Bitva o Mariupol trvala bez několika dní tři měsíce. Ruští vojáci během ní srovnali se zemí osmdesát procent města a pozabíjeli desetitisíce civilistů, úplně vojensky pokořit Mariupol se jim však stejně nepodařilo. Poslední obránci půlmilionového města se – ačkoli jim docházela munice a mnoho z nich bylo zraněných – opevnili v ocelárnách Azovstal a ruské přesile se vzdali až v okamžiku, kdy jim to nařídila ukrajinská vláda.

Ať už válka dopadne jakkoli, odpor obránců Mariupolu se nepochybně stane jedním ze symbolů ukrajinského vzdoru. Ze samotného Azovstalu ovšem zbyly jen ruiny, což by nás Čechy mělo zajímat víc než kohokoli jiného, protože jsme na vybudování jedněch z největších světových oceláren a válcoven měli zásadní podíl. V červenci 1967 podepsalo Československo se Sovětským svazem smlouvu, ve které se zavázalo vybudovat v Azovstalu válcovnu plechů. Hodnota kontraktu činila 2,36 miliardy tehdejších korun (podle konzervativního odhadu by to nyní byl minimálně desetinásobek), ovšem dobové noviny „zakázku století“ v duchu socialistické gigantomanie daleko raději měřily celkovou hmotností dodaného strojního vybavení a ta přesahovala šedesát tisíc tun. Dodnes se jedná o jednu z největších tuzemských strojírenských zakázek pro zahraničí.

Hlavním dodavatelem byly Vítkovické železárny. Do práce pro Mariupol (tenkrát se ovšem město podle někdejšího sovětského vrchního ideologa jmenovalo Ždanov) se zapojila řada dalších českých podniků – Škoda Plzeň, Žďárské strojírny či ČKD Polovodiče, přičemž úkolem toho posledního bylo chod válcovny zautomatizovat pomocí počítačů ovládaných děrnými štítky.

„Náladčici“, dači & šašliky

Tak rozsáhlá dodávka do země, která dala světu Lenina, socialismus a od rána do večera „zalévala chřtány válečných štváčů mírovou ocelí“, byla samozřejmě prvořadou politickou událostí, a tak o ní v československých novinách vyšly stovky článků. Velká část z nich v září 1971, kdy z Vítkovických železáren (tehdy k nim ještě patřil přívlastek Klementa Gottwalda) zamířily přes Nový Jičín, Valašské Meziříčí a Uherské Hradiště do Bratislavy dva konvoje, na kterých byly naložené obří – více než 250 tun těžké a z jednoho kusu oceli odlité – stojany na válce. Osmnáct dní trvající cestu pojal nejdramatičtěji ze všech Zápisník, tedy časopis Hlavní politické správy Československé lidové armády. „Neobvyklý konvoj to byl, který se vydal na cestu. Mnohadenní, po přesně vypočtené trase. Na níž dostali slovo vojáci. Z železničního vojska. Protože pro čtyřsettunový náklad (včetně speciálních trailerů, pozn. red.) upevňovali mosty. Třicet pět jich bylo,“ dávkoval věty s kadencí kulometu autor řečené (skoro)reportáže.

Kniha Společnost Vítkovice v dokumentech

V Bratislavě byly stojany přeloženy na loď a po Dunaji a přes Černé moře dopluly až do Azovstalu. Zbytek válcovny cestoval rozložený na kusy po železnici. Na Ukrajině ho dávalo dohromady dvanáct tisíc místních pod dohledem zhruba stovky českých techniků. Jak se jim v Azovstalu žilo, těžko říct. Jeden z nich – konkrétně jistý Stanislav Neumann z ČKD Polovodiče – po letech v novinách s láskou vzpomínal, jak pro ně „náladčici“ z Azovstalu pořádali mejdany a zvali je na své dači: „Ty večírky a výlety, ty hostiny v trávě, pečení šašliků.“

Po dokončení byla válcovací trať Kvarto 3600 více než 1200 metrů dlouhá a 200 metrů široká, přičemž zlatým hřebem byly dvě „kvarto“ válcovací stolice osazené čtyřmi obrovskými válci (proto kvarto) o délce 3,6 metru (proto 3600). Válcovna byla určena k produkci hrubých plechů o síle pět až 200 milimetrů, které se používaly k výrobě tlakových potrubí, ocelových konstrukcí a nádrží či ke stavbě atomových elektráren a lodí. Mimochodem, podle zprávy Rudého práva z října 1984 použili sovětští loďaři „český“ plech z Azovstalu při rekonstrukci legendárního křižníku Aurora, který roku 1917 odstartoval výstřelem z děla říjnovou komunistickou revoluci.

Moucha na tváři deváté pětiletky

V květnu 1973 se, jak informovalo Rudé právo, Čechoslováci připojili k „závazku sovětských pracujících“ zkrátit o půl roku zkoušky instalovaných zařízení, což mělo Sovětskému svazu přinést „350 000 tun válcovaného plechu navíc“. Měsíc poté byl slavnostně spuštěn zkušební provoz, kterého se za Československo zúčastnil federální ministr hutnictví a těžkého průmyslu Josef Šimon. O další rok a dva měsíce později dorazil dle Rudého práva do Československa slavnostní „Dopis ze Ždanova“, v němž válcíři z Azovstalu informovali, že vše běží podle plánu a ještě líp: „Trať vyrobená Vašima rukama pracuje úspěšně a výrazně přispívá k plnění úkolů deváté pětiletky. Chceme se s Vámi podělit o radost z velkého úspěchu – z vyválcování milionté tuny plechu.“

Kniha Umělci deváté pětiletce

Kniha Umělci deváté pětiletce

Kniha Umělci deváté pětiletce

V odlesku těchto milionových radostných zpráv se jaksi ponechalo stranou, že se vše zhruba o rok zpozdilo kvůli banální chybě sovětské strany, která „zapomněla“ válcovny vybavit čističkou odpadních vod. Český tisk o tom informoval až s pětiletým zpožděním a celé to prezentoval jako oslavu ekologického myšlení sovětských lidí. „Stroje stály celý rok a čekalo se na dodatečný sprint stavbařů. Zasedaly stranické orgány a jednalo se celé noci, ale nikdo se pod ty následné škody nechtěl podepsat,“ konstatoval v dubnu 1978 týdeník Svět práce. A dodával: „Stavitelé nedostali prémie a také investiční složky závodu, které na celou situaci včas neupozornily, přišly o odměny, ale voda zůstala čistá.“

Kdo je dnes nacista?

Nehledě na toto „čističkovské“ intermezzo se válcovna z Vítkovic osvědčila, a tak v dubnu 1977 podepsalo Československo se Sovětským svazem další smlouvu. „Výborná kvalita vedla k tomu, že Sovětský svaz u nás objednává další obrovské zařízení,“ komentovalo dohodu Rudé právo. Znovu šlo o dodávku pro Mariupol, byť tentokrát se jednalo o vedlejší továrnu – Iljičův závod (oním Iljičem byl samozřejmě míněn Vladimir Iljič Lenin). Stejně jako v prvním případě se jednalo o kompletní válcovací trať na silné plechy (Kvarto 3000) a objem dodávky – o které se československé noviny zásadně vyjadřovaly jako o „zakázce pro komunistickou budoucnost“ – byl jen o něco málo nižší.

Tím ovšem československé a české angažmá na Ukrajině ani zdaleka neskončilo. Kromě různých menších zakázek se československé podniky podílely třeba na stavbě továrny na obohacování železné rudy těžené u města Kryvyj Rih (Krivoj Rog). Po roce 1989 se přímo do Azovstalu vrátily například Žďárské strojírny, které tam v devadesátých letech pomáhaly stavět válcovnu na kolejnice, a samozřejmě také Vítkovické železárny. Majitel společnosti Vítkovice Holding Jan Světlík nedávno na Twitteru ukázal fotografii zdevastovaného Azovstalu s ještě čitelným nápisem „Vítkovice“ a doprovodil to popiskem, že tam podnik v devadesátých letech plnil tři zakázky.

Je to tak trochu paradox. Když Rudá armáda vytlačila roku 1943 Němce z Ukrajiny, byl Azovstal kompletně zničený a jeho obnova se pak stala vděčným námětem hned několika sovětských budovatelských děl. Tak třeba v románu Donbas Borise Galina, který vyšel i u nás, hraje důležitou roli azovstalská vysoká pec č. 4, kterou Němci podminovali a svalili na bok. Když ji poprvé uvidí jeden z hlavních hrdinů knihy, inženýr Kaminskij, užasl „nad divokou zlobou, s jakou Němci znetvořili tuto pec“. Historie se zkrátka opakuje, jen v roli nacistů a Hitlera dnes alternuje někdo jiný. 

Profimedia

Dvakrát postavený, dvakrát zničený

Ocelárny a železárny Azovstal jsou ve skutečnosti mnohem starší než československá „zakázka století“. O jejich postavení rozhodlo sovětské vedení už v únoru 1930, tedy v době, kdy Stalin bezohledně prosazoval industrializaci země a pracovní síly mu měla opatřit kolektivizace venkova, kvůli níž jen na Ukrajině zemřely hladem tři až čtyři miliony lidí. Důvodem byly bohaté železné doly na nedalekém Kerčském poloostrově (součást Krymu), odkud se ruda vozila do Mariupolu přes Azovské moře loďmi. Po skončení druhé světové války bylo třeba Azovstal znovu postavit, a tak v něm – nezapomeňme, že šlo o dobu, kdy sovětští vůdci poněkud bláhově měřili vyspělost států podle množství vytaveného železa – vyrostla druhá největší vysoká pec v Evropě (ta první byla samozřejmě také sovětská). Československo se zapojilo až do třetí, modernizační etapy budování Azovstalu.