Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Donald Trump získal minulý týden nezáviděníhodný primát: Stal se prvním prezidentem v dějinách USA, který čelil ústavní žalobě hned dvakrát. Rubrika Tardis v souvislosti s tím oslovila muže, jenž má s impeachmentem své zkušenosti - aby se mu vyhnul, Richard Nixon jako dosud jediný americký prezident z funkce odstoupil.

Porážka chlapa nevyřídí. Vyřídí ho, jen když se vzdá.

Srazil jsem se do kolen sám. Tím, že jsem rezignoval, jsem na sebe sám uvalil ústavní žalobu. Zklamal jsem Američany.

Já jsem nelhal! Řekl jsem pouze několik věcí, které se později jevily jako nepravdivé. A volič rychle zapomíná, co který člověk řekl.

Když to dělá prezident, tak to nejspíš zákonné je, ne? A pokud prezident nedokáže zabezpečit soukromý charakter rady, jíž se mu dostává, nikdy nedostane takovou radu, kterou potřebuje.

Podal jsem svým oponentům meč. Oni mi ho vrazili do těla a s rozkoší jím kroutili. Kdybych byl na jejich místě, nejspíš bych to udělal taky. Ale vždycky si pamatujte, že ostatní vás mohou nenávidět, ale ti, kteří vás nenávidí, nezvítězí - pokud je nezačnete sám nenávidět. To vás zničí.

Zbytečná otázka. Vždycky říkám: Jestli se nemodlíš, když svítí slunce, nemodli se, když začne pršet.

Politikova velikost nepřichází ke slovu tehdy, když se mu všechno daří. Velikost se pozná ve chvíli, kdy opravdu projdete nějakou zkouškou, když dostanete a vydržíte nějakou ránu, nějaké zklamání, když přijde smutek… A svobodnou společnost si udržíme jen tehdy, když si uvědomíme, že nikdo nemůže pořád vyhrávat. Nikomu se nevede pořád a nikdo nemá pořád pravdu.

Číňané mají pro slovo krize dva znaky, jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Musíte si být vědom nebezpečí a zároveň se chopit příležitosti. A já to dnes vidím jasně: Měl jsem ve věci Watergate být rozhodnější a přímočařejší.

Když chcete slyšet krásnou hudbu, musíte hrát na bílé a černé klávesy najednou.

Pořád říkám, že tím skutečným nepřítelem jsou novináři.

Prezident Johnson a já máme mnoho společného. Oba jsme se narodili v malých městech a oba máme to štěstí, že se domníváme, že jsme se oženili nad poměry. Ovšem každé ženě se líbí, když se z ní stane první dáma. Je mi jedno, co o tom říkají, líbí se jim to.

Bylo by to dobré, že? Sice by severní Vietnamci vykastrovali a povraždili dva miliony jihovietnamských katolíků, ale co je komu do toho? Řekli bychom si docela přirozeně: Takoví malí hnědí lidé, daleko od nás, ani je neznáme… A já jsem mohl být národní hrdina jako Eisenhower, když ukončil válku v Koreji. Ale nechtěl jsem, aby se Thie'u složil před našimi volbami, to by nám bylo uškodilo.

Lidé jednají ze strachu, nikoli z lásky. Neučí se to zrovna v nedělní škole, ale je to tak.

Pojďme se přesunout z éry konfrontace do éry jednání.