Na veřejnosti Trump sice stále odmítá připustit, že úplně normálně prohrál volby, ale jinak se začíná smiřovat s myšlenkou, že i po „ukradeném vítězství“ je nějaký život.

Možností je víc. Může osladit inauguraci prezidenta Joea Bidena 20. ledna 2021 tím, že v tentýž den oznámí svou kandidaturu do prezidentských voleb za čtyři roky. Tím by sice otrávil dost těch potenciálních uchazečů z řad republikánů, kteří by v Bílém domě rádi viděli sami sebe, ale nikdo nemá odvahu říct, že už by měl jít a nikdy se nevracet. Také nikdo z nich nemá za sebou mandát více než 74 milionů voličů, z nichž se mnozí domnívají, že Donald je ten správný člověk, který může předvést „comeback“. 

Navíc by v tomto případě nebyl Trump první, kdo by se dokázal ob jedno období do prezidentského úřadu vrátit. Už se to jednou v amerických dějinách povedlo (Groveru Clevelandovi na konci předminulého století) a taktéž nemůže být nejmenších pochyb o tom, že Donald je přesvědčen, že by si to zasloužil.

Ač nevoják, chápe velmi dobře, že dělostřelecká příprava je nutná, a kromě první salvy při inauguraci by se mohla velmi hodit role permanentního a velmi sžíravého glosátora všeho a všech, nejlépe na vlastním televizním kanálu. Jak by to mohlo vypadat, ukazuje každý večer na TV Barrandov v srdci Evropy Jaroslav Soukup, a navíc jsme již před lety zažili měkčí verzi s přáním „dobré chuti, pokud právě obědváte“. 

Proti Trumpovi jsou všechny tyto příměry slabé: Má vůli k moci, navíc ho pálí žáha a důvody, proč ho desítky milionů Američanů volily a dodnes mu věří, také nezmizely ani náhodou. Že by snad republikáni mohli v dohledné době někdy provést něco na způsob kritiky kultu osobnosti, chcete-li starořímského „damnatio memoriae“, to si snad nikdo nemyslí. A taky se to nestane.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.