Učitelka mého syna nám na online třídní schůzce nasdílela na obrazovku čtyři obrázky a rozdělila nás do skupin. Rázem jsem se čtyřmi dalšími rodiči v oddělené místnosti. Mám s nimi rozebrat pocity, které ve mně krajinky vyvolaly. Než se osmělíme, učitelka nás povolá zpět a s ostatními hrajeme hru, která spočívá v tom, že každý má říct nějaké slovo a společně tvoříme větu. Jde to ztuha. Těžko navazujeme, nejsme schopni se na sebe „napojit“. „Vaše děti to tedy už zvládají lépe,“ komentuje naše neslavné výkony učitelka a mně dochází, co všechno školákům online výuka dává. A bere.

Když se po „rodičáku na síti“ zaposlouchám do telefonního hovoru své dcery, nepřestávám žasnout: 7. A spolupracuje se 7. B, kterou dříve tak pohrdala! Jenomže obě třídy teď dostávají stejné testy, jen jedna o něco dřív. S „béčkovou“ spolužačkou se teď moje dcera za celou třídu vesele domlouvá na přeposlání testu a nakonec i na tom, že ona jí vypracuje úkol z matiky za slohové cvičení. Prostě týmová práce par excellence. Ostatně právě schopnost týmové spolupráce dnes personalisty zajímá možná víc než diplom.

Máme za sebou bezprecedentní rok 2020 a vidinu, že přinejmenším první polovina letošního roku nebude o moc lepší. Pandemie a lockdowny obrátily všem život naruby. Mluví se o tom, že nejhůř to odnášejí děti, psychicky, znalostně i fyzicky. Máme se tedy připravit na to, že vychováváme ztracenou generaci hloupých, obézních dětí?

Pomněnky a zapomněnky

„Někteří kolegové jsou frustrovaní, že nestihnou odučit všechno, co je v rámcových programech. Já bych to ale neviděl nijak tragicky. Místo objemu učiva získaly děti jiné klíčové dovednosti – samostatnost, odpovědnost a schopnost hledat poznatky v různých zdrojích informací, a to považuju za důležitější,“ nevidí situaci nijak dramaticky Aleš Kozák, zástupce ředitele základní školy v Ostašově na Liberecku.

Právě redukce učiva, o jehož nadbytečnosti mluví dlouho i sám ministr Robert Plaga, může být jedním z nečekaných pozitiv, která covid přinese. „Snad konečně pochopí učitelé i ministerstvo, že naše školství je prošpikováno cimrmanovskými ‚zapomněnkami‘, zbytečným učivem. Doufám, že dojde k výraznému posunu od učení faktů k osvojování si dovedností a kompetencí. Ve zkratce nejde o to, co žák ví, ale co umí a co dokáže. Pak se totiž dokáže učit celý život,“ dodává Roman Ziegler, ředitel základní školy v Mostě.

Děti prý udělaly velký pokrok v učení se učit. To zní možná jednoduše, ale jednoduché to vůbec není. Diametrální je pokrok v digitálních dovednostech u dětí i učitelů. To, co by bez covidu trvalo roky, se zvládlo za pár měsíců. Pro učitele je virtuální prostředí ale i o hledání nových cest. Už to trvá moc dlouho, nejen děti ztrácejí motivaci, proto je potřeba výuku ozvláštnit. „Je fajn, když vidíte, jak děti ožijí, když je necháte oběhovou soustavu srdce sestrojit třeba z brček a lahviček nebo vytvořit jako animaci. I v domácím prostředí mohou být děti velmi tvořivé. Při plánování učení musíme myslet na to, co je doma může obklopovat,“ říká Vít Beran, ředitel základní školy v Kunraticích.

Jak obrousit nerovnost

Celkově dopady pandemie na nejmladší generaci pozitivní nebudou. Roman Ziegler si nicméně netroufá zobecnit, jaké „ztráty“ covid způsobí. „U někoho nebude žádná a někdo už ji nedožene. Faktorů, které na to mají vliv, je příliš mnoho. Záleží na tom, jak každé dítě přistoupilo k učení, jaký styl učení jim vyhovuje, jak k práci na školních povinnostech přistoupili rodiče, a buďme otevření, ukázalo se, že záleží na tom, do jaké školy děti chodí. Stejně jako to zvládaly různě děti, zvládaly to různě i školy,“ soudí ředitel mostecké školy.

S tím souhlasí Iva Koňaříková, psycholožka z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 12. Někomu sedla domácí výuka dokonce mnohem lépe než docházka do školy. „Jedná se často o děti ‚s potížemi‘ typu poruchy pozornosti, kterým se doma v klidu pracuje lépe, a se specifickými poruchami učení, které potřebují individuální přístup. Ty se v učení zlepšily, pokud se jim mohli rodiče věnovat,“ říká Koňaříková.

Dětí, které v krizi prosperují, není málo. Podle statistik UNICEF až 29 procent. Další část dětí ovšem podle psycholožky Koňaříkové „hnije“ doma bez dozoru rodičů u počítačových her, YouTube nebo sociálních sítí, a pokud školní online výuka není pravidelná nebo kvalitně zvládnutá, ponocují, vzbudí se na ojedinělý vstup učitelky a pak zase paří do rána. U středoškoláků, u kterých se už očekává disciplína, takový problém nevidí. Naopak dopad může mít na učně, kteří covidovou proluku a online vzdělávání řeší tak, že chodí ve volném čase za peníze někam pomáhat na brigády, „čuchnou“ k penězům a už se jim moc nebude chtít vracet se do školních lavic.

Chtělo by to plán

Koronakrize obnažila starou bolest českého školství, za kterou nás už roky kritizuje OECD a všichni ji tiše tolerujeme. Naše školy socioekonomické nerovnosti žáků zesilují, místo aby je kompenzovaly. Řeč je o víceletých gymnáziích a základních školách, kam navzdory spádovosti chodí děti z „lepších“ rodin, a naopak o těch, kde se koncentrují ti „problémoví“. Vzdělávací experti dnes varují, že až čtvrtina dětí z výuky úplně vypadla nebo se neposouvala. Apelují proto na to, aby vláda a ministerstvo školství připravily s předstihem plán, jak těmto dětem pomoci.

Do skupiny ohrožených dětí patří nejen ty ze socioekonomicky problémových rodin nebo z rodin, kde se vzdělání nepovažuje za důležité. Patří sem i děti z tzv. spořádaných rodin s narušeným duševním zdravím, které se propadly do depresí nebo úzkostí. Nebo děti z druhého stupně a středních odborných škol, kterým se rozpadla struktura času a prostě se nedonutí učit, což může vést k předčasným odchodům ze školy. Jde ale i o děti zdravotníků nebo velmi zaměstnaných lidí, kteří si z nejrůznějších důvodů nevšimli, že jejich ratolesti předstírají, že se učí, ve skutečnosti však ve znalostech dalece zaostaly.

• 25 % dětí vychází ze základní školy s nadváhou, 14 procent dětí trpí dokonce obezitou.

• 29 % dětí vyhovuje podle statistik UNICEF online vyučování víc než prezenční výuka.

• 1/4 dětí sebral covid malým fotbalovým klubům v nižších soutěžích; zřejmě nadobro.

• 1 hodinu denně nanejvýš by mělo dítě v ideálním případě koukat do obrazovky.

„My už dnes máme vytipované děti, které nám odpadly, ať už z důvodů špatných vnějších podmínek, nebo třeba vyhoření. Na prvním stupni máme dobrý přehled, na druhém je to obtížnější. Po návratu do školy budeme v podstatě pokračovat v tom, co už děláme. Komunikujeme s rodiči a nabízíme jim individuální řešení,“ reaguje Aleš Kozák.

Podle Miroslava Hřebeckého z nezávislé organizace EDUin je dobře, že se toho některé školy ujaly samy, ale určitě to neudělají všechny. „A to zase povede ke zvyšujícím se nerovnostem mezi dobrými a špatnými školami. Plán musí vzejít z ministerstva. Kompenzace budou trvat minimálně tři roky a některé průšvihy už nikdo nezhojí,“ je přesvědčen.

Ani Hřebecký ale nepovažuje současnou „covidovou generaci“ za ztracenou. A neuvažují o ní tak ani mnozí ředitelé škol. „Kdo o tom takto přemýšlí, hází ji rovnou do koše. Ze stávající situace musíme vytěžit, co se dá. To, co se žáci nenaučili teď, postupně doženou. Vzpomínám, že když se zrušila devátá třída a školy se proměnily na osmiletky, děti neprobraly kus fyziky, možná to byla elektřina. A jak to dopadlo? Dodnes jsou tu s námi a nikdo neřeší, že vyšly rovnou z osmičky,“ argumentuje ředitel kunratické školy.

Covidové děti

Větší problém bude s pohybem. Obézní, nemocné děti bez správných životních návyků, které budou zátěží pro zdravotní systém; pokud se nepovede děti po téměř roce bez tělocviku a sportovních aktivit rozpohybovat, budeme v příštích letech mluvit o „covidových dětech“. Tak vidí pokoronavirovou budoucnost špičkový fyzioterapeut Pavel Kolář. Že restart nebude jednoduchý, tuší i trenéři sportovních klubů. S mnoha svěřenci během lockdownu neudrželi kontakt a počet těch, které jim virtuální svět definitivně ukradl, odhadují tak na čtvrtinu.

Už při první vlně koronaviru v březnu Pavel Kolář upozorňoval, že zavření základních škol bude obrovský problém. „Vleklá opatření mají mimořádný dopad na vzdělanost, na sociální a pracovní návyky, ale také na pohybové zvyky u dětí, obzvláště u prvních ročníků základních škol. Zejména tělocvik se nedá nahradit online výukou,“ říkal. Právě u malých dětí je pohyb nesmírně důležitý, protože se u nich fixují emoční, metabolické a imunitní návyky. „V dospělosti už nikdy nedosáhnete stejného základu. Pohyb prostřednictvím endorfinů vytváří radost, děti potřebují pozitivní motivaci a soutěž,“ vysvětluje Kolář.

Pandemie obezity

O tom, jak probíhá tělocvik v distanční výuce, si asi netřeba dělat iluze. V této oblasti navíc máme obrovský dluh už z předcovidových časů. „Vím, že tělocvik v online výuce vypadá na první pohled jako neřešitelný, ale musíme to zkoušet. Máme řadu technologií, můžeme využít různé aplikace, některé umožňují i kolektivní výzvy. Na svých stránkách je nabízí například Asociace školních sportovních klubů. Viděl jsem také velmi povedené příklady, kdy se školy spojily například s Fakultou tělesné výchovy v Olomouci,“ říká Daniel Jandačka, děkan Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.

Jandačka se obává, že jedna pandemie přiživí jinou, která u nás řádí už dlouho. „Covid ukázal jednoznačně spojitost s obezitou. Umírají v první řadě ti, kteří mají nadváhu. Pandemii obezity tu už máme několik desetiletí. Jsou to dvě pandemie, které spolu souvisejí,“ je přesvědčen. V tomto ohledu se můžeme hrdě hlásit k Západu – více než 50 procent Čechů má nadváhu. A souvislost s tím, že více než 40 procent lidí nemá dostatečnou pohybovou aktivitu, nebude čistě náhodná. Každé sedmé dítě v České republice je obézní, a čtyři procenta z nich dokonce trpí morbidní obezitou.

Těžko na cvičišti

Návrat ke sportu pro děti, které se na několik měsíců přestaly hýbat, nebude příjemný. Tím, že zapojovaly hlavně mozek, který dotovaly větší spotřebou cukru, zlenivěly. „Obávám se, že vliv restrikcí může být obtížně napravitelný. A zameškané učení bude to nejmenší. Nemluvím ani o vztahu ke sportu a výkonnosti, ale o obyčejných věcech, jako je pobíhání mezi hodinami, procházka venku a sociální interakce mezi dětmi v pohybu. Budeme muset děti naučit a motivovat, aby si zase užívaly i světa offline,“ říká Jan Macháček, který vede ragbyové oddíly Olympu Praha.

Dokud to šlo, snažil se mít i v rámci karanténních opatření s dětmi fyzický kontakt. Kromě toho, že jim posílal verze domácích tréninků a cvičil s nimi online, organizoval srazy před oborou Hvězda a hráči po dvojicích plnili úkoly na stanovištích. „Zapojila se naštěstí většina těch, kteří u nás běžně trénují. O mnoha však nic nevíme. Vůbec nedokážu odhadnout, kolik z nich zase začne hrát, až se vrátíme do normálu. Nikdo nemá zkušenost s rokem, který v podstatě vypadl,“ krčí rameny Macháček.

„Od malých klubů z nižších soutěží slyším, že jim covid sebral tak čtvrtinu dětí nadobro. Ztratily pevný režim, velkou roli sehrál také psychologický moment – nikdo nevěděl a vlastně ani neví, kdy to skončí. To je jiné, než když máte zranění a víte, že se za tři měsíce na trávník vrátíte,“ podotýká Antonín Barák, bývalý fotbalista, který s Macháčkem před dvěma lety rozjel program Trenéři ve škole. Jeho cílem je za pomoci profesionálních trenérů různých sportů asistujících v hodinách tělocviku nadchnout děti pro pohyb a pomoci jim najít disciplínu, která by je mohla bavit. V ideálním případě by samozřejmě k pohybu měli motivovat děti jejich rodiče. Ovšem otázka je, jestli na to při své vlastní práci a běžném suplování role učitele mají vůbec ještě sílu a čas.

Psychoterapie načerno

Existuje ještě jeden poměrně zásadní důvod pro překonání lenosti – pohyb prospívá duševnímu zdraví. Jedna z četných studií na toto téma uvádí, že v rámci 16týdenního pozorování pacientů s depresí se ukázalo, že pohyb má stejný efekt jako psychofarmaka. A v covidu strádá tělo i duše.

„Úplně rozumím, jak je pro děti online výuka – a tedy pobyt u obrazovky – náročná a únavná,“ říká dětská psychoterapeutka Jana Divoká. Minulý týden strávila s klienty před obrazovkou i několik hodin denně. Jinak to ani nejde. Stát soukromé psychoterapeuty postavil naroveň kadeřnic – nemají výjimku k poskytování svých služeb. Povolené je jenom „poskytování krizové intervence“. Vlastně je to celé postavené na hlavu, protože třeba naše největší zdravotní pojišťovna VZP si zjevně vážnost situace uvědomuje a pojištěncům dává příspěvek na psychoterapeutické služby. Psychoterapeuti je však pacientům nemohou poskytnout v odpovídající kvalitě.

Jana Divoká spolu s kolegy rozjela projekt Rozum a cit pro školy, jehož cílem je učit pedagogy, jak dát dětem v náročné životní situaci základní psychologickou podporu nebo je přesměrovat na další odborníky. „Děti trápí nedostatek kontaktů s vrstevníky, trpí sociální izolací, na některé dopadá špatná situace v rodině nebo upadají do apatie. Už i můj syn, kterému domácí učení vyhovuje, dostal záchvat vzteku, že chce do školy,“ popisuje Divoká. A obává se, že se po návratu do škol mohou u dětí objevit i posttraumatické stresové reakce. „Zvyšují se také sociálněpatologické jevy, jako je závislost na elektronice – zejména na počítačových hrách a sociálních sítích – a s tím související kyberšikana,“ všimla si Divoká.

Elektronický detox

S elektronikou se ve svých ordinacích potýkají i psychiatři. „Někdy mi přivedou rodiče do ordinace dítě s depresemi. A ono se ukáže, že denně stráví několik hodin na počítači pařením her. Tam je lékem elektronická detoxikace. Počítač je třeba brát jako prostředek k učení, a když dítě splní vše, co má, může být nástrojem odměny, zábavy, ale kontrolované. Hodina denně je ideální,“ radí dětský psychiatr Jaroslav Matýs. Jinak se podle něho dítě stává elektronickým feťákem. „Když se mi v ordinaci objeví dítě, které na počítači tráví pět šest hodin denně, naordinuju mu dvouměsíční abstinenční kúru. To byste viděla, jak se dítě normalizuje, jak se mozek regeneruje a začne fungovat,“ dodává Matýs.

Pro duševní zdraví dětí, ale i dospělých je potřeba především co nejvíce udržet režim běžného školního dne. Ráno vstávat a večer včas spát. Rodiče nesmí polevit. „A nebojte se děti vychovávat. I za cenu výchovných konfliktů. Od koho jiného by se měly vaše děti naučit konflikty zvládat? Tahle doba může být i doba životních zisků pro další roky. Můžeme se naučit vychovávat děti a žít v rodině,“ je přesvědčen psychiatr.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.