V Česku katastrofu bydlení nevidím. Teď jde Bezrealitky dobýt Německo, říká šéf EHS Meyer

V Německu žije asi půlka obyvatelstva v nájmu. „A přijde jim to normální. Tady naopak převládá často přemrštěná představa, že pokud si člověk nezvládne koupit vlastní byt, vlastně v životě ničeho nedosáhl,“ říká v rozhovoru šéf realitní skupiny EHS Hendrik Meyer.

V Německu žije asi půlka obyvatelstva v nájmu. „A přijde jim to normální. Tady naopak převládá často přemrštěná představa, že pokud si člověk nezvládne koupit vlastní byt, vlastně v životě ničeho nedosáhl,“ říká v rozhovoru šéf realitní skupiny EHS Hendrik Meyer.

Celý článek
0

Trendy a reelsy. Osm tipů, jak mohou firmy dlouhodobě zaujmout generaci Z

Jak udělat reklamu, která osloví generaci Z? Je na to třeba jít trochu jinak – moderně, svěže, přirozeně. Podívejte se na osm tipů, kterými se můžou firmy řídit, když chtějí zaujmout mladou klientelu.

Jak udělat reklamu, která osloví generaci Z? Je na to třeba jít trochu jinak – moderně, svěže, přirozeně. Podívejte se na osm tipů, kterými se můžou firmy řídit, když chtějí zaujmout mladou klientelu.

Celý článek
0

Komentář: Pirátský nápad, aby stát garantoval nájmy, je jen další nesmysl a vyhazování peněz

Není divu, že návrh se na vládě zasekl, a kromě Pirátů se k němu nikdo nechce hlásit. Nota bene před volbami 

Není divu, že návrh se na vládě zasekl, a kromě Pirátů se k němu nikdo nechce hlásit. Nota bene před volbami 

Celý článek
0

Boris Johnson – klaun, který nebyl jen k smíchu

Proč se na odcházejícího britského premiéra bude hodně vzpomínat a proč by se ještě neměl odepisovat.

Boris Johnson – klaun, který nebyl jen k smíchu
Boris Johnson | foto Jakub Junek / Shutterstock.com

Boris Johnson navzdory svým pár hodin starým proklamacím odchází z funkce premiéra. Neodchází hned, chce ještě být u výběru svého nástupce. K odchodu ho vede bezprecedentní vlna demisí vlivných členů kabinetu i doslova desítek dalších vysokých vládních činitelů. Ti už nevydrželi tlak, který na konzervativního premiéra vyvíjela část stranické základny a především média pod dojmem mnoha reálných skandálů i zcela vyumělkovaných aférek. 

Důvodů pro Borisovu demisi bylo skutečně více než dost. Večírky během lockdownu, kontroverzní výroky, náznaky korupce v nejvyšších kruzích strany a naposledy jmenování Chrise Pinchera, o němž Johnson dávno věděl, že má problémy se svými sexuálními choutkami.

Vkrádá se však otázka, zda za velkou částí negativní publicity nestála jen čirá závist mnoha oponentů, jež prostě převyšoval. Inteligencí, drzostí, nediskrétností, šarmem, nekorektností, schopností zkratky, úspěchy u opačného pohlaví, počtem dětí, vtipem, svou hřívou, mocí, lhavostí, svými devíti kočičími politickými životy i lecčíms dalším. Tedy vlastně skoro vším, což v této koncentraci jednoho fakt naštve. 

Velký vzor aneb Vzestupy a pády

Ale zpět k meritu věci. Z politické scény odchází osobnost, která měla a má jeden velký životní a politický vzor. Konkrétně jiného excentrika, jenž to dotáhl až do funkce britského premiéra, v níž zásadně přispěl k porážce hitlerovského Německa. Ano, Winstona Churchilla, jehož také oslavil svou čtivou, místy adorující a místy johnsonovsky fabulující publikací Faktor Churchill: životopis muže, který psal dějiny. Knížkou, kterou si rád přečte každý příznivec konzervativní politiky, a té britské zvláště. 

Jisté je to, že Johnson podobně jako sir Winston za svého života zažil množství vzestupů a pádů. Párkrát ho z různých míst vyhodili a někdy odešel včas sám. Asi proto, aby se záhy mohl triumfálně vrátit. Proto ani dnes, kdy se zdá být absolutně na kolenou, není namístě Johnsona politicky pohřbívat!

Boris byl úspěšným a čteným politickým komentátorem, a dokonce i šéfredaktorem nejednoho vlivného konzervativního časopisu a deníku. Tak čteným, až to vyvolávalo závist řady kolegů. Tak čteným, že právě sem se klidně může zase vrátit. 

Byl přímo zvoleným konzervativním starostou veskrze levicového Londýna. Starostou úspěšným, neboť právě jemu Londýňané vděčí za to, že dohnali velký skluz v přípravách na olympiádu. Ta dokonce skončila v černých číslech, táhla britskou ekonomiku v časech stagnace, zvýšila zaměstnanost a přispěla ke stavebnímu i k environmentálnímu rozkvětu britské metropole. Srovnání centra města kolem Temže na konci devadesátých let a na konci první dekády hovoří za vše. 

Euroskeptičtí Britové budou Johnsona navždy uctívat jako jednoho z nositelů a úspěšných propagátorů myšlenky brexitu. A stejní euroskeptici, ale i mnozí unavení odpůrci odchodu jej budou cenit za to, že brexit dotáhl do konce a že naplnil přání občanů Spojeného království vyjádřené v referendu. To vše ve chvíli, kdy situace kolem odchodu z Unie dosahovala stadia celospolečenské křeče, která vyvrcholila vítězstvím populistů z Brexit Party ve volbách do Evropského parlamentu.

A pak tu jsou věrní voliči Konzervativní strany, kteří zkrátka nezapomenou, že Johnson v roce 2019 převzal vnitřně rozštěpenou a brexitovým tápáním uondanou stranu, aby ji během několika měsíců sjednotil a přivedl k jednomu z nejvelkolepějších volebních výsledků. Do stavu, kdy dokázala labouristům vyrvat řadu volebních obvodů, kde levicová strana nikdy nepoznala porážku. A pak vedl zemi těžkým obdobím po brexitu, během covidové pandemie a nakonec za Putinovy agrese vůči Ukrajině.

Tyto krize si sám nevybral, ale jako uctívač Churchillova údělu je přijal, ba si v nich jistým způsobem lebedil. Představovaly pro něj totiž příležitost něco dokázat, což bylo to, co ho celý politický život pohánělo. 

Nový konzervatismus, nebo zeleno-populistický mix?

Johnson jistě není tradičním konzervativcem. Nejen díky svému životnímu stylu, ale především svými názory na environmentální témata a na práva sexuálních menšin. V těchto bodech bychom jej v klidu mohli řadit mezi nejzelenější a nejduhovější evropské politiky vůbec. V otázce přechodu k uhlíkově neutrální ekonomice svými plány dokonce trumfl EU. 

Jinými svými názory a postoji naopak směroval Konzervativní stranu k pravicovému populismu blízkému jiným úspěšným světovým lídrům v čele s Donaldem Trumpem. Vedle euroskepticismu šlo především o otázku odporu proti přistěhovalectví. 

Konzervativní strana ani po Borisově odchodu nebude jednotná. Stejně jako jiné tradiční strany bude rozdělená v řadě otázek. Johnson nepřinesl žádnou novou koherentní ideologii. Spíše těkal od pólu k pólu a zpět. Podstatné je to, že toryové více než kdy jindy vědí, že všechna tato a mnohá další témata musejí umět pojmenovat a musejí v nich hledat racionální a sjednocující recepty. Jen tak mají šanci v dynamickém politickém světě uspět.

Globální Británie

Poslední rok Johnsonova premiérování se nesl ve znamení hledání nového či staronového místa Spojeného království na světové scéně. Johnson se nikdy nechtěl rozejít s NATO, naopak. Složitější to měl ve vztazích k EU, kde sázel především na bilaterální a multilaterální spojenectví nejsilnějších hráčů. Tato myšlenka ostatně stála za programem „globální Británie“, stavějícím na členství ve všech možných globálních klubech (G7, G20, Rada bezpečnosti OSN aj.). 

Rozhodně měl v plánu prohlubovat spojenectví v rámci CANZUK neboli již existující personální unie Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Spojeného království. To mělo všem zúčastněným zemím přinést nové možnosti mnohostranné spolupráce a řešení nejen pobrexitového postavení Británie, nýbrž i oslabujících vazeb Kanady a Austrálie na USA za Trumpova prezidentství. Ačkoli tyto myšlenky zatím zůstaly na papíře, vůbec není vyloučené, že se k nim Británie časem vrátí. Mají totiž docela hlubokou logiku. 

Na podzim 2021 Británie, USA a Austrálie oznámily vytvoření nového paktu, který bude spočívat ve sdílení pokročilých technologií, včetně těch potřebných k výrobě ponorek na jaderný pohon. Cílem této aliance je posílit bezpečnost v Indo-Pacifiku. To se logicky nelíbí Číně. Jenže právě o to jde.  

A konečně, ani ti nejzavilejší odpůrci Borise Johnsona nemohou popřít, že v ukrajinsko-ruské válce sehrál odcházející premiér zásadní roli. Jako jeden z prvních západních politiků jasně deklaroval podporu Volodymyru Zelenskému a spolu s politiky Polska, Česka, Pobaltí a některých dalších menších zemí rozhýbal Francii, Německo a Itálii k jednotnému postupu. Sám jako jeden z prvních navštívil Kyjev a Ukrajině mohutně dodával zbraně a vojenskou techniku. 

Toryové na cestě k obhajobě?

Toryové stojí nyní před výběrem Johnsonova nástupce. Boris byl tak výrazný, že vedle něj nevyrostl žádný korunní princ ani princezna. Vybírat se tedy bude z celkem dlouhé řady zajímavých, ale nikoli dominantních ani obecně známých osobností. Jeremy Hunt, Sajid Javid, Rishi Sunak, Liz Trussová, Ben Wallace, Nadhim Zahawi, Penny Mordauntová, Tom Tugendhat, Suella Bravermanová, nebo snad Dominic Raab? Nechybějí tu ženy ani zástupci etnických či náboženských menšin. Nový toryovský tým bude možná složen tak, že by se za něj nemusela stydět žádná liberálně progresivní strana. I to ukazuje, jak se konzervativci změnili. 

Tato otevřenost otevírá konzervativcům možnost dosáhnout solidního výsledku v dalších volbách. Ty budou nejpozději za dva roky. S Johnsonem by je zcela jistě čekala porážka. A to i při existenci docela chabé konkurence, kterou představuje vnitřně rozhádaná Labour Party, vedená nepříliš charismatickým Keirem Starmerem. 

Labour Party má na konzervativce nyní náskok kolem dvanácti procent, který se poslední dobou stále zvětšoval. Viníkem nebyl jen Johnson, ale i všechno to, co prožívají všichni Evropané – enormní růst životních nákladů, inflace a ekonomický a sociální pád mnoha britských domácností. 

Jenže při modelovém přepočtu hlasů na mandáty se ukazuje, že ani takový náskok nedává labouristické opozici jistotu absolutní většiny v dolní parlamentní komoře. Výhodou toryů je totiž jejich převaha v Anglii, především na anglickém venkově, kde mají velmi šikovně rozmístěné voliče v desítkách volebních obvodů. Pokud by po Johnsonovi dokázali najít dobrého – tedy sjednocujícího – lídra, mohli by trend úpadku zastavit. A každý procentní bod nahoru by při rozložení podpory znamenal větší šanci na úspěch, či dokonce celkové vítězství.

Ve stínu sira Winstona

Boris Johnson pravděpodobně nikdy nebude oslavován jako jeho velký vzor, sir Winston. Nevyhrál žádnou světovou válku, neporazil žádného diktátora. Ale především žije v jiné době. V době, kdy se nic neututlá, kdy je každý premiérský pšouk v tu ránu na sociálních sítích a kdy se právě na jeho základě hodnotí lidé. Toto konstatování Johnsona nijak neomlouvá, protože o tom dobře věděl a sám k takovému světu výrazně přispěl. 

Jisté je tedy jen to, že skutečný význam politického působení tohoto bouřliváka zhodnotí až soud dějin. A na ten si budeme muset ještě dlouho počkat. A pak možná i fakt, že Boris spoustu lidí dlouho bavil, čímž mimo jiné vzbuzoval zájem o politiku.