Moderní dějiny střední Evropy si za klidné a nudné dovolí pokládat jen málokdo. Studie, kterou na konci srpna zveřejnil prestižní vědecký časopis Science Advances, ukazuje, že naši dávní předci na tom nebyli o nic lépe.

Základem studie, která je výsledkem několikaleté spolupráce Archeologického ústavu AV ČR a několika dalších českých institucí s Institutem Maxe Plancka pro výzkum dějin lidstva, je porovnání DNA, kterou se podařilo extrahovat z 271 koster lidí obývajících Čechy zhruba v letech 4900 až 1600 př. n. l. Obzvláště divoké bylo 3. tisíciletí př. n. l. V Čechách té doby žila pozoruhodná směsice lidí, kteří se od sebe lišili nejen geny a kulturou, ale zřejmě také jazykem a sociálním uspořádáním. Migrace střídala migraci, starousedlíci se sžívali s nově příchozími, ovšem už po několika generacích zase všechno měnila další migrační vlna. Když toto divoké období – někdy kolem roku 2200 př. n. l. – skončilo, dotvořil se genetický mix, který ve střední Evropě vydržel bez větších změn dodnes.

Studie sice analyzuje jen tuzemské kosterní pozůstatky, přesto má – díky centrální poloze Čech, v nichž se jednotlivé migrační proudy střetávaly – zásadní význam pro poznání celé prehistorické Evropy. Prozkoumání mimořádně početného souboru staré DNA, kterou po sobě zanechali lidé střídající se na jednom poměrně malém území, umožnilo navíc autorům vyslovit hned několik překvapivých hypotéz. Jedna z nich zní, že v té době u nás poměrně dlouho existovalo zvláštní společenské uspořádání, které vedlo k tomu, že se rozmnožovala jen malá část mužů. „Nemohlo k tomu dojít přirozeným vývojem, ale pouze nějakým vědomým zásahem tehdejší společnosti, nějakou záměrnou regulací sexuálního chování, a výsledkem bylo, že ne všichni muži měli stejnou šanci plodit potomstvo,“ řekl týdeníku Hrot jeden z autorů studie, archeolog Michal Ernée.

Lovci, zemědělci a lidé ze stepi

Nejdřív několik základních faktů. Onen zmíněný středoevropský genetický mix tvoří zjednodušeně řečeno tři základní komponenty. Tou nejstarší je DNA původních lovců a sběračů, kteří obývali Evropu od konce doby ledové. Další jasně odlišitelnou složku DNA k nám v 6. tisíciletí př. n. l. přinesli – spolu se zemědělstvím – neolitičtí zemědělci z Anatolie v dnešním Turecku. Ti byli mnohem početnější než původní evropští lovci a sběrači (zemědělství dokázalo na stejném území uživit daleko více lidí než lov), ale obě populace žily několik tisíc let vedle sebe a mísily se. Evropské zemědělské populace se od těch blízkovýchodních zpočátku geneticky vůbec nelišily, postupně však do nich začala pronikat původní místní „lovecká“ DNA a tento podíl se – jak ukazuje studie – postupně zvyšoval, až na některých místech dosáhl deseti až třiceti procent. „Lovecká“ i „zemědělská“ část DNA se dá od sebe jasně odlišit a to samé platí i pro poslední – „stepní“ – komponentu, již s sebou do Evropy přinesli imigranti z 3. tisíciletí př. n. l., které archeologové obvykle spojují s Indoevropany.

Časová osa

Čechy od starší doby kamenné (paleolitu) obývají evropští lovci a sběrači

• cca 5400 př. n. l. příchod neolitické (neolit – mladší doba kamenná) populace z turecké Anatolie, která do Evropy přinesla zemědělství a DNA z Blízkého východu

• cca 5400 př. n. l. a následující staletí obě populace spolu na území Čech koexistují; zemědělci jsou mnohem početnější, ale do jejich genofondu postupně proniká menší podíl (deset až třicet procent) místní „lovecké“ DNA

• cca 2900 př. n. l. migrační vlna ze severovýchodní Evropy k nám vůbec poprvé přináší „stepní“ DNA

• cca 2900 př. n. l. až cca 2350 př. n. l. kultura se šňůrovou keramikou

• cca 2500 př. n. l. ze západní Evropy k nám pronikají lidé s kulturou zvoncovitých pohárů

• cca 2500 př. n. l. až cca 2200 př. n. kultura se zvoncovitými poháry

• cca 2200 př. n. l. do Čech začíná pronikat další migrační vlna ze severovýchodní Evropy

• cca 2300 př. n. l. až cca 1700 př. n. l. únětická kultura

Stepní složka v DNA se u nás vůbec poprvé objevila kolem roku 2900 př. n. l., a to v souvislosti s lidmi, které archeologové řadí ke kultuře se šňůrovou keramikou (podle zvyku zdobit hliněné výrobky otisky šňůry). V minulosti vysvětlovaly její vznik různé teorie – třeba že vznikla u nás ve střední Evropě nebo že se k nám rozšířila z jihoruských stepí –, ovšem ty studium DNA jasně vyvrátilo a podle autorů studie k nám její nositelé dorazili nejspíš ze severovýchodní Evropy: z lesů a lesostepí Ukrajiny a Běloruska.

Genetika ale kromě toho nabízí i další podrobnosti. Například je jasné, že nešlo o čistě válečnou výpravu vedenou mladými muži dobyvateli, protože v nejstarších „šňůrových“ hrobech se našly ženy se stejně vysokým podílem stepní DNA, jako měli jejich mužští souputníci. Geny ovšem zároveň dokazují, že s nově příchozími žily také místní ženy. Svědčí o tom mimo jiné hroby z Vliněvsi u Mělníka, ve kterých byly – podle specifického „šňůrového“ ritu („skrčenci“ jsou orientováni v ose východ–západ, ženy leží na opačném boku než muži) – uloženy ženy, ačkoli v sobě neměly ani kapku stepní krve. „Narodily se jako děti místních neolitických (neolit – mladší doba kamenná, pozn. red.) rodičů, kteří u nás po generace sídlili, ale pohřbili je v kulturním habitu nově příchozí kultury se šňůrovou keramikou, což je pro archeologa úžasné zjištění,“ říká Ernée.

Šňůry & poháry

Toto soužití samozřejmě nezůstalo bez následků, a tak do genofondu lidí se šňůrovou keramikou postupně pronikalo stále víc genů původní středoevropské – zemědělské a lovecké – populace. Kultura se šňůrovou keramikou u nás vydržela déle než 500 let a autoři studie zaznamenali díky velkému počtu zkoumaných vzorků pozoruhodný jev. Zatímco v jejích počátcích patřili muži, kteří k ní náleželi, k nejméně pěti otcovským příbuzenským liniím, později se rozmanitost jejich Y chromozomů (část DNA děděná výhradně z otce na syna) zmenšovala, až nakonec zbyla jen jedna jediná otcovská linie. Jak k tomu konkrétně došlo a co vedlo k tomu, že velká část tehdejší mužské populace neměla možnost zanechat po sobě potomky, netušíme. Velmi podobně si však počínali i další příchozí do střední Evropy – lidé spojení s kulturou zvoncovitých pohárů.

Odkud k nám kolem roku 2500 př. n. l. dorazili – a geny jasně dokazují, že dorazit museli, protože jejich mužské příbuzenské linie na „šňůrové“ předchůdce geneticky nenavazovaly –, není zatím jasné, každopádně to bylo ze západu, a nikoli z východu. Také oni museli zavést obdobná omezující pravidla sexuálního chování, kvůli nimž zanechali potomky opět jen někteří muži, protože jak Ernée vysvětluje, „všichni muži kultury zvoncovitých pohárů sdílejí jen jeden Y chromozom prakticky v celé Evropě, takže by se s trochou nadsázky dalo říci, že všichni mužští nositelé této kultury byli potomci jednoho jediného předka“.

Třetí migrace

Tradičně se mělo za to, že se kultura zvoncovitých pohárů někdy kolem roku 2200 př. n. l., tedy na samém sklonku eneolitu (doby měděné), poklidně přeměnila v únětickou kulturu. Není to pravda. I v tomto případě byl hybatelem, který vedl k zásadní proměně hmotné kultury tehdejších obyvatel Čech, příchod nového obyvatelstva. „Toto pro nás bylo asi tím nejzásadnějším překvapením. Nejenže byla rozmanitost Y chromozomů najednou nesrovnatelně větší než dřív, ale ukazuje se, že v té době muselo odněkud zvenku přijít až osmdesát procent mužské populace,“ říká Ernée. Podezřelé jsou opět lesy a lesostepi severovýchodu Evropy.

Nově zveřejněná studie dokazuje, že Čechy ve 3. tisíciletí př. n. l. zažily během pouhých několika set let tři velké migrace. Na jejich konci stála únětická kultura, která pak v době bronzové příštích 500 let dominovala střední Evropě. Genetická mapa Evropy tím byla v hrubých rysech dotvořena a na jejím základním složení – lovci, zemědělci a lidé ze stepi – už nic podstatného nezměnila ani následující tisíciletí. „Prakticky všechny evropské populace se dodnes pohybují mezi třemi vrcholy tohoto pomyslného trojúhelníku,“ říká Ernée.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.