Esej: Akvárium z rybí polévky

Je celkem dobře a bohužel docela pravidelně opakovanou zkušeností revolučního hnutí, že revolucionáři ke svému budoucímu vítězství nutně potřebují nejprve porazit historii. Ta je z jejich pohledu plná útlaku a zločinů, které dopředu ospravedlňují zločiny nové, páchané v zájmu těch zářných spravedlivých zítřků.

Proto je třeba svrhnout sochy velikánů i mariánské sloupy a lidu vysvětlit, že to byl všechno podvod a ve skutečnosti bylo všechno jinak. Svoboda a demokracie nemohou zůstat historicky nejúspěšnějším uspořádáním společnosti, když ve skutečnosti sloužily jen k útlaku jiných etnik a menšin sexuálních a asexuálních. Západ už toto nové „poznání“ rozjel, ale u nás v postkomunistickém světě je to vzhledem k dosud živým zkušenostem trochu složitější, a tak je vítána jakákoli příležitost, jak revizi našich dějin alespoň trochu protlačit do veřejného prostoru.

Aby se nemohly opakovat

Nedávné osmdesátiny Václava Klause byly takovou příležitostí, která nemůže být pominuta. Pro budovatele světlých zítřků je Klaus temnou postavou z hlubin devadesátek, které pro ně nejsou dobou návratu svobody, obnovení demokracie a bezprecedentní proměny zkrachovalé komunistické ekonomiky ve standardní, světu otevřený trh naplňující rostoucí potřeby lidí prostřednictvím inovací a růstu produktivity. Pro rudo-zelené revolucionáře i pro ty se zkříženými hnáty je to doba nástupu brutálního kapitalismu, tedy z definice korupce a zlodějiny. Nikoli náhodou říká pirát Bartoš: „Chceme vytvořit takový systém, aby se nemohly opakovat devadesátky.“