk y. Vzal jsem si ji do penzionu, ve kterém jsem bydlel, otevřel jsem ji a začal číst Proměnu. První věta mě málem srazila z postele. Bylo to takové překvapení! „Když se Řehoř Samsa toho rána probral z nepříjemného snu, zjistil, že se v posteli proměnil v obrovský hmyz…“ Když jsem to četl, uvědomil jsem si, že mě nikdy ani nenapadlo, že se smí takhle psát. Kdybych to věděl, už bych byl dávno psal. Tak jsem se okamžitě pustil do psaní povídek.

Žádnou metodu nemám. Jedině snad, že hodně čtu a hodně přemýšlím a neustále všechno přepisuji. Nic vědeckého v tom není. Zjistil jsem, že moje posedlost, která mě nutí mít všechny věci na tom jediném správném místě, představení každého subjektu v tom jediném správném čase, každé slovo v jediném správném stylu – to všechno není zasloužená odměna za dobře uspořádanou mysl, nýbrž pravý opak. Celý složitý systém předstírání, jejž jsem si sestrojil, abych zakryl neuspořádanost své vlastní povahy.

Surrealismus je v Latinské Americe, a v Karibiku zvlášť, běžná realita. A mnozí kritici zároveň podceňují fakt, že třeba Sto roků samoty je kniha napsaná tak trochu v žertu, pro přátele. Každá kniha je napsaná především pro přátele. Ale kritici na sebe berou odpovědnost ty knihy dešifrovat a riskují, že ze sebe udělají obrovské hlupáky.