Tlačenice v kriminálech vrací do hry sledovací náramky

Je to už více než dva roky, co poslední osoba odsouzená k domácímu vězení sundala elektronický náramek. Od té doby nebyl nikdo elektronicky kontrolován, jestli plní podmínky svého trestu. Nyní by se to mohlo změnit a elektronické náramky by se měly znovu vrátit. Probační a mediační služba na konci roku vyhlásila výběrové řízení na nového dodavatele elektronického monitorovacího systému. Zájemci se mohou hlásit do 20. března.

„Jde o řešení odpovídající technologiím 21. století, které může řešit potřeby resortu justice, tedy kontrolu, jak jsou plněny soudními rozhodnutími stanovené povinnosti,“ sdělil týdeníku Hrot mluvčí Probační a mediační služby Martin Bačkovský. Pokud všechno dopadne podle předpokladů, mohli by si první odsouzení připnout náramky příští rok. „K dispozici by měl být dostatečný počet náramků pro desítky až stovky osob ročně,“ dodal Bačkovský, podle něhož roční náklady na provoz systému vyjdou na několik milionů korun.

O užitečnosti elektronických náramků se zmiňuje zpráva Národní ekonomické rady vlády (NERV) z loňského podzimu, v níž tato poradní skupina doporučuje kabinetu Petra Fialy (ODS), jak snížit výdaje a zvýšit příjmy veřejných rozpočtů. Jedna kapitola se týká vězeňství, respektive snižování počtu vězňů. Jak totiž NERV upozorňuje, Česká republika má historicky velmi vysoký počet vězňů na sto tisíc obyvatel: je jich 179, zatímco průměr v Evropské unii dosahuje hodnoty 114, přičemž v Německu to je 70, v Rakousku 91 a ve Slovinsku 64 vězňů na sto tisíc obyvatel.

„Postupné snížení vězeňské populace zhruba na sto vězňů na sto tisíc obyvatel, tedy o 44 procent, je realistickým cílem. Jeho dosažení vyžaduje koncepční revizi řady aspektů trestní politiky,“ upozornil NERV. Jako příklad jmenoval právě zavedení náramků pro domácí vězně, ale také dekriminalizaci některých trestných činů, změny trestních sazeb nebo revizi, či dokonce zrušení speciálních skutkových podstat pro recidivisty. Úspory z tak radikální změny by rozhodně nebyly zanedbatelné. NERV připustil, že by některé výdaje vzrostly – například na programy podporující rekvalifikace a návrat na trh práce. V celkovém součtu by ale díky redukci věznic a personálu stát ušetřil až okolo tří miliard korun.

Ministerstvo spravedlnosti v reakci na tyto návrhy uvedlo, že některé kroky, které by směřovaly ke snížení počtu odsouzených ve věznicích, už udělalo a další chystá. Nebrání se prý ani další debatě. „Kroky v této oblasti by ale měly být odůvodněny i jinak než pouze úsporami, snaha o snížení počtu vězňů nemůže jít na úkor veřejné bezpečnosti. Otázka nastavení trestní politiky by tedy měla být dále diskutována,“ sdělil týdeníku Hrot mluvčí resortu Vladimír Řepka.

Izraelská zkušenost

V českých věznicích je dlouhodobě okolo dvaceti tisíc obviněných a odsouzených mužů a žen. Z tohoto průměru se vymyká rok 2013, kdy bylo po amnestii tehdejšího prezidenta Václava Klause propuštěno bezmála 6,5 tisíce osob. Od počátku roku 2014 ovšem počet vězňů začal opět růst a vrcholu dosáhl v roce 2016, kdy za mřížemi sedělo téměř 22,5 tisíce lidí. Od té doby počet postupně mírně klesal, ale v uplynulém roce vězňů znovu o několik stovek přibylo.

Aktuálně jsou české věznice naplněné z více než devadesáti procent, jak ukazují statistická čísla Vězeňské služby ČR. Na konci roku 2022 to bez detenčních ústavů bylo 94,3 procenta, přičemž některé věznice stoprocentní hranici významně překračují. Například ve Znojmě byla k poslednímu prosincovému dni kapacita naplněná z bezmála 122 procent, ve Stráži pod Ralskem zhruba ze 114, v Heřmanicích téměř ze 113 nebo na Mírově z více než 111 procent.

Elektronické náramky, jejichž cílem bylo rovněž ulehčit vězeňskému systému, bylo možné nasadit odsouzeným od roku 2010, kdy se v trestním zákoníku objevil pojem „domácí vězení“. Na jejich faktické zavedení se ale čekalo až do roku 2018. Pět výběrových řízení na dodavatele totiž skončilo neúspěšně, až na šestý pokus se podařilo vybrat izrael­skou společnost SuperCom.

„Vstupem elektronického monitorovacího systému do rukou probačních úředníků a asistentů přichází velmi precizní a spolehlivý kontrolní nástroj toho, abychom zjistili, jestli odsouzený v dané době, kdy má být ve svém obydlí, je skutečně tam, kde má být, nebo jestli naopak nevstupuje do zakázané zóny,“ uvedla tehdy ředitelka Probační a mediační služby Andrea Matoušková. Jen prvních 280 náramků a provoz monitorovacího centra na šest let vyšly na více než patnáct milionů korun. Při plném využití to měly být desítky milionů. Jenže to se nakonec nestalo – Probační a mediační služba na podzim roku 2021 s izraelskou společností ukončila spolupráci.

„V důsledku neřádného a nevčasného plnění na straně dodavatele jsme byli nuceni odstoupit od smlouvy, uplatnit smluvní pokuty a ukončit provoz elektronického monitorovacího systému, který již nadále nebyl objektivně udržitelný. Dodavatel neplnil to, k čemu se smluvně zavázal, v takovém rozsahu, který by umožňoval další provoz,“ řekl týdeníku Hrot mluvčí Martin Bačkovský. Loni na jaře se Probační a mediační službě podařilo získat patnáct milionů korun, které SuperCom složil do bankovní záruky při podpisu smlouvy. Firma tomu nezabránila ani s pomocí českých a izraelských soudů. Ve výsledku tedy první pokus s náramky stát nestál téměř nic.

Konzervativní soudci

Teď přichází pokus číslo dvě. Jak zabránit tomu, aby se zkušenost s předchozí firmou opakovala? „Neřádnému a nevčasnému plnění dodavatele nelze zabránit na sto procent bohužel nikdy, je pouze možné tato rizika snížit při posouzení jednotlivých dodavatelů a jejich nabídek v rámci výběrového řízení,“ vysvětlil Bačkovský.

V prvním kole nosily náramky stovky osob, zejména těch, kterým soudy uložily domácí vězení. Náramky je ale možné použít také v režimu náhradní vazby. Zkušenosti byly víceméně pozitivní, za závažnější porušení pravidel nahlásili úředníci soudům desítky lidí s náramky. „Začátky byly krušné, to jsem zakopával všude, nemohl jsem si na to zvyknout. V noci okopané kotníky, ale časem jsem si na to zvykl,“ svěřil se Českému rozhlasu před pár lety jistý František, který dostal roční trest domácího vězení za neplacení výživného. Ocenil, že díky náramkům může chodit ve vymezenou dobu do práce. „Mohu dál splácet dluhy a nevypadnu z pracovního návyku,“ dodal.

Někteří soudci se ale k elektronickým náramkům stále stavějí velmi rezervovaně, byť jsou běžnou součástí vězeňského systému v mnoha evropských zemích. „Není v silách ministra donutit soudy k ukládání domácího vězení. Je to věc, která je v Evropě běžná. Pro mnoho soudců to ale není trest a ta psychologie se musí změnit,“ řekl před časem ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).

Podobně hovořila také jeho předchůdkyně Marie Benešová (za ANO). „Naše soudnictví je konzervativní a musí si na to zvyknout. Je to novinka a oni si neradi zvykají na novinky. Oni jedou rádi postaru a mají rádi své jisté. Musíme je přesvědčovat a musíme jim dokazovat, že je to dobrá věc,“ uvedla Benešová.

Podle Probační a mediační služby je používání elektronických náramků vhodné u osob, u nichž „lze předpokládat, že stanovené povinnosti budou spíše plnit, respektive že tyto osoby vykazují dostatečnou míru ochoty a předpokladů tyto povinnosti plnit“. Neméně důležité je rovněž technické zázemí, aby náramky mohly bez problémů komunikovat s operačním střediskem. Odsouzení například musí žít v prostředí, kde je dostatečný signál mobilních operátorů nebo bezproblémový přístup k elektřině, což v praxi bývá problém. Mnozí takoví lidé totiž bydlí v ubytovnách, někdy ani to ne. Podle mluvčího Martina Bačkovského ale obecně platí, že v 85 procentech případů je elektronický monitoring pro vybrané osoby použitelný.

Minus 1850 let ve vězení

Elektronické náramky jsou ovšem pouze jedním z kroků, jak ulehčit věznicím a ušetřit až několik miliard korun. Odborníci opakovaně upozorňují na to, že většina vězňů se nakonec za mříže opět vrátí. To, že život na svobodě sami nezvládnou, je ovšem jen jedním z důvodů. Tím dalším je zavedený systém, který si lidi s dlouhým pobytem za mřížemi do určité míry sám vyrábí.

„Jednou z příčin jsou vysoké trestní sazby, a zejména jejich dolní hranice. Nepřiměřeně vysoké jsou zejména takzvané speciální trestní sazby pro recidivisty. Příkladem je opakovaný podvod: Pokud se dopustíte podvodu do tří let od potrestání, je vám ukládán trest ve výměře šest měsíců až tři roky namísto sazby nula až dva roky. Takových speciálních trestních sazeb pro recidivisty máme osmatřicet,“ upozornila loňská studie projektu Legal Data Hub Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, podle níž Česko trestá recidivisty neúměrně přísně.

Podle studie jsou speciální trestní sazby pro recidivisty nevhodné zejména proto, že principem moderního trestního práva je trestat primárně za trestný čin, a nikoli za to, jaký život pachatel vedl. „Byť je namístě recidivisty trestat o něco přísněji, stanovovat speciální trestní sazby pro recidivisty není spravedlivé ani efektivní: například krádež není typově závažnější, protože se jí dopustil recidivista. A stráví-li oběť osm týdnů na nemocenské, není pro ni zásadní, zda ji napadl recidivista, či nikoli,“ konstatuje se v dokumentu.

I bez speciálních trestních sazeb pro recidivisty podle projektu právnické fakulty poskytuje trestní právo dostatek možností k přísnějšímu trestání recidivistů. „Pokud bychom zrušili speciální trestní sazby pro recidivisty, soudy by ročně uložily o 1850 let nepodmíněných trestů odnětí svobody méně – a to jen u čtyř nejčastějších skupin trestných činů. Největší vliv by mělo zrušení speciální skutkové podstaty u krádeží, za které by bylo ročně uloženo o 1250 let nepodmíněných trestů odnětí svobody méně. Zrušením těchto speciálních trestních sazeb by stát snížil vězeňskou populaci přibližně o desetinu a ročně by tím ušetřil zhruba jednu miliardu korun,“ upozornila studie.

Zvláštním případem speciální úpravy pro recidivisty je opakovaná krádež, u níž podle studie není třeba způsobit žádnou škodu, aby se stala trestným činem. Ve výsledku jsou pak lidé stíháni za zcela bagatelní činy. „Minimálně několik stovek lidí ročně je odsouzeno za krádeže se škodou do jednoho tisíce korun, přičemž jde často o naprosté maličkosti typu krádeže několika housek. Nastavení minimální hranice i u opakované krádeže (například tisíc korun) by zamezilo přílišnému rozpínání trestní represe a ušetřilo by desítky milionů korun ročně,“ uvedli odborníci z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Dodali, že obě změny jsou administrativně lehce proveditelné – spočívají pouze ve velmi jednoduchých úpravách trestního zákoníku. Zároveň vedou ke spravedlivějším trestům a mohou českému trestnímu systému ušetřit velmi významné prostředky.

Revize trestního systému

Přiměřenosti trestů se před časem v časopise Věda a výzkum, který vydává Akademie věd, věnoval Jakub Drápal z Ústavu státu a práva. V jedné části svého obsáhlého textu také zmínil, že v českém prostředí se trestní minulosti přikládá velký význam. Přitom nejde o jednobarevný pohled. Výzkumy například ukazují, že pokud se mezi jednotlivými přečiny prodlužuje období bez páchání nekalých skutků, je zločinec na dobré cestě k úplnému opuštění kriminální činnosti.

Pokud se tedy ví, že recidivista kradl každý rok jedenkrát, a nyní spáchá zločin až po třech čtyřech letech, lze prý usuzovat, že jeho kariéra kriminálníka je na ústupu. Jakub Drápal proto pokládá řečnickou otázku, zda by v takovém případě neměla být trestní minulost spíše polehčující než přitěžující okolností.

Drápal rovněž připomněl, že dlouhé a přísné tresty nijak zásadně nesnižují kriminalitu. Neplatí, že když bude více lidí za mřížemi, kde nemohou páchat zločiny, bude na ulicích bezpečněji. Výzkumy podle něj ukazují, že to na kriminalitu má jen malý vliv. Navíc smyslem trestu nemá být msta, záměrem je náprava – aby dotyčný další trestnou činnost nepáchal.

„Ukazuje se, že nejdůležitější je, aby daný člověk vnímal jemu uložený trest jako spravedlivý. Pokud jej přijme jako spravedlivý, je na cestě k nápravě,“ uvedl Drápal. Dodal, že významná je rovněž práce Probační a mediační služby s propuštěnými vězni, péče psychologů, sociálních pracovníků a dalších odborníků. Vše ale začíná už tím, zda pachatel považuje trest za přiměřený tomu, co provedl. Proto je nezbytné tresty ukládat uváženě a je zapotřebí systém zrevidovat.

Zahraniční odborná literatura například doporučuje, aby trestní minulost nehrála větší roli než samotný skutek. V praxi by to podle Jakuba Drápala znamenalo, že kvůli své trestní minulosti by neměl obžalovaný dostat více než dvakrát delší trest na rozdíl od situace, kdy by žádnou kriminální minulost neměl. Pokud zloděj, který kradl poprvé, dostane půl roku vězení, recidivista by za analogický čin neměl být potrestán více než dvanácti měsíci za mřížemi.

Slib Fialovy vlády

K záměru reformovat vězeňství se přihlásila i vláda Petra Fialy (ODS). Ve svém programovém prohlášení slíbila, že se bude „zasazovat o rozšíření výkonu alternativních trestů, prevence a snižování recidivy“. Kabinet si od toho slibuje, že odlehčí věznicím a urychlí se návrat odsouzených do normálního života.

Vedení ministerstva spravedlnosti uvedlo, že se otázkám souvisejícím se zatížením vězeňského systému věnuje dlouhodobě. V posledních letech se zabývá i problematikou alternativních trestů. Úprava trestního zákoníku například umožňuje větší možnosti ukládání peněžitých trestů. Od října 2020 se také rozšířily možnosti, kdy lze odsouzeného propustit už po výkonu jedné třetiny trestu odnětí svobody.

Úprava trestního řádu se zase věnuje Probační a mediační službě, která má pomoci k účinnějšímu zapojování propuštěných vězňů do společnosti. Předloha také změnila podmínky podmíněného odsouzení – nově je možné ukládat povinnost zdržovat se po vymezenou dobu v určeném obydlí. Rozšířila se tak škála alternativních sankcí, které je možné pachateli uložit, což podle ministerstva umožní větší individualizaci trestů a efektivnější postih.

Mluvčí resortu Řepka upozornil, že obě novely jsou účinné poměrně krátkou dobu, takže by se měly projevit až v následujících letech. „Skutečností je, že i přes veškerá doposud učiněná opatření je počet vězněných osob poměrně vysoký,“ připustil Řepka, podle něhož lze o důvodech tohoto stavu pouze spekulovat.

„Trestní zákoník podle našeho názoru umožňuje soudcům dostatečnou míru individualizace trestu, primární příčinu bychom proto neviděli v právní úpravě; otázkou samozřejmě je, zda jsou dostatečně zabezpečena i potřebná opatření preventivního charakteru, popřípadě opatření v oblasti sociální politiky, která ke snížení míry kriminální zátěže – a tím i ke snížení počtu vězňů – mohou přispět lépe než samotná pohrůžka trestem,“ uvedl Řepka.