Objem investic do společností, které se chlubí svými ctnostmi skrytými za zkratkou ESG, poklesl mezikvartálně o polovinu.
Objem investic do společností, které se chlubí svými ctnostmi skrytými za zkratkou ESG, poklesl mezikvartálně o polovinu.
Americký miliardář Mark Cuban, jeden z hlavních „žraloků“ investičního pořadu Shark Tank, se dostal do centra mediálního zájmu, když oznámil, že za rok 2023 zaplatil na daních impozantních 276 milionů dolarů. Je prý hrdý, že může splácet svůj dluh zemi, která mu tolik dala.
Americký miliardář Mark Cuban, jeden z hlavních „žraloků“ investičního pořadu Shark Tank, se dostal do centra mediálního zájmu, když oznámil, že za rok 2023 zaplatil na daních impozantních 276 milionů dolarů. Je prý hrdý, že může splácet svůj dluh zemi, která mu tolik dala.
Elektrická distribuční síť se dostala nedaleko Berlína na své limity. Modernizace a přizpůsobení pro decentralizované zdroje vyžaduje obrovské investice, které v mnoha případech chybí.
Elektrická distribuční síť se dostala nedaleko Berlína na své limity. Modernizace a přizpůsobení pro decentralizované zdroje vyžaduje obrovské investice, které v mnoha případech chybí.
Jak daleko je demokratický režim ochoten zajít na cestě za vlastní záchranou? Odpověď poznáme dříve, než bychom chtěli
Mark Milley je bývalý hokejista a celoživotní voják z povolání. Vypadá na to; muže s jeho vizáží byste čekali coby bodyguarda u Vita Genoveseho. Spletli byste se, stejně jako se spletl i Donald Trump, jenž jinak umí lidi odhadovat dobře. Když v roce 2019 vybíral nového předsedu sboru náčelníků štábů (nejvýše postaveného vojáka Spojených států), myslel si, že ze všech generálů, kteří se na post nabízeli, bude Milley tím nejtvárnějším a nejsnáze mu půjde na ruku.
Nešel. Když začalo Trumpově snaze o znovuzvolení téct do bot, Milley se obával, že 45. prezident Spojených států bude ochoten úspěchu obětovat více než kterýkoli z jeho předchůdců a že ústavní pořádek mu na srdci dvakrát ležet nebude. Co s tím? Generál H. R. McMaster, jenž sloužil u Trumpa jako druhý z celkem čtyř bezpečnostních poradců, popsal Milleyho dilema jednoduše: „Jako šéf přísaháte, že budete podporovat a bránit Ústavu Spojených států, ale co když tím, kdo ji podkopává, je váš vrchní velitel?“
Milley s delikátní situací naložil tak, že jej dnes polovina Američanů považuje za hrdinu, zatímco Trump a jeho lidé o něm mluví jako o zrádci. Exprezident napsal na Twitter (dnes fungující pod názvem X), že „v dobách minulých by trestem za to byla SMRT“. Netrvalo dlouho a republikánský kongresman Paul Gosar se nechal slyšet, že by předsedu sboru náčelníků štábů měli zavěsit (protože to řekl gramaticky špatně, když použil nesprávné verze trpného rodu „hung“ namísto správné „hanged“, myslel-li pověsit ve smyslu oběšení).
Co se tedy stalo? Milleyho střet s Trumpem proběhl v několika etapách. Tu první obstaral prezident 2. ledna 2018, když napsal na Twitter: „Severokorejský vůdce Kim Čong-un právě prohlásil, že ‚jaderné tlačítko má neustále na stole‘. Mohl by ho prosím někdo z jeho vyčerpaného a vyhladovělého režimu informovat, že i já mám jaderné tlačítko, ale je mnohem větší a silnější než to jeho, a to moje funguje!“
Silné kafe. Zaprvé, Trump lhal, protože žádný jaderný knoflík nikdy neměl. „Prezident o použití jaderných zbraní rozhoduje, ale nemůže ho sám provést,“ řekl Milley šéfredaktorovi časopisu The Atlantic Jeffreymu Goldbergovi, který s ním na to téma několikrát obsáhle mluvil. V soukromí mu totéž zopakoval razantněji: „Prezident se nemůže probudit uprostřed noci a rozhodnout se stisknout tlačítko. Jedním z důvodů je, že žádné tlačítko, které by se dalo stisknout, neexistuje.“
Prezident nicméně může dát příslušné povely stran jaderných i konvenčních zbraní – a v tom smyslu panovaly ve Washingtonu vážné obavy. Ještě před volbami v roce 2020 volala Milleymu tehdejší šéfka demokratické většiny v Kongresu Nancy Pelosiová, aby vyzvěděla, jestli vojáci něco o Trumpových úmyslech nevědí. Trump předtím několikrát zmínil zákon z roku 1807 o povstání, jenž dává prezidentovi pravomoc využít k jeho potlačení armádu. To reálně hrozilo.
„Je to cvok,“ řekla Pelosiová o prezidentovi. „Sám víte, že je to cvok. Neříkejte, že nevíte, co má za lubem,“ naléhala. „Madame, zcela souhlasím se vším, co říkáte,“ odpověděl nejvýše postavený voják svobodného světa. „Ujišťuji vás na 110 procent, že za žádných okolností ozbrojené síly neprovedou nic nezákonného nebo šíleného.“
Ne dost na tom. Milley se ještě před volbami dozvěděl od CIA, že v Pekingu jsou z Trumpa na větvi. Tamní vůdce Si Ťin-pching a jeho lidé se obávali, že Trump spustí jaderný útok, aby mohl vyhlásit výjimečný stav a volby odložit či zrušit. Necelý týden před hlasováním proto Milley zavolal svému protějšku v Lidové osvobozenecké armádě, generálovi Li Čuo-čchengovi. „Generále Li, chci vás ujistit, že americká vláda je stabilní a všechno bude v pořádku,“ řekl Milley (napsal proslulý novinář Bob Woodward v knize Nebezpečí). „Generále Li, my dva se známe už pět let. Kdybychom se chystali zaútočit, zavolám vám předem. Nebude to překvapení.“ Podobné rozhovory vedl Milley i s dalšími spojenci a protivníky.
Jeho hlavní ambicí tou dobou bylo dodržet úzus, podle něhož se američtí vojáci nemíchají do politiky. Civilisté rozhodují, armáda provádí, to je všechno, zdůrazňoval Goldbergovi mnohokrát. Vlastní politické neangažovanosti se přitom držel zuby nehty: „Prezident Trump mi nikdy neřekl, ať dám vojákům nezákonný rozkaz. Myslím, že je důležité tohle zmínit.“
Před senátním výborem, jenž jej na to téma později vyslýchal, však Milley řekl, že ony telefonáty vedl ve snaze „deeskalovat vojenské napětí, zvládnout krizi a zabránit válce velmocí vyzbrojených nejsmrtonosnějšími zbraněmi na světě“. Jinými slovy, dostal se do míst, kde se rozdíly mezi diplomatickou, politickou a vojenskou rovinou věci prakticky setřely. Že to nevoní Trumpovi, je pochopitelné; výjimečnost Milleyho role však byla zjevná všem.
Víme tedy, že předseda sboru náčelníků, vzdělaný a přemýšlivý člověk (6. ledna 2021 například považoval za kritické datum již dlouho před volbami), musel jednat vysoko nad rámec svých služebních povinností, aby se nestalo „něco nezákonného nebo šíleného“. Normálně bychom mohli Američanům pogratulovat, že takového člověka měli v pravou chvíli na pravém místě, popřát Milleymu příjemný důchod (minulý týden ve funkci skončil) a jít se zabývat válkami, inflací, počasím nebo čím se kdo zabývá.
Jenže normálního je na dnešní washingtonské politice pramálo. Příčinou je fakt, že nejžhavějším favoritem nadcházejících voleb je právě Donald Trump. Z různých zdrojů přitom slyšíme, že připravuje nejen odvetu vůči protivníkům, nýbrž i dalekosáhlé změny obecnějšího charakteru. Výraz „nezákonný nebo šílený“ zde ještě dojde bohatého uplatnění.
Mark Milley možná viset nebude, ale pokud by se k tomu Trump rozhodl, budou mu stát v cestě překážky najednou velmi křehké. Jak napsal Jonathan Rauch, autor knihy Ústava vědomostí: Obrana pravdy, Trump se nestane přes noc krvavým diktátorem, postupná orbánizace země by mu však mohla relativně snadno projít. Spojeným státům by to poprvé v historii vyneslo hodnocení renomovaného think-tanku Freedom House coby „částečně svobodné země“ – ale Trumpovi by to zaručilo beztrestnost a více moci.
Orbánizace není jen tak hozené ošklivé slovo. Trump Orbána opakovaně chválil jako „silného vůdce“, a mediální guru hnutí MAGA Tucker Carlson dokonce týden z Budapešti vysílal. A podle všeho, co vychází z úst exprezidenta a jeho spojenců, se připravují na to, že dojde-li na jeho druhé funkční období, bude podstatně razantnější než to první.
Rauch shrnul očekávaný postup Trumpova ovládnutí Washingtonu do několika bodů. „Nejdříve na klíčové pozice dosaďte přisluhovače,“ píše. Po druhém zvolení do funkce již nebude Trump vázán vyhlídkami dalšího volebního souboje a veškeré své konání ve funkci může soustředit na vlastní, osobní zájem. Systematicky tedy jmenuje do důležitých exekutivních funkcí (především na ministerstvu spravedlnosti a v tajných službách) své věrné; těch má podstatně více než po zvolení prvním. Ti propustí nebo přitlačí ke zdi poctivé státní úředníky a zruší nepohodlná pravidla.
Kdo si myslí, že je to přehnané, nechť vzpomene Jeffreyho Clarka, právníka, který na ministerstvu spravedlnosti za Trumpova prvního období vedl odbor životního prostředí. Po volbách v roce 2020 s prezidentem plánoval, jak sám (po odvolání ministra) z pozice ministra prozatímního využije svých pravomocí k nátlaku na úředníky v Georgii a dalších státech, aby přiřkli volební vítězství Trumpovi. Plán tehdy zhatila hrozba hromadné rezignace na ministerstvu; tentokrát by to postupná obměna kádrů vyřešila.
Pokud republikáni ovládnou i Senát, nejspíš Trumpovi takové věci schválí. Jak je to možné? Definitivní analýza popularity kultu MAGA nás ještě čeká, již dnes však máme k dispozici svědectví o tom, jak funguje. Sepsal je v podobě knihy Romney: Zúčtování novinář McKay Coppins na základě mnoha rozhovorů s republikánským senátorem Mittem Romneym, dosud posledním příčetným kandidátem na prezidenta z řečené partaje. Romney se v 76 letech rozhodl napřesrok na další období nekandidovat – a nebral si servítky.
Kniha se obšírně věnuje událostem kolem 6. ledna 2021. Zhruba okolo Silvestra poslal Romney textovou zprávu šéfovi Senátu Mitchi McConnellovi: „Pokud jsi to ještě neslyšel, právě mi volal Angus King, že mluvil s vysokým úředníkem Pentagonu, který uvádí, že na sociálních sítích zaznamenávají velmi znepokojivý provoz ohledně protestů plánovaných na 6. leden. Chtějí ti zapálit dům, Mitchi – propašovat do Washingtonu zbraně a zaútočit na Kapitol. Doufám, že jsou připraveny dostatečné bezpečnostní plány, ale obávám se, že tím, kdo velí posilám, které by policie ve Washingtonu a v Kapitolu mohla potřebovat, je iniciátor toho všeho – prezident.“
McConnell – jenž poté Trumpovy fanoušky i prezidenta samotného za 6. leden tvrdě kritizoval, jen aby později znovu otočil – vůbec nezareagoval. Když později Senát kvůli zmíněným událostem hlasoval o ústavní žalobě, byl Romney z republikánů jediným, kdo hlas proti Trumpovi odevzdal. „Všichni pak za mnou chodili a soukromě mi říkali – Mitte, já vím, že máš pravdu, ale nemůžu si to dovolit říct jako ty“ (s ohledem na vlastní znovuzvolení ve státech, jejichž voliči Trumpa většinově podporují). Je to strašlivé čtení.
I kdyby však v sobě senátoři tentokrát nějaké svědomí našli a vzepřeli se, bude prezident vždycky mít možnost jmenovat prozatímní, „úřadující“ funkcionáře, čímž se nutnosti potvrzení Senátem vyhne. I to dělal již v prvním období, kdy měl pozici horší.
Zadruhé si podle Raucha Trump pořídí bič na kariérní úředníky. Exekutivním příkazem – de facto dekretem – obnoví opatření s nicneříkajícím názvem Schedule F, jež upravuje pracovněprávní status federálních zaměstnanců; z desetitisíců úředníků by se tak stala námezdní síla, propustitelná na hodinu. Zase – pokud si myslíte, že zde autor přehání, vezměte v potaz, že Trump už Schedule F jednou schválil, těsně před volbami v roce 2020, jen už opatření nestihl uvést v praxi (a Joe Biden je posléze zrušil).
Zatřetí, prezident bude mít v ruce mocnou zbraň v podobě udílení milostí. Jak jí využije? Již avizoval, že omilostní již odsouzené aktéry 6. ledna 2021. Už v prvním období rozdával pardony podezřele štědře, ale teď rovnou nabízí beztrestnost tomu, kdo bude plnit jeho příkazy. Co se stane, když dostane státní úředník nekontrolovanou moc, není čtenáři s reálněsocialistickou zkušeností třeba dvakrát vysvětlovat.
Další překážkou totálnímu ovládnutí země je justice. Nejvyšší soud, ač v něm již figurují tři Trumpem nominovaní soudci, v prvním období a po něm tlaku MAGA jakžtakž odolával. I kdyby však podobně působil i v období druhém, může Trump přistoupit k dosud nejradikálnějšímu kroku: může Nejvyšší soud jednoduše ignorovat. To má dosud jeden jediný precedent z roku 1832, kdy na soudce udělal dlouhý nos prezident Andrew Jackson (šlo o ilegální zábory indiánské půdy). Prošlo mu to.
Konečně posledním bodem je ovládnutí ozbrojených sil. Po zkušenosti s Milleym je možné, že Trump bude své lidi vybírat opatrněji. Je možné, že bude úspěšný a armáda si během několika let zvykne fungovat jako politický nástroj Bílého domu. Bez ohledu na detailní politickou náplň takového uspořádání (kulturní války o potraty, homosexualitu, LGBTQ, otroctví) by to znamenalo popření veškerého smyslu dosavadní existence Spojených států; výraz „režimní změna“ by byl namístě.
Ale také je možné, že to bude jinak. Je možné, že kdyby došlo na nejhorší, přišel by někdo (třeba Milleyho bezprostřední nástupce, generál Charles Q. Brown) a poslušnost by Trumpovi odepřel. Uvážíme-li, jak mimořádné nároky kladla výše popsaná situace na Milleyho, který se pouze snažil jednat podle ústavy, je skoro nepředstavitelné, jakou odpovědnost by na sebe musel vzít někdo, kdo by se její liteře chtěl vzepřít (byť ve snaze zachovat jejího ducha).
A přece nějaký takový scénář je pro povolební budoucnost velmi pravděpodobný. Trumpovo zvolení není samozřejmě jisté, ale je pravděpodobnější než jakýkoli jiný vývoj. Stejně tak Rauchem popsané totální ovládnutí mocenského aparátu Trumpovými lidmi je v případě exprezidentova volebního triumfu tím nejpravděpodobnějším vývojem. „A lidé si na autoritářský režim zvyknou, když jim ho servírujete po kouskách,“ doplňuje nepěknou prognózu Jonathan Rauch.
Co potom? Pokud by Trump a jeho MAGA skutečně výše uvedeným postupem ovládli americké vládní instituce od legislativy přes exekutivu po justici, ozbrojené síly by byly poslední instancí, na níž by osud liberální demokracie závisel (a nejen americké, což by ovšem bylo na jiný text). Z toho vychází, že Američany nedělí mnoho od situace, kdy by to nejlepší, co by je mohlo potkat, byl vojenský puč. Děsivá myšlenka.
