Potenciál plynu produkovaného v bioplynových stanicích může podle odhadů Evropské komise být za Česko až 1,3 miliardy kubíků ročně, což představuje necelou sedminu tuzemské spotřeby. To je hodně ambiciózní číslo a z energetiky oprávněně zaznívají skeptické hlasy. 

Pro takovou produkci by bylo třeba vystavět stovky nových bioplynových stanic, případně přebudovat ty stávající, které zatím vyrábějí z odpadů, a především kukuřice elektřinu. Riziko, že nové stanice budou polykat hlavně energetické plodiny namísto preferovaného odpadu se všemi negativními dopady na krajinu a životní prostředí, je přitom značné. 

Přesto by bylo chybou biometan odpískat. Při současných cenách energetických komodit se vyplatí investice prakticky do jakéhokoli zdroje nezakládajícího se na ruském plynu, včetně superdrahého jádra. S bonusovým zeleným razítkem by výrobce biometan na trhu zcela jistě udal i s obno­vitelnou přirážkou, když už ne v Česku, tak určitě v zahraničí. Pokud by navíc stát nekladl zbytečné překážky, investice by se obešla zcela bez dotací. 

Česko už překotnou výstavbou obnovitelných zdrojů mezi lety 2008 a 2013 dokázalo, že postavit a připojit stovky nových zdrojů zvládne velmi rychle. Tehdejší boom, který se vedle solárů týkal právě i bioplynek, je právem kritizován jako nezvládnutý a byl umožněn i vlivovými skupinami a spřízněnými politiky, kteří na obnovitelných zdrojích dobře vydělali. Argumenty poukazující na zdlouhavost stavebních řízení však tady neobstojí. 

Můžeme samozřejmě také namítnout, že na biometanu by vydělal holding Agrofert ze svěřenských fondů expremiéra Andreje Babiše, který provozuje „elektrické“ bioplynky a dodává i technologii pro jejich výstavbu. V energetické krizi, kdy se stát zoufale chytá jakéhokoli řešení, by však biometan neměl zůstat stranou.