Na konci května 1920 zahájily ruské jednotky útok. Poláci se dokázali týden bránit, pak ale První jízdní armáda (legendární Konarmija) Semjona Buďonného prolomila frontu a drtivě vpadla do polského týla. Postavení polských jednotek bylo neudržitelné a mladý poručík Władysław Broniewski si do deníku poznamenal: „Situace je mimořádně zajímavá a hrozivá. Buďonnyj se prodral přes jízdu na našem pravém i levém křídle, obsadil Žitomír, řádí po celém stepním území a my se kruhem stahujeme kolem Kyjeva. Nezvykle urputné a krvavé boje neustávají.“

Sovětské jednotky se valily Ukrajinou a Poláci museli – jak v knize Rusko-polská válka píše polský historik Antoni Czubiński – už 10. června vyklidit Kyjev. „Ustupovali jsme (…) už pět dní jsem se pořádně nenajedl (i teď píšu hladový), nespal jsem, nesvlékl jsem se,“ stěžoval si Broniewski. Nejvíc ze všeho Poláky deptala v jejich týle operující Konarmija, kterou se opakovaně pokoušeli vlákat do pasti, ovšem Buďonnyj pokaždé vyklouzl. Náčelník polského státu (Naczelnik Państwa) a první maršál Józef Piłsudski to později ve svých vzpomínkách přikládal „jakési fatální nemožnosti souhry několika vojenských jednotek při společném provádění manévru“ a vysvětloval, že Konarmija byla díky své pohyblivosti „novým bojovým prostředkem“, který se pro nepřipravené Poláky „stával legendární, neporazitelnou silou“.

Brzy poté se dal navíc do pohybu Severozápadní front vedený Michailem Tuchačevským. Už 11. července vytlačila Rudá armáda Poláky z hořícího Minsku. „Dým se vznášel vysoko ve vzduchu a pod ním se blýskaly plameny. Celé to vypadalo ponuře a zlověstně. Nebyly slyšet žádné výstřely. Vládlo tam úplné ticho,“ zapsal si další mladý štábní důstojník Leon Mitkiewicz-Żołłtek s tím, že vojska ustupovala „v jistém nepořádku“. Ve skutečnosti to byl úprk. O tři dny později padl Vilnius a brzy poté dostal Tuchačevskij rozkaz, aby do 12. srpna dobyl Varšavu.

S Polskem – nedávno obnoveným po více než stoletém rozparcelování Ruskem, Německem a Rakouskem – to vypadalo zle. „Dokonce i v místech ležících stovky kilometrů v týle propukala panika, někdy dokonce i ve štábech vyšších jednotek, a šířila se stále hlouběji a hlouběji. Začínala selhávat i práce státních orgánů, bylo v ní cítit jakýsi nejistý, chvějivý tep,“ napsal později ve svých pamětech Piłsudski.

Válka nezadržitelně spěla k rozhodující bitvě o Varšavu, my se teď ale vraťme na chvilku do ještě vzdálenější minulosti.

Veliká Rzeczpospolita

Sovětsko-polská válka byla součástí rozsáhlého východoevropského konfl iktu a oddělit ji od ruské občanské války, polskoukrajinské války a dalších lokálních střetů úplně nejde. Na omezeném prostoru nelze také zachytit složitost tehdejší doby. Vždyť například v Kyjevě se v letech 1917 až 1920 změnil režim celkem čtrnáctkrát a místo cara město střídavě kontrolovali bolševici, Centrální rada Ukrajiny, Němci, Poláci, hejtman Pavlo Skoropadskyj, vláda Simona Petljury...

Boje mezi Poláky a bolševiky vypukly v lednu 1919. Bolševici tenkrát obsadili Vilnius a Minsk a zřídili loutkovou Litevskoběloruskou sovětskou socialistickou republiku. O měsíc později se dali do pohybu Poláci, v dubnu vyhnali komunisty z Vilniusu a v srpnu dobyli Minsk. Následovala neplodná jednání a až do jara příštího roku válka běžela – jestli to tak lze říci – v „udržovacím módu“. Armády obou zemí mezitím řádově posílily. Bolševikům se konečně podařilo porazit bělogvardějské velitele – admirála Kolčaka na Sibiři a generála Děnikina v jižním Rusku; Polákům pro změnu uvolnilo ruce postupné zklidňování vztahů s Němci a Čechy, navíc dostali od Francie půjčku na nákup zbraní. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

První zaútočil Piłsudski a 25. dubna 1920 poslal svou armádu na východ. Byl to dějinný okamžik a všichni důstojníci měli podle vzpomínek – tehdejšího rytmistra a budoucího spisovatele – Kornela Krzeczunowicze pocit, že se v nich zhmotňují hrdinové Sienkiewiczových historických románů z dob, kdy veliká polsko-litevská „Rzeczpospolita“ na hlavu porážela Rusy, Tatary i Švédy: „Je těžké popsat nadšení vojska, které toho jarního dne překračovalo Sluč – vojska pochodujícího před zraky svého vrchního velitele do nitra Ukrajiny k historickým hranicím dávné Republiky, té nejbohatší, nejplodnější, mlékem a strdím oplývající země, do země vonící květy a bylinami.“

Už 7. května byli Poláci v Kyjevě, byť Piłsudski byl poněkud rozmrzelý, že se „ty bestie“ bolševici stáhli z města bez boje. Na jeho plánech to každopádně nic neměnilo a vládu nad Kyjevem svěřil – výměnou za postoupení východního Haliče – „silnému muži“ ukrajinské politiky Symonu Petljurovi.

Vytvoření nárazníkového státu mezi Polskem a Ruskem bylo hlavním cílem Piłsudského, a tak se v polovině května triumfálně vrátil do Varšavy. Hned na nádraží ho přivítala kompletní politická reprezentace, poté se během slavnostní mše zpívalo Te Deum laudamus a nakonec se mládež zapřáhla místo koní do maršálova kočáru a odtáhla jej před zámeček Belweder.

Jak už ale víme, štěstí mělo trvat jen chvíli. Necelé dva týdny poté zaútočila – Piłsudským tolik opovrhovaná – Rudá armáda na jeho vojska a hnala vyděšené Poláky k Varšavě.

Rudé Polsko, rudá Evropa 

Lenin nebyl naivní a věděl, že poválečná revoluční vlna je v Evropě na ústupu, přesto se i on dal strhnout nenadálým úspěchem Rudé armády a tlačil na urychlené dobytí Varšavy. „Zrodila se silná chuť přeměnit válku, která měla původně obranný charakter, ve válku revoluční,“ popsal později náladu sovětské „věrchušky“ Trockij. Ofi ciální rétorika Kremlu se sice držela vcelku při zemi, ovšem existuje řada vyjádření nejrůznějších představitelů sovětského režimu, která ukazují, že polské tažení chápali jako příležitost k zažehnutí celoevropské revoluce. Známý je například armádní rozkaz č. 1423: „Vojáci dělnické revoluce! Obraťte své oči na západ. Na západě se rozhoduje o osudu světové revoluce. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru. Na bajonetech přineseme štěstí a mír pracujícímu lidstvu. Na západ! Do rozhodujících bitev! K velkým vítezstvím! Řaďte se do šiků!“

V Białystoku narychlo vznikl Prozatímní polský revoluční výbor, jehož šéf Julian Marchlewski se měl po dobytí Varšavy stát hlavou nové sovětské republiky. Tato kolaborantská (skoro)vláda poté táhla za postupujícími vojsky až k Varšavě a v polovině srpna se usadila na faře ve Wyszkówě, kde polští revolucionáři v čele s Marchlewským a zakladatelem sovětské tajné policie „železným Felixem“ Dzeržinským sáhodlouze debatovali se svým „hostitelem“ – místním farářem. Podle tohoto – možná vůbec nejabsurdnějšího rozhovoru dějin – byl mnohem později natočen film.

Rudé Československo 

Zároveň se pod heslem „Ruce pryč od Ruska!“ na Západě rozhořela bolševická propaganda. Byla mimořádně úspěšná. Ustavičné stávky železničních dělníků zdržovaly dodávky zbraní do Polska a v některých zemích – Československo nevyjímaje – se začala chystat revoluce.

Nejhůř u nás bylo v srpnu 1920, kdy Prahou pochodovalo 50 tisíc zdivočelých dělníků a hlasitě vyhrožovalo, že jakákoli pomoc Polsku spustí revoluci. O měsíc později – to už ale bylo u Varšavy rozhodnuto – zabrali bolševici tradiční sociálnědemokratické sídlo Lidový dům a padla vláda Vlastimila Tusara. Českoslovenští revolucionáři naštěstí kvůli své nerozhodnosti promeškali ten pravý okamžik, a tak z toho nakonec skoro nic nebylo. Masaryk v klidu počkal do prosince, poté nechal Lidový dům vyklidit policií, a když kvůli tomu na Kladensku, Oslavansku a na jižní Moravě vypukla nefalšovaná (byť trochu operetní) bolševická vzpoura, potlačila ji bez větších potíží armáda. 

Hrdinové ze Sienkiewicze 

Polsko mezitím sevřela panika. Hned v červnu padla vláda, čtrnáct dní se nebyla schopná ustavit nová, a pak další měsíc vládl Polsku úřednický kabinet. Teprve na konci července vznikla celonárodní Vláda národní obrany, kterou vedl Wincenty Witos.

Z bojiště zatím přicházely tragické zprávy, a když do Sejmu dorazil náčelník generálního štábu, vzpomínal Witos, že svoje hlášení končil „ztišeným hlasem“ a jeho slova zněla zlověstně: „Pro nás již není záchrany. Účastníci konference seděli na židlích jako přikovaní, jen občas se ozval těžký, tlumený povzdech. Nálada byla více než pohřební.“ Defétismu dočasně podlehl i Piłsudski, který podle vzpomínek jednoho z ministrů propadl apatii střídané občasnými záchvaty vzteku: „Mlátil pěstí do stolu, křičel, byl vulgární.“

V této chvíli nejvyšší nouze poprosilo Polsko Dohodu o zprostředkování míru, ale Sověti měli vítězství na dosah, a tak odmítli. Nezbylo než se připravit k poslednímu boji a brzy se ukázalo, že Poláci v sobě všechny ty pány Wołodyjowské a Skrzetuské ze Sienkiewiczových románů stále mají. Nová vláda vydala provolání „Vlast v nebezpečí!“, ve kterém stálo: „Vojáci! Na Vás se dnes spoléhá Polsko. Vám svěřilo svoji obranu. Na Vás záleží, zda národ bude moci žít svobodně a šťastně, nebo zda se stane čeledínem nájezdníků.“ Během července a srpna se k odvodu přihlásilo na 100 tisíc dobrovolníků. Většinou studentů, ale vznikly i ženské oddíly.

Zázrak na Visle 

Bolševici to naštěstí Polákům hodně usnadnili. Jejich komunikační linie se pod Varšavou natáhly na stovky kilometrů, vojáci byli vyčerpaní a v jižním Rusku začal navíc operovat další bělogvardějský generál Wrangel. To bylo důležité. Na Varšavu dál postupoval jen Tuchačevského Severozápadní front, kdežto většina jednotek, které táhly od Kyjeva, se obrátily proti Wrangelovi. Stalin – který měl boje s bělogvardějci na starost – se navíc odmítl jednotek vyčleněných k polskému tažení okamžitě vzdát, a tak se stalo, že Buďonného Konarmija dorazila k Varšavě pozdě. Tuchačevskij se Stalinem se od té doby nesnášeli a tato nenávist vyvrcholila o 17 let později, kdy jeden z nejlepších ruských generálů skončil na popravišti.

Obě armády, které se 13. srpna 1920 střetly u Varšavy, měly zhruba stejně mužů – více než 100 tisíc. Poláci byli ale ve výhodě, protože dokázali vojsko zformovat a připravit zálohy k výpadu. Kromě toho už neměli kam ustoupit a bojovali o všechno. Piłsudski si sice stěžoval, že jeho armády jsou v ubohém stavu – „jejich vybavení je pod psa, roztrhané uniformy, jedna třetina je bosky“ – přesto oceňoval morálku a odhodlání vojáků. Tuchačevskij se navíc dopustil chyby, když nezaútočil přímo na město a hlavní části svých sil nařídil, aby překročila Vislu severně od Varšavy. Tam je však za cenu těžkých obětí zadrželo polské levé křídlo, což umožnilo Piłsudskému vrhnout dopředu jádro svých armád a prorazit ruské linie.

Rudá armáda sice slavně dopochodovala dvacet kilometrů před Varšavu, tam ale sovětský útok najednou „splaskl“ a role se dokonale obrátily. Dvanáct dní poté bylo zničeno deset z 22 sovětských divizí, v polském zajetí se ocitlo 66 tisíc vojáků Rudé armády a fronta se opět hýbala o desítky kilometrů denně – tentokrát na východ. V září se Tuchačevskij pokusil zastavit Poláky na Němenu, ale bitvu opět prohrál. V říjnu Poláci vyrvali Litevcům jejich dnešní hlavní město Vilnius (tehdy polsko-židovské Vilno) a brzy poté obsadili Minsk.

Nyní už Sovětské Rusko s vyjednáváním souhlasilo. V říjnu podepsaly obě strany příměří a na jaře příštího roku takzvaný Rižský mír. Pro Poláky to bylo skvělé vítězství. Na východě Evropy se znovu zrodila ohromná země, jejíž politické hranice velkoryse překračovaly ty etnické – celých 14 procent obyvatelstva meziválečného Polska tvořili Ukrajinci a tři procenta Bělorusové. Stalin si ale nakonec stejně vzal, co chtěl. Nejdřív si Polsko rozdělil v roce 1939 s Hitlerem a po druhé světové válce je s definitivní platností posunul o 300 kilometrů na západ.

Válka dvou spisovatelů

Polsko-ukrajinsko-ruský konflikt zažili na vlastní kůži dva z nejlepších spisovatelů 20. století. Isaak Babel (vlevo) byl sice Žid a k tomu „čtyřvokej“ (studoval a nosil brýle), přesto dokázal s kozáky – kteří tvořili jádro Buďonného armády – absolvovat celé polské tažení. Později o tom vydal knihu Rudá jízda (Konarmija), za kterou ho jeho někdejší velitel Buďonnyj z duše nenáviděl. Autor Mistra a Markétky Michail Bulgakov (vpravo) prožil pro změnu první část války v Kyjevě. Sepsal o tom později román Bílá garda a hru Dny Turbinových. Tu si z jakéhosi nepochopitelného důvodu zamiloval Stalin natolik, že ji údajně v moskevském divadle MCHAT zhlédl nejméně patnáctkrát.