Krátce před sobotní půlnocí 16. dubna 1938 zaslechli rybáři u slovenského Děvína volání o pomoc. Nasedli do loděk a na písčině obklopené ze všech stran vodami Dunaje našli podle Lidových novin „skupinu jedenapadesáti lidí, mužů, žen a dětí od dvou do dvaaosmdesáti let, vesměs rakouských státních příslušníků-židů“. Všichni pocházeli z rakouského Burgenlandu a všechny je příslušníci SA vyhnali z domova, okradli, odvezli k hranicím, naložili na loď a poté – jen v oblečení, které měli na sobě – vysadili na československé straně Dunaje.

Tím ovšem odysea teprve začínala. Československo o židovské uprchlíky prchající po „anšlusu“ z Rakouska nestálo, a tak u nás dlouho nepobyli. Podle knihy Nejisté útočiště Kateřiny Čapkové a Michala Frankla je tuzemské úřady nejdříve potrestaly za nedovolené překročení hranic (nejspíš pokutou, kterou musela zaplatit bratislavská židovská obec) a pak je postrkem poslaly zpět do Rakouska. Tamní nacisté je následně vyvezli do Maďarska, ovšem ani tam nesměli zůstat. Řešení se našlo až 20. dubna. Bratislavská židovská obec si pronajala loď, která odplula k jakémusi bahnitému ostrůvku u maďarského břehu a tam podle Lidových novin „nechala svůj vlečňák“. Majitel lodi byl prý Francouz, a tak vlečňák – na němž vyhnanci příštích pět měsíců živořili – kotvil v mezinárodních vodách Dunaje pod francouzskou vlajkou. „Celé zařízení jsou slamníky, na nichž všichni spí, hrubý stůl, šicí stroj v oddělení pro ženy a ubohý oltářík v oddělení pro muže,“ psaly v srpnu Lidové noviny. Bylo to deprimující, a tak podle již zmíněné knihy spáchali dva obyvatelé říčního člunu sebevraždu a další dva se utopili při pokusu z vězení uniknout. Do pohybu se věci daly až ve chvíli, kdy Maďaři pohrozili, že už dál nebudou Židy u svého břehu trpět, a v polovině září tak většina vyhnanců zamířila do Palestiny, zatímco jiných se ujaly Spojené státy, Bolívie a Jugoslávie.

V české historické paměti dodnes žije hluboce zakořeněný mýtus o tom, jak „Masarykova a Benešova republika“ ochotně přijímala židovské uprchlíky před Hitlerem. Pravda je, že jsme jim skutečně pomáhali, ale ta pomoc – jak ještě uvidíme – byla hodně neochotná a hodně limitovaná. Dějiny uprchlictví na našem území jsou ale daleko delší a mnohem bohatší. Zdaleka nejvelkoryseji se naši předci starali za první republiky o ruskou (a ukrajinskou) antibolševickou emigraci a vůbec nejvíc uprchlíků – skoro stejně jako dnes – pobývalo na našem území během první světové války a poté, co Hitler zabral Sudety.

Bratři Poláci

České země byly velmi dlouho typickou imigrantskou zemí, ale německou východní kolonizací se tu zabývat nebudeme, pouze podotkněme, že už ve středověku nebyla všem po chuti. Příkladem budiž takřečený Dalimil, který na začátku 14. století veršoval o „proradných“ Němcích takřka na každé straně své kroniky. Knížete Oldřicha chválil za to, že si nevzal německou „císařovnu“, ale českou selku Boženu („Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne.“), a vyloženě kladně hodnotil Soběslava II., jehož družina prý nenadělala s Němci žádné ciráty: „Štvali Němce do úmoru, byli k jejich prosbám hluší, řezali jim nosy, uši.“ Migrační dynamika se začala obracet až v 19. století. Ve střední Evropě tehdy rychle rostl počet obyvatel a tento populační přetlak vedl k masové emigraci. Celkem v letech 1850 až 1914 přišly české země tímto způsobem o 1,5 milionu obyvatel.

Profimedia.cz

Neznamenalo to ale samozřejmě, že by se tenkrát u nás uprchlíci nevyskytovali. Když v lednu 1863 povstali Poláci proti carovi a Rusové je poté přes rok „denacifikovali“, utíkaly přes naše země tisíce poražených vzbouřenců a mnoho z nich skončilo v Olomouci a jiných internačních táborech. František Palacký označil sice povstání za nešťastné, mínil, že se z něj těší jen „nepřátelé Slovanstva“, a dodával, že doba, kdy „státové druhé nebo třetí třídy“ (tedy jako Poláci nebo Češi) mohli doufat v nezávislost, je „na věky ta tam“, ovšem čeští vlastenci Poláky přesto všemožně podporovali. Nosili jim jídlo a šatstvo, pořádali sbírky nebo jim rovnou pomáhali utíkat. Bylo to krásné vzepětí, za něž navíc hrozilo vězení. Jenže uprchlíků bylo tenkrát jen pár tisíc, a tak skutečná zatěžkávací zkouška přišla až o půlstoletí později.

Kulturní šok

První světová válka byla dobou masových migrací. Na frontu odjížděly statisíce vojáků a do Čech a na Moravu místo nich proudili uprchlíci z nepřítelem obsazených území a váleční zajatci. První uprchlíci dorazili hned v září 1914 a v polovině příštího roku jich u nás podle knihy Ivana Šedivého Češi, české země a Velká válka bylo zhruba čtvrt milionu. Zdaleka nejvíc bylo Židů z Haliče a Bukoviny (až 150 tisíc), ale v českých zemích našli azyl také Poláci, Rusíni, Italové, Slovinci a Chorvati. Úřady běžence třídily striktně podle národnosti a pak je posílaly buď do uprchlických táborů (pro Židy byly určeny ty v Mikulově, Kojetíně, Pohořelicích a Havlíčkově Brodě; v Chocni žilo třicet tisíc Poláků), nebo do vybraných měst a vesnic.

Zpočátku se běžní lidé snažili pomáhat, ale brzy jim – v situaci, kdy Čechy a Moravu svírala dnes stěží představitelná bída a hlad – došla trpělivost. Hromosvodem nenávisti se nepřekvapivě stali haličští Židé, jejichž ortodoxní pojetí judaismu, do očí bijící chudoba i společenské návyky působily české – latentně antisemitské – společnosti (připomeňme, že v prosinci 1918 proběhl v Holešově poslední pogrom na našem území) kulturní šok. „Nosí dlouhé kaftany, snad nikdy nečištěné, vysoké boty, dlouhé rozčechrané vlasy, pejzy velmi dlouhé,“ popisovaly „invasi“ haličských Židů v březnu 1915 Národní listy. Takových článků lze ve válečných novinách najít stovky a archivy toto vzájemné nepochopení, jak plyne ze studií historičky Kláry Habartové, potvrzují. V Klatovech si například židovští běženci v té samé době stěžovali, že na ně děti i dospělí útočí sněhovými koulemi a kamením, městský kronikář v Janovicích nad Úhla­vou připouštěl, že se „váleční uprchlíci mimožidovští“ na rozdíl od Židů těší sympatiím místních, a horažďovická městská rada vyhradila pro koupel v řece Otavě speciálně vybrané místo s douškou, že uprchlíci „musí se koupati buď v plavkách, nebo ve spodním prádle a nikoli, jak dosud se dělo, nazí“.

Když rakouský „orel“ padl, převzalo péči o válečné uprchlíky Československo. Většinu z nich se podařilo repatriovat do konce roku 1919 a o tři roky později odjeli domů poslední z nich. To už se ale na Československo valila nová uprchlická vlna.

„Bílá“ elita

Když českoslovenští diplomaté rozhlásili v srpnu 1921 po Cařihradě, že Praha přijme 800 ruských a ukrajinských studentů, vyvolalo to mezi protibolševickou emigrací pozdvižení. „Přes všechna opatření na hranicích přichází do území Československé republiky velké množství cizinců, zejména z Ruska, bez řádných, našimi zastupitelskými úřady v cizozemsku vydaných pasů,“ stěžovalo si ministerstvo vnitra. Nakonec u nás – díky velkorysé podpoře nazývané „ruská pomocná akce“ – studovalo Rusů a Ukrajinců mnohem víc: celkem 6341. Celkový počet ruských a ukrajinských běženců v Československu nebyl sice nijak závratný, v rekordních letech 1924 a 1925 šlo zhruba o 25 tisíc duší, což oproti Berlínu a Paříži, ve kterých žilo po 400 tisících bílých emigrantů, nebylo nic, jenže Masaryk s Benešem cílili od začátku na elitu – vědce, pedagogy a umělce.

Profimedia.cz

V Československu vznikla řada imigrantských vysokých škol (Ruská právnická fakulta, Ruský pedagogický ústav, Ukrajinská svobodná univerzita, Ukrajinská hospodářská akademie...), vědeckých pracovišť (Ústav pro výzkum Ruska, Ruský ústav zemědělského družstevnictví, Ukrajinský sociologický ústav…) a dvě gymnázia. Štědré podpoře se těšily nejrůznější spolky i pravoslavná církev, a tak není divu, že státní příspěvky šly do stovek milionů korun (jen v roce 1924 se jednalo o 99,7 milionu) a ty soukromé se jim minimálně rovnaly. Díky tomu u nás působily skutečné špičky – jeden z nejvlivnějších lingvistů 20. století Roman Jakobson, historici Nikodim Kondakov a Georgij Vernadskij či spoluzakladatel eurasianismu (a jeden z Putinových duchovních guruů) Pjotr Savickij. Své nejlepší verše v Československu napsala Marina Cvětajevová a (zdaleka ne tak slavný) spisovatel Alexander Amfiteatrov vděčně poznamenal, že se „snad v Praze nesluší mluviti o cizině“.

Ve třicátých letech přišla hospodářská krize a podpora začala vysychat, následovala válka, ale ránu z milosti zasadil protibolševické emigraci až rok 1945, kdy Prahu osvobodila Rudá armáda a NKVD vzápětí odvlekla na Sibiř asi tisícovku českých Rusů a Ukrajinců.

Pyžama a natáčky

Dávno předtím se ale německým kancléřem stal jistý zneuznaný malíř pohlednic a do Československa začali proudit zoufalí uprchlíci. Podle odhadů pobývalo v Československu po roce 1933 asi dvacet tisíc imigrantů z Německa a několik tisíc z Rakouska, přičemž většinu z nich tvořili Židé. Také tato uprchlická vlna má – díky udělení československého občanství nositeli Nobelovy ceny, spisovateli Thomasi Mannovi, a jeho bratru Heinrichovi – punc skvělosti. Jenže vítán byl jen někdo. V Praze působilo vedení německé sociální demokracie, odpadlík od Hitlerovy NSDAP Otto Strasser tu provozoval svoji vysílačku a zle si nežil ani budoucí šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht. O běžné uprchlíky ale Československo nestálo a dávalo jim okatě najevo, že má pro ně být jen tranzitní zemí.

Běžencům z Německa a Rakouska nedával stát vůbec žádnou podporu, a dokonce jim (uprostřed hospodářské krize) zakázal pracovat. Chudým uprchlíkům proto nezbylo nic jiného než se spoléhat na štědrost různých pomocných organizací, spát po ubytovnách a zabíjet čas vysedáváním v levných kavárnách. Nejhorší byla nuda. „Mnozí byli v županech, přestože bylo kolem poledne. Špinavé děti se honily kolem baráků a v jedné ze společenských místností posedávali muži a ženy. Hráli karty, kouřili, diskutovali nebo se hádali. I tam byli skoro všichni v županech nebo v pyžamech, ženy s natáčkami ve vlasech,“ popsala návštěvu jedné z ubytoven německá komunistka Berta Landréová. Bylo to tak ubíjející, že si raději našla byt a „načerno“ vyučovala němčinu.

S blížící se válkou začalo navíc přituhovat. V roce 1937 začaly úřady uprchlíky soustřeďovat do osmi okresů na Vysočině a ve stejné době padlo rozhodnutí vybudovat pro ně v jihomoravských Svatobořicích internační tábor. Když se v prosinci 1937 stal rumunským premiérem nacionalista Octavian Goga, Československo striktně odmítlo přijímat tamní Židy a po anšlusu Rakouska postupovalo stejně také proti Židům rakouským. Hned první noc po obsazení Rakouska vrátili četníci z Břeclavi do Vídně vlak plný prchajících Židů, během následujících měsíců na ně na hranicích pořádali hony a případ bezejmenného vlečňáku zakotveného uprostřed Dunaje už známe. Bylo to smutné.

Vývařovna na Cejlu

Brzy poté uprchlíci Československo – ­respektive to, co z něj Hitler nechal – stejně zaplavili. Už v květnu 1938 začali ze Sudet utíkat před násilím tamních ­„ordnerů“ první Češi, na konci září, tedy těsně před Mnichovem, jich bylo skoro 25 tisíc a po něm se čísla vymkla z kloubů. Odhady se liší, ovšem podle historika Jana Gebharta přišlo jen ze Sudet do protektorátu skoro 169 tisíc uprchlíků (z nich bylo 139 tisíc Čechů, zbytek tvořili Židé a němečtí antinacisté), dalších 22 tisíc běženců pocházelo z ­území zabraného Poláky a jedenáct a půl tisíce z části republiky okupované Maďary. Do této statistiky přitom není započítáno zhruba padesát tisíc státních úředníků, kteří stále dostávali služné, a nefigurují proto v seznamech lidí s nárokem na podporu. Možná až 63 tisíc Čechů vyhnali v roce 1939 Slováci, dalších 5778 úředníků se do protektorátu vrátilo z Podkarpatské Rusi, přičemž spolu s nimi na západ jely jejich rodiny a několik tisíc českých kolonistů. Celkem vzato muselo jít zhruba o 300 tisíc lidí.

Profimedia.cz

Vláda už v listopadu ustavila Ústav pro péči o uprchlíky, který zajišťoval běžencům jídlo i bydlení. Stát kromě toho nařídil povinné pronajímání volných bytů, trestal lichvu s pronájmy a – to byla specialita druhé republiky – zřídil vojensky organizované pracovní útvary pro nezaměstnané, ve kterých v únoru 1939 budovalo silnice a jiné veřejné stavby dvanáct tisíc lidí.

Péči o uprchlíky ze Sudet provázela spousta nadšení, obětavosti i dobré vůle, a výjevy z „první linie“ se tak příliš nelišily ode dneška. „Pestrá směsice několika improvisovaných lůžek, stolů, židlí, čajové konvice, kupy housek, chleba, salámů, buchet, směsice mužských i ženských postav a žen z Červeného kříže, které přes nesmírnou a ve tváře zřetelně vepsanou únavu se dovedou ještě přívětivě usmát,“ začínaly Lidové noviny v říjnu 1938 svou reportáž z „poradny pro uprchlíky“ zřízené v „salonku čekárny první třídy“ na brněnském hlavním nádraží. Na oběd chodili utečenci „do vývařovny na Cejl“ a přespávali v nedaleké sokolovně, v níž tělocvičné nářadí nahradily řady „vysokých železných skládacích postelí“. Činili se i Brňané: „Lidé donášejí Červenému kříži, lidumilným spolkům i přímo do poradny stále jídlo, šatstvo i nejrůznější drobnosti.“

Dlouhý klid

Když válka skončila, bylo obnovené Československo zase jednou plné pohybujících se lidí – vojáků, zajatců, mužů i žen osvobozených z nacistických koncentráků. Hlavním migračním pohybem, který všechny ostatní zastiňoval, bylo ale vyhnání 2,8 milionu sudetských Němců. Do vyprázdněného pohraničí místo nich proudili Slováci, Romové, Maďaři, volyňští Češi (zhruba 33 tisíc) a díky československo-bulharské smlouvě o hospodářské pomoci také zhruba dvanáct tisíc Bulharů. Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (zhruba 800 tisíc lidí) jsme bez velkých cavyků „prodali“ Stalinovi, ale tisíce rusínských vojáků Svobodovy armády mohly optovat – a také většinou optovaly – pro Československo.

Po „Vítězném únoru“ se Československo stalo – stejně jako v 19. století – čistě emigrantskou zemí a tuzemský etnický klid narušilo jen několik ojedinělých událostí. Kvůli mimořádně krvavé občanské válce v Řecku (60 až 150 tisíc obětí) začaly v lednu 1948 do Československa proudit „děti řeckých bojovníků za svobodu“. Bylo jich celkem 5185 a historici (a leckdy i samy tyto děti) se dodnes nemohou shodnout, kdy se jednalo o záchranu života a kdy spíš o únos. O něco později je následovalo 6910 dospělých řeckých komunistů, které komunistický režim usídlil hlavně na severní Moravě a ve Slezsku. Ve stejné době se do Československa uchýlily zhruba dvě stovky (včetně dětí) jugoslávských stalinistů, které sovětská propaganda honosně nazývala „zdravými silami“, kdežto maršál Tito o nich pohrdlivě mluvil jako o „informbyrovské emigraci“.

Uprchlíky jsme pak na vlastní kůži zažili až v devadesátých letech, kdy Česko poskytlo dočasné útočiště 5676 lidem vyhnaným etnickými válkami z bývalé Jugoslávie. Nynější uprchlická krize je už dnes – nebo alespoň v nejbližší době bude – největší v našich dějinách. Naštěstí jsme mnohem bohatší, než jsme bývali v letech 1915 a 1938. Měli bychom to zvládnout. 

Profimedia.cz

Historie v číslech

• Celkem 250 až 300 tisíc uprchlíků ze Sudet, Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi absorbovaly Hitlerem osekané české země v letech 1938 až 1939.

• Zhruba 250 tisíc válečných uprchlíků, především Židů z Haliče a Bukoviny, žilo v Čechách a na Moravě během první světové války.

• Až 25 tisíc „bílých“ emigrantů z Ruska a Ukrajiny hostila ve dvacátých letech první republika.

• Přibližně 20 tisíc uprchlíků z Německa a dalších několik tisíc z Rakouska prošlo Československem v letech 1933 až 1938.

• Více než 12 tisíc řeckých „bojovníků za svobodu“ a jejich dětí přijalo Československo v letech 1948 až 1950.

• Několik tisíc polských povstalců prošlo moravskými internačními tábory během protiruského povstání v letech 1863 až 1864.