Komentář: Největší zelená fantasmagorie o vašich radiátorech za stovky miliard

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Celý článek
0

Ruští oligarchové opustili trh se superjachtami, jejich prodej klesl

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Celý článek
0

Emun spouští v Česku nový private equity fond. Zaujme správce rodinného majetku, nadace nebo církve

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Celý článek
0

Buran z Osvětiman aneb Šestnáct kancléřů v dějinách Hradu

Za uplynulé století se na Hradě vystřídalo šestnáct kancléřů. Žádný z nich nebyl takový hochštapler a neměl tak zoufale nízkou „okresní“ úroveň jako Vratislav Mynář

Buran z Osvětiman aneb Šestnáct kancléřů v dějinách Hradu
První kancléř Přemysl Šámal sloužil na Hradě skoro dvacet let. Za první světové války byl členem Masarykovy domácí „Maffie“, za druhé vedl odbojovou skupinu Politické ústředí. Zemřel v březnu 1941 v Berlíně. | Archiv

Jiří Havelka byl ambiciózní a vzdělaný muž. Měl rád klasickou ruskou literaturu, ostatně prvních sedm let života prožil v ruském Orlu, kde jeho otec řídil gymnázium. V zákopech první světové války strávil tři roky a z jeho vojenských materiálů víme, že už tehdy ovládal němčinu, ruštinu a francouzštinu. Po návratu do civilu si dodělal práva a začal pracovat na ministerstvu železnic. Paralelně psal stohy odborných článků, habilitoval se jako soukromý docent správního práva a v roce 1933 ho Emil Hácha „zlanařil“ k sobě na Nejvyšší správní soud.

Když se Hácha stal po Mnichovu prezidentem, vzal si ho na Hrad jako kancléře a Havelka se zároveň stal ministrem bez portfeje a později dopravy. Byla to krutá doba, a tak se – stejně jako Hácha – stokrát klaněl před německými okupanty. Zároveň byl ale prostřednictvím novináře Zdeňka Bořka Dohalského (později popraveného v Terezíně) v kontaktu se zahraničním odbojem a svým vlivem pomohl spoustě lidí. Vytrvale třeba spolu s Háchou orodoval za propuštění studentů zavřených 17. listopadu 1939 a poté je, aby měli nějaký zdroj obživy, po stovkách zaměstnával na železnici a na poště.

V dubnu 1941 si Němci, otrávení jeho neústupností, vynutili jeho odchod a 27. září ho, jak později vzpomínal (citace z Havelkových nepublikovaných pamětí lze najít v bakalářské práci Alžběty Vašákové), sebralo v jeho hostomické vile gestapo: „Asi ve čtyři odpoledne prošel jsem se dvěma košíky verandou a vešel do chodby, odkud je přístup na půdu, když tu proti mně v chodbě, jež je dosti tmavá, vystoupili dva muži v německých uniformách.“

Toho samého dne přijel do Prahy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a spolu s Havelkou nechal sebrat i premiéra Aloise Eliáše. Následovaly tři měsíce výslechů, ale Havelka měl – na rozdíl od (později zastřeleného) Eliáše – štěstí. Němci mu uložili jen domácí vězení, v němž „seděl“ až do konce války. Ovšem hned 15. května 1945 si pro něj přišla československá policie. Skoro dva roky strávil ve vazbě a na začátku roku 1947 se coby zrádce ocitl před Národním soudem. Všech obvinění byl nakonec zproštěn, a to s dovětkem, že se za války choval jako „statečný obhájce práv a zájmů podrobeného českého lidu“.

Cejch už na něm ale stejně ulpěl, a tak byl konec jeho života hořký. Komunisté mu zabavili jak vinohradský byt, tak vilu v Hostomicích a nechali ho se ženou bydlet v malém zahradním domku. Chtěl učit, ale režim mu to zakázal a z politických důvodů mu znemožnil i práci na jatkách. Důchod se mu za trest neustále snižoval, a tak soukromě učil jazyky a se ženou si přivydělávali chovem angorských králíků. V červnu 1964 zemřel na rakovinu žaludku.

Kancléř okresního formátu

Krále už nemáme 104 let a za tu dobu se na Hradě vystřídalo šestnáct kancléřů a sedmnáctá kancléřka se právě ujala úřadu. Dvacáté století bylo hodně divokým kusem dějin, a tak to vedoucí Kanceláře prezidenta republiky nemívali snadné. Za mřížemi skončili kvůli svému „kancléřování“ hned tři: nejdéle, celých pět let, pobyl ve vězení Havelkův nástupce August Adolf Popelka, který Hrad řídil v době Háchovy nemohoucnosti a podle historika Tomáše Pasáka existovaly třeba případy, kdy mu při podpisech úředních aktů „vedl ruku“. Mezi kancléři byli muži, kteří demokracii aktivně bránili, a pro některé z nich to mělo následky (dva podepsali Chartu a dva žili dlouhá léta v emigraci), muži, kteří demokracii naopak zradili, i kariérní komunističtí funkcionáři, kterým byla demokracie úplně jedno. Žádný z nich ale nebyl takový hochštapler a neměl tak zoufale nízkou „okresní“ úroveň jako Vratislav Mynář.

Okresní formát měly i jeho lumpárny, ale jejich seznam je tak dlouhý a bizarní, že jím budou historikové charakterizovat éru Miloše Zemana ještě za sto let. Začalo to tím, že nedostal bezpečnostní prověrku, a pokračovalo nákupem podezřele levné strašnické vily. Mimoto lhal o prezidentově zdravotním stavu a na Hradě se „omylem“ skartovaly dokumenty týkající se výbuchu ve Vrběticích. Svou osvětimanskou sjezdovku zasněžoval vodou z načerno napuštěného rybníka a odpad ze srubu pro turisty pouštěl rovnou do potoka. Když srub vyhořel, nechal si ke sjezdovce dovézt – hradním náklaďákem – hradní „party stan“ a dodnes je stíhán za machinace s dotacemi na osvětimanskou ubytovnu.

Korunovační klenoty předváděl po večerech prominentům a trofejní jeleny, daňky a muflony střílel v Lánské oboře – místo státních návštěv – sám. A pak je tu samozřejmě Mynářovo bájeslovné prase. Když se provalilo, že během covidového lockdownu uspořádal pro známé v Osvětimanech zabijačku, přišel kancléř s vysvětlením, že musel: „Já mám informaci ze čtvrtečního rána, že to prase zřejmě pojde nebo zdechne, jak se u nás říká, a najednou musím narychlo udělat zabijačku.“ 

Za jiných okolností a v jiných dobách by šlo možná černou porážku označit za odbojovou činnost. Ovšem i tak by se tu jisté rozdíly oproti Havelkovi našly.

Důstojní muži

Zkusme se nyní na Mynářovy předchůdce podívat podrobněji. Tedy alespoň na některé. Osudy pěti Havlových kancléřů – advokáta Josefa Lžičaře (hájil Havla za minulého režimu a jeho angažmá na Hradě ukončilo v červnu 1990 podezření, že spolupracoval s StB), „knížete“ Karla Schwarzenberga, disidentů Luboše Dobrovského a Ivana Medka a nakonec ředitele České televize Iva Mathé – jsou dobře známé. Všechno to byli důstojní, slušně vychovaní muži a státu sloužili, jak nejlépe mohli. Smysl nemá ani zabývat se ekonomem Jiřím Weiglem, který Klausovi radil už na ministerstvu financí, pak jako premiérovi, absolvoval s ním deset let na Hradě a nakonec se „předisponoval“ do Institutu Václava Klause.

Prvního kancléře ze všech – Přemysla Šámala – si necháme až úplně na konec. Pozoruhodný život ale prožil rovněž Benešův válečný a poválečný kancléř Jaromír Smutný. Svou kariéru zahájil jako legionář v Rusku, později se z něj stal řadový zaměstnanec ministerstva zahraničí a po Mnichovu pomáhal organizovat Benešův odjezd do exilu. Tam se pro prezidenta stal postupně tak nepostradatelným, že na konci války de facto zastával roli kancléře, byť tedy zatím bez Hradu. Kancléřem byl oficiálně jmenován po Benešově návratu do Prahy a prožil s ním vše, co následovalo – plíživou erozi demokracie i „Vítězný“ únor.

Hrad červy prolezlý

Nejméně známé jsou osudy pěti kancléřů, kteří vládli Pražskému hradu v éře komunismu. Glajchšaltizace prezidentské kanceláře začala podle diplomové práce Jany Trpišovské hned 25. února 1948. Toho dne v ní vznikl akční výbor vedený malířem pokojů a odborovým předákem Stanislavem Vořechovským. Za rok z kanceláře odešlo 51 lidí a 141 nových přišlo. Beneš abdikoval v červnu a Smutný poté ještě půl roku sloužil Gottwaldovi. V létě 1949 se ale sebral a s rodinou dobrodružně utekl na Západ. „Když jsem 15. července v časných ranních hodinách zjistil, že jsem opravdu na svobodné půdě v Německu, byl můj první pocit nesmírná úleva, duševní uvolnění. Měl jsem dojem, jako by se přede mnou otevíral nový svět.“ Rok nato založil Smutný v Londýně Ústav Dr. Edvarda Beneše.

Smutného v čele kanceláře nahradil Gottwaldův muž – právník Bohumil Červíček. Za první republiky byl sociálním demokratem a pracoval na ministerstvu spravedlnosti. Po válce řídil jeden z odborů na Úřadu vlády a díky tomu se zřejmě dostal do zorného pole tehdejšího premiéra Gottwalda. Když 10. března 1948 zemřel Jan Masaryk, byl to právě Červíček, kdo byl pověřen urychlenou organizací pohřbu. Dva roky poté se stal Pražský hrad nebezpečným místem. StB zatkla v rámci „Akce Hrad“ jedenáct zaměstnanců prezidentské kanceláře, kteří poté ve vykonstruovaném procesu dostali vysoké tresty (patnáct měsíců až dvacet let vězení).

Kancléřem tří prezidentů

Gottwalda na Hradě po jeho smrti v březnu 1953 vystřídal Zápotocký a také on si s sebou přivedl vlastního kancléře – absolventa obchodní akademie Ladislava Nováka, který pod ním pracoval už v Ústřední radě odborů a poté vedl jeho premiérský sekretariát. Novák poté na Hradě vydržel patnáct let a sloužil hned třem prezidentům: kromě Zápotockého ještě Novotnému a půl roku také Svobodovi. O svých zážitcích sepsal paměti Kancléřem tří prezidentů, ale nejde o nijak zásadní svědectví. O Zápotockém se tak člověk dozví třeba to, že rád chodil mezi obyčejné lidi, a o Novotném, že s oblibou relaxoval u mariáše (občas byl jeho spoluhráčem i Novák). Skutečně zajímavé jsou jen pasáže, v nichž Novák popisuje, jak spolu se Svobodou odletěl po sovětské okupaci v srpnu 1968 na jednání s Brežněvem do Moskvy.

Dr. Jekyll a pan Hyde. Socha Tomáše Garrigua Masaryka, pod níž stojí exkancléř Vratislav Mynář.
foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Brzy po okupaci přijal parlament zákon o federaci a jedno z nových pravidel znělo, že pokud je prezidentem Čech, měl by být jeho kancléř Slovák. Novák se tak v říjnu 1968 s Hradem rozloučil a odletěl dělat velvyslance do Káhiry. Dlouho mu to ale nevydrželo. Už v roce 1970 ho „soudruzi“ ze strany vyloučili, což Novák vysvětlil tím, že se „znelíbil“ při jednáních v Sovětském svazu: „Řekli mi rovnou, že jedním z hlavních důvodů byly moje protisovětské a protisocialistické postoje v Moskvě.“ Léta poté pracoval v Archeologickém ústavu a po roce 1989 přešel do sekretariátu obnovené sociální demokracie.

Kancléři z doby zapomnění

Jeho nástupcem se správnou – slovenskou – národností se stal kariérní diplomat Ján Pudlák. Někdejší velvyslanec v Itálii a náměstek ministra zahraničí na Hradě vydržel až do odvolání nemocného Svobody v květnu 1975. Poté se stal velvyslancem ve Francii a nakonec ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.

Také Husák si na Hrad přivedl vlastní lidi, kteří pod ním pracovali na sekretariátu generálního tajemníka strany. Necelé dva roky mu dělal kancléře ekonom Josef Haman, o němž Husák podle svého životopisce Michala Macháčka později vážně uvažoval jako o svém možném nástupci v čele strany. V dubnu 1978 – nahoru strmě stoupajícího – Hamana vystřídal František Šalda, který to s Husákem doklepal až do hořkého konce. Mimochodem, když se v roce 2019 slavilo sté výročí založení prezidentské kanceláře, zveřejnil Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček svou fotku se Šaldou a jeho skoro dvanáct let trvající službu „prezidentovi zapomnění“ relativizoval tvrzením, že v prosinci 1989 uváděl do funkce Václava Havla.

První kancléř

„Zlatý standard“ hradního kancléře stanovil úplně první z nich – Přemysl Šámal. Za starého Rakouska právník a úspěšný muž, kterého novinář a spisovatel Jan Hajšman charakterizoval slovy „náramný přítel profesora Masaryka, vážený advokát, muž bohatý a na všecky strany nezávislý a čistých rukou“.

Když Masaryk odjel v prosinci 1914 budovat za hranice Československo, stal se Šámal členem pětičlenného předsednictva jeho domácí „Maffie“. Brzy poté ovšem policie tři členy předsednictva (Kramáře, Rašína a starostu Sokola Scheinera) zatkla, a když Beneš odjel v září 1915 za Masarykem, zůstal Šámal sám. A ve svém počínání byl neobyčejně úspěšný. Navenek rozšiřoval, jak to nazval jeden z jeho souputníků, „černo-žlutou mlhu“ a tvářil se jako loajální občan, ovšem ve skutečnosti pracoval na pádu monarchie. Po válce ho logicky měla čekat skvělá kariéra, ale žádná strana mu post odpovídající jeho zásluhám nenabídla, a tak na něj Kancelář prezidenta republiky vlastně zbyla.

Vypít kalich hořkosti

Trochu ho to mrzelo, ale kancelář vybudoval z ničeho jako silnou politickou instituci. V začátcích první republiky probíhal mezi stranami a prezidentem nefalšovaný souboj o moc – strany na tlak Hradu reagovaly založením „pětky“ a Masaryk se zase opíral o svoji kancelář. Ta se kromě běžné agendy stala prodlouženou rukou prezidenta v politice a svým způsobem „výzvědnou“ službou, která využívala hlavně některé novináře. „Tak byl položen základ k hlavní centrále nesmírně výkonné a obávané hradní informační sítě,“ napsal ve svém Boji o hrad historik Antonín Klimek s tím, že se do ní „tajně zapojovali i někteří vysocí státní úředníci, předáci různých i protihradních stran, funkcionáři klíčových organizací a spolků“. Politici za to Šámala nesnášeli, a zřejmě hlavně proto se nestal v roce 1921 ani v roce 1926 premiérem úřednických vlád, byť ho Masaryk prosazoval.

Šámal poté sloužil i Benešovi a z Hradu odešel v den nástupu Emila Háchy. Hned po nacistické okupaci se jedenasedmdesátiletý veterán stal hlavou odbojové skupiny Politické ústředí, ale nedopadlo to ani trochu dobře. Gestapo ho zatklo v lednu 1940 a následovaly nekončící výslechy, bití a ponižování. Na jaře ho gestapo převezlo do berlínské věznice Moabit a pokoušelo se zinscenovat proces s „politickým ústředím Šámalovy Maffie“.

Nic z toho ale nebylo. Šámalovi selhaly ledviny a v březnu 1941 zemřel. Tragédie bohužel pokračovala. Po atentátu na Heydricha gestapáci zastřelili Šámalova syna Jaromíra. Jeho ženu Miladu poslaly německé úřady do koncentráku a dvě děti – devítiletého Jiřího a pětiletou Alenu – do Německa na převýchovu. Všichni tři válku naštěstí přežili. Z Jiřího poté vyrostl lékař a z Aleny zooložka; manželka ředitele pražské zoo Zdeňka Veselovského.

Nikdo po nové kancléřce nechce, aby si prožila to, co Šámal nebo Havelka. Pokud by ale dokázala navrátit úřadu kancléře trochu důstojnosti, bylo by to moc dobře.