Kolumbijští farmáři měli loni dobrou sezonu. Přálo jim počasí, osvědčily se masivně vysázené nové, odolnější odrůdy kávovníku, a tak i přes ne úplně zvládnutou pandemii čínské chřipky vyprodukovali skoro 900 tisíc tun proslulé místní arabiky. Výborně si vedli také producenti dalšího, stejně žádaného kolumbijského exportního artiklu, tentokrát nelegálního. Podle odhadů místní pobočky OSN v roce 2020 pěstitelé sklidili zhruba milion tun čerstvých listů koky. Z ní pak tajné laboratoře drogových kartelů vyrobily přes 1,2 tisíce tun stoprocentního kokainu. Tedy skoro o sto tun víc než v roce 2019. V Evropě by mělo toto zboží v maloobchodních cenách hodnotu přes tři biliony korun.

Bogota přitom před dvěma lety vyhlásila nový vládní program, který přitvrzoval boj úřadů proti znovu nebezpečně expandujícím drogovým baronům. Plán opravdu přinesl určité výsledky. Policie a armáda zabavily o pětinu víc čisté drogy (přes 500 tun) než před rokem, zlikvidovaly 130 tisíc hektarů ještě nesklizené úrody koky a zničily přes pět tisíc laboratoří.

Problém je, že ani zvýšená aktivita protidrogových jednotek se nijak neodrazila v omezení produkce. Flexibilita a schopnost producentů bleskově nahradit výpadky ve výrobě i distribuci, a dokonce zvyšovat celkovou produkci (za posledních deset let se více než zdvojnásobila) jsou vlastně až obdivuhodné.

Pokračující boom nelegálního drogového byznysu je důkazem, jak diskutabilní je letitá strategie legislativních zákazů drog. Navzdory všem snahám o restrikce spotřeba i produkce rostou. Ve financování boje s nepřesvědčivými výsledky se každoročně utopí miliardy dolarů. Jako vedlejší efekt se pak především v zemích produkce a tranzitu kriminalita navázaná na drogový obchod vymkla kontrole. Na rozdíl od oficiálního trhu tu neplatí zákony ani běžná byznysová pravidla; mexičtí narkobaroni pohledávky po splatnosti neřeší sankčními úroky, ale rovnou mačetou nebo motorovou pilou.

Je tedy namístě ptát se: Jsou restrikce opravdu správnou cestou boje proti drogám? A je vlastně vůbec nutné proti drogám bojovat?

Řada respektovaných ekonomů na tyto otázky odpovídá záporně. Od měnové politiky si k návykovým látkám odskočil, obrazně řečeno, například i věhlasný Milton Friedman. Podobně jako jeho žáci - další nobelista Gary Becker nebo americký ekonom Thomas Sowell -téma pojal radikálně. Navrhoval povolit všechny opojné neřesti, včetně těch nejtvrdších. Ne snad proto, že by byl jejich fanouškem. Kriminalizace drog ale podle něj napáchá větší škody než sama narkotika.

Zdá se toto tvrzení přehnané? Možná. Friedman a další ale mají mnoho argumentů, nad kterými rozhodně stojí za to se minimálně zamyslet.

Zločiny bez obětí

První moderní zákony zakazující užívání drog a obchodování s nimi vznikaly v západním světě už v druhé polovině 19. století a cílily především na kuřáky opia. S růstem popularity nových narkotik se pak na seznam nelegálních substancí dostaly na začátku 20. století také marihuana nebo kokain. Zpočátku se nicméně drogy nezdály nijak přehnanou hrozbou, a tak bylo vynucování zákazu často poměrně laxní.

Na největším světovém drogovém trhu, ve Spojených státech, se situace zlomila v druhé polovině 20. století. Prezident Richard Nixon vnímal narkotika jako velké nebezpečí a na začátku 70. let vyhlásil drogovým baronům válku.

Vlastně tím symbolicky ukončil bezstarostné časy hippies provoněné hašišem: jedním z tvrdých opatření bylo vedle personálního navýšení kapacit a ostřejších trestů také přeřazení marihuany do stejné kategorie, v níž byl třeba i nesrovnatelně nebezpečnější crack. Veřejnost sotva típající poslední nedopalky jointů pochopitelně protestovala - hrozba vězení za donedávna pravidelnou zábavu byla pro květinové volnomyšlenkáře příliš. Nixon ale necouvl.

Právě tehdy, na jaře 1972, se k tématu poprvé hlasitěji ozval Milton Friedman; ke kritikům přísných restrikcí se připojil ve svém pravidelném sloupku v magazínu Newsweek. Válku proti drogám -stejně jako ještě mnohokrát později -nekompromisně sepsul.

Podpora váženého ekonoma v boji hippies za právo na denní porci zahálky v rauši možná přišla z trochu nečekané strany, v každém případě z Friedmana ale jako tradičně promluvil libertarián. Jeho hlavní výtka zněla: Stát nemá právo komukoli zakazovat užívání jakýchkoli, byť sebevíc škodlivých, substancí. Ubližovat sám sobě je součástí svobodné volby každého člověka. „Drogy nejsou ani tak ekonomický problém. Je to především morální problém,“ tvrdil.

Kriminalizace užívání a držení drog ze strany státu podle libertariánů vytváří takzvané zločince bez obětí. Co tím myslí? Transakce s narkotiky ani jejich držení samy o sobě nikoho dalšího nepoškozují. Jedna strana zboží dobrovolně prodává, druhá je stejně dobrovolně kupuje a ničí si jím na vlastní riziko svoje zdraví. Je tedy morální posílat do vězení lidi, kteří nikomu kromě sebe neubližují? ptá se ekonom. A hned si sám odpovídá: Není.

Alkoholová prohibice jako důkaz

Pokud se někomu zdá lidské právo přivodit si dobrovolně infarkt myokardu pravidelným dobíjením energie benzoylmethylekgoninem jako příliš revoluční idea, nabízí mu například zmiňovaný Thomas Sowell daleko závažnější a asi také obecně přijatelnější argument. Tvrdí, že postihování konzumace drog je kromě nemorálnosti de facto zodpovědné za většinu problémů a kriminality kolem drogového byznysu.

Volně parafrázováno, Milton Friedman a jeho následovníci ve své kritice války s narkotiky upozorňují, že i drogový trh je pořád jenom trh. Funguje naprosto předvídatelně. Je to dokonce vlastně přímo ukázkový příklad síly často vysmívané neviditelné ruky: Pokud existuje málo pružná a solventní poptávka, nabídka si k ní najde cestu i přes státní zákazy. Místo zkrocení se trh přesune do temné zóny se všemi nevábnými průvodními jevy -od korupce přes praní špinavých peněz až k násilí a vraždám.

Friedman zdůrazňoval, že drogy nesnáší, sám je nikdy nebral a nijak ho netěší, že obhajuje právo je o svobodné vůli užívat. Vztah mezi poptávkou po drogách, restrikcemi a kriminalitou je ale prý až příliš zjevný. Ekonom své tvrzení opírá například o statistiky zločinnosti ve Spojených státech za posledních sto let.

Na grafu jsou na první pohled patrná dvě období s mimořádně strmou křivkou. První následovalo po zavedení alkoholové prohibice v lednu 1919; trvalo pouhých 14 let, přesto se počet vražd na 100 tisíc obyvatel ve Spojených státech za tuto dobu stihl zdvojnásobit. Zákaz alkoholu vedl k tak očividnému rozkvětu kriminality, že jej američtí zákonodárci v roce 1933 raději zrušili.

Statistiky násilných trestných činů se pak postupně vrátily až skoro na předválečnou úroveň. Další výrazné zhoršování přišlo na konci 60. let, kdy se přibývajícím tunám marihuany a poté kokainu na importní trase z Latinské Ameriky rozhodly Spojené státy vyhlásit válku. Dodnes v ní bojují, zatímco násilná kriminalita spojená s drogami neklesá, a spotřeba Američanů naopak dokonce roste.

Narkobarony zničí jen legalizace

Autor knihy Za vším hledej peníze samozřejmě penězi, respektive tržními principy, vysvětluje také to, jak by legalizace drog potlačila organizovaný zločin a dostala „narkoprůmysl“ pod relativní kontrolu. Nejvíc by podle Friedmana fungovala paradoxně u těch drog, jejichž povolení se zastánci tvrdé linie nejvíc obávají - tedy třeba u kokainu a heroinu.

V obou případech jde o zboží produkované kvůli příhodnému podnebí i benevolenci, podplatitelnosti nebo nefunkčnosti úřadů jen v několika málo státech. Konkrétně u heroinu jsou zeměmi zaslíbenými Afghánistán a Pákistán; pochází odtud většina surového opia, které se pak zpracovává v dalších zemích.

Organizaci zemí vyvážejících kokain by si pak mohly založit tři jihoamerické státy: Peru, Bolívie a samozřejmě Kolumbie. Tento oligopol s jasným lídrem z Bogoty zajišťuje kompletní celosvětovou produkci náplně do šňupátek.

Odlehlé, těžko přístupné a politicky nestabilní země jsou sice ideální pro nerušenou produkci, zákazníci ale čekají jinde.

Údaje o procentu lidí užívajících drogy - především ty drahé, ze zahraniční provenience - prakticky přímo úměrně kopírují data o výši HDP na hlavu. S výjimkou asijských polodemokratických režimů, trestajících narkotika drakonickými, v některých případech i hrdelními tresty, se nejvíc drog na hlavu vyveze do Austrálie a na Nový Zéland, do západní Evropy a pochopitelně do Spojených států a Kanady.

Přepravit zboží, navíc nepozorovaně, na takovou dálku znamená hodně mezizastávek, překupníků a jejich marží navýšených o riziko nelegálního podnikání. Cena během komplikacemi a úplatky lemované, tisíce kilometrů dlouhé cesty z laboratoře v jihoamerickém pralese do nosu evropského zhýralce naroste o tisíce procent. V Kolumbii vyjde kilogram nejčistšího kokainu na něco přes tisíc eur. V Evropě stojí běžného spotřebitele 50- až 60krát tolik.

Při legální výrobě a distribuci například farmaceutickými firmami by podle Friedmana všechny tyto vedlejší náklady odpadly. Byznys by byl o tolik efektivnější, že by mu organizovaný zločin nemohl cenově konkurovat, a postupně by tak zašel na úbytě - a spolu s ním i přidružená kriminalita. A to i v případě, že by vlády na marihuanu nebo kokain uvalily spotřební daně, podobně jako na alkohol nebo tabák.

Mimochodem, daňové příjmy z drog by mohly představovat pro státní kasu zajímavý nový zdroj. Ještě rok před svou smrtí, v roce 2005, Milton Friedman společně s dalšími 500 americkými ekonomy publikoval studii, která vyčíslovala ekonomickou výhodnost legalizace marihuany. Výpočty hovořily jasně: zrušením zákazu konopí by Spojené státy ušetřily zhruba 7,7 miliardy dolarů ročně, které vynakládají na boj s dealery a pašeráky. Spotřební daně z marihuany by pak mohly vynášet přes šest miliard.

Čistota půl zdraví

Milton Friedman přiznává, že nejtěžší otázkou, s níž je třeba se u tématu legalizace drog vypořádat, je hrozící růst počtu uživatelů nelegálních substancí kvůli nižším cenám i snazší dostupnosti. I tady je ale podle ekonoma potřeba dobře vážit klady a zápory.

„Ano, počet lidí závislých na drogách by se opravdu mohl zvýšit,“ připouští. Znovu ale opakuje svou základní ideu o zločinu bez obětí. „Jsou to ale pořád lidé, kteří si svůj osud vybrali sami. Na druhou misku je potřeba položit desítky tisíc obětí nelegálního drogového byznysu, které většinou na výběr neměly,“ upozorňuje Friedman.

Lepší kontrola státu nad distribucí drog díky jejich dekriminalizaci by navíc i navzdory vyššímu počtu uživatelů ve výsledku mohla ušetřit mnoho životů. Za většinou úmrtí přičítaných na konto drog dnes nestojí samotná konzumace, ale špatné dávkování kvůli nejisté síle na ulici koupené drogy, nečistoty v dávce nebo ředění substancí přimícháváním nebezpečných látek.

Milton Friedman uvádí jako příklad crack, tedy říznutý kokain. Ten má v USA na svědomí největší počet obětí drog. „Jsem přesvědčený, že crack by nikdy neexistoval, pokud by byly drogy legální. Začal se totiž vyrábět kvůli vysokým cenám čistého kokainu - a ty způsobila právě prohibice,“ argumentuje.

Fetování kvalitnějších drog od prodejců pod dohledem obchodní inspekce se může zdát chabou protiváhou možného rozmachu drog mezi lidmi. V každém případě ale existuje chodící důkaz, že kontrolovaná konzumace drog, jakkoli hrozně to zní, dá hříšníkovi minimálně delší čas na to, aby svůj koníček přehodnotil a případně opustil.

Kytarista legendárních Rolling Stones Keith Richards ve svých pamětech právě takto vysvětluje, co většina normálních lidí moc nechápe - jak mohl šest dekád trvající rock’n’rollovou jízdu na alkoholový a drogový pohon přežít. Richards v knize vypráví, že je pevně přesvědčený, že ho zachránila právě kvalita drog, které proháněl tělem. „Měl jsem štěstí, že jsem měl dost peněz na nejkvalitnější zboží. Vyhnul se mi tak osud mnoha pouličních narkomanů,“ říká rocková legenda.

Marihuana jako první krok

Morální i ekonomické argumenty Miltona Friedmana a spřízněných ekonomů volajících po legalizaci drog znějí logicky. V realitě ale dodnes narážejí na společenský odpor, který se zrcadlí i v přístupu politiků. Jednoduše řečeno, představa lékárníka pečlivě odvažujícího gram kokainu nebo heroinu je pro většinu společnosti stále nepřijatelná, takže slib legalizace tvrdých drog v nejbližších letech žádnému politikovi ve světě volby nevyhraje - právě naopak.

Politicky průchodně se ale už jeví alespoň benevolence k měkkým drogám. Marihuanu i k rekreačnímu užívání vzalo na milost už 18 států v USA a další se k tomu chystají. V Jižní Americe si chce exportem zeleného zboží vylepšit bilanci zahraničního obchodu Uruguay. A konopí určené k lékařským účelům je povolené už v desítkách zemí.

Dosavadní zkušenosti z USA navíc ukazují, že se po legalizaci marihuany neodehrávají temné scénáře načrtnuté skeptiky. Naopak, kolem legálního konopí vykvetl dobře prosperující byznys, který přináší státnímu rozpočtu každoročně řádově miliardy dolarů - přesně jak předpovídal před 15 lety Milton Friedman.

Právě tyto pozitivní zkušenosti, které nepotvrdily pesimistické předpovědi odpůrců legalizace drog, mohou v budoucnu dodat odvahu i k radikálnějšímu postupu. Bude to zřejmě ale ještě běh na dlouhou trať.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.