Když se řekne komunistická strana, představíme si v Česku unavenou partaj plnou důchodců. Na druhém konci planety, v jihoamerickém Chile, se hemží mladými lidmi, kteří chtějí převrátit zavedené pořádky na hlavu. Jako když třicetiletá ekonomka Irací Hasslerová dokázala vyhrát volby v hlavním městě Santiagu. Nic podobného se žádnému držiteli průkazky se srpem a kladivem doteď nepovedlo.

„Občané si uvědomili škody, které napáchala pravice v naší zemi. Chilský model lid zneužívá, nyní musíme upřednostnit důstojnost,“ tvrdí ekonomka švýcarsko-brazilského původu. V obsáhlém rozhovoru pro El País se také rozpovídala o tom, že její vítězství je prý jen předvojem většího triumfu chilských komunistů. Klidně to tak může být - v listopadu se konají prezidentské volby a největším favoritem je komunista Daniel Jadue.

Zmoženi neoliberalismem

Nudlovitá země zmáčknutá mezi Andami a Tichým oceánem bývá používána jako globální vzor fungování neoliberalismu, v němž má stát jen roli výpomocnou a kontrolní. Mnohé jeho funkce, včetně zdravotnictví, školství a důchodů, zastává soukromý sektor. Chile na tento model přešlo za Pinochetovy diktatury a prosperoval ještě třicet let po jejím pádu.

V makročíslech to fungovalo. Mimo jiné i díky tomu, že Chile je zdaleka největším světovým producentem mědi, která je hlavním zdrojem příjmů rozpočtu. Přestože v jiných sférách je role státu osekaná na minimum, nad cenným kovem si erár drží absolutní kontrolu. I chilský neoliberalismus má holt své limity.

Chile každopádně desítky let ekonomicky rostlo. Jeho hospodářské svaly jsou dobře viditelné na infrastruktuře, která je neskonale modernější než v sousedním Peru či Bolívii, které jsou neméně štědře obdařeny nerostným bohatstvím.

Profimedia.cz

Jenže statistiky jsou jedna věc a život lidí druhá. Chile zůstává zemí s extrémní nerovností. Chudší většina si nemůže dovolit zdravotní pojištění a je odkázána na zoufalé veřejné nemocnice. Zajistit příbuznému slušnou léčbu například rakoviny znamená pro takové lidi fatálně se zadlužit.

Podobně finančně náročná mohou být studia. Právě ve školních lavicích se začal formovat současný prudký příklon doleva. Nejprve se kvalitnějšího vzdělání začali v roce 2006 dožadovat žáci středních škol, v roce 2011 Chile paralyzovali zase vysokoškoláci, kteří si na státu vymohli řadu ústupků včetně stipendií pro chudé. A byla to omladina, kdo byl hlavním tahounem zčásti násilných protestů na konci roku 2019, které začaly v metru kvůli nesouhlasu s dalším salámovým zvýšením jízdného o pár haléřů. Nepokoje se po tvrdém zásahu policie rozjely do takové míry, že vládnoucí pravice musela kvůli uklidnění situace občanům nebývale ustoupit.

Vytváření nové ústavy

Především kývla na vypsání referenda o nahrazení platné ústavy, vytvořené ještě za Pinochetových časů. Kromě toho, že si symbolicky na sobě nese krvavé skvrny z dob diktatury, je pro miliony Chilanů nepřijatelné, že je v ní role státu v sociálních otázkách zakotvena jako „podpůrná“. Originální slovo „subsidiario“, se kterým se jinde v Latinské Americe téměř nesetkáte, je v Chile dnes veřejným nepřítelem. Čtyři pětiny občanů v říjnu 2020 podpořily sepsání nové ústavy.

Letos v květnu se společně s místními volbami konal také výběr zástupců do jednorázového ústavodárného shromáždění. Pravice seskupená kolem současného prezidenta Sebastiána Piňery, který byl před politickou kariérou jedním z nejúspěšnějších chilských podnikatelů, v něm pohořela. Nepomohlo jí ani to, že zorganizovala nejefektivnější očkovací kampaň proti covidu na západní polokouli (na konci května mělo alespoň jednu dávku 53 procent občanů, v Česku 34). Ve sboru neobsadila ani třetinu křesel, která by jí umožňovala alespoň některé návrhy blokovat.

Zdaleka nejvíc uspěli nezávislí kandidáti, většinou ale s levicovým smýšlením, a pak i levicové strany. Mezi nimi komunisté, kteří tvoří klíčovou součást koalice Schvaluji důstojnost. Nejpodstatnější je, že toto uskupení předběhlo jinou koalici z umírněnějších levostředových partají, které dominovaly chilské politice po většinu času od Pinochetova pádu. Během té doby se staly v očích mnoha voličů spoluviníky neoliberálního systému, který dnes Chilané ve většině odmítají.

Právě tato na emocích založená nechuť k minulosti otevřela komunistům cestu k moci, kterou ve svých rukou nikdy neměli. A to ani v době, kdy vládl kontroverzní a Pinochetem svržený Salvador Allende. Tento prezident, který při převratu raději spáchal sebevraždu a dodnes je ikonou latinskoamerické levice, patřil ke konkurenčním socialistům. Ti jako jeho dědicové (včetně jeho dcery) dělali od 90. let běžnou sociálnědemokratickou politiku.

Profimedia.cz

Komunisté, kteří přežili Pinochetovu diktaturu v podzemí nebo v exilu, po nástupu demokracie sice v parlamentu zastoupeni byli, ale jen paběrkovali. Veřejnost je vzala na vědomí, až když se za ně do parlamentu dostala fotogenická vůdkyně studentských protestů z roku 2011 Camila Vallejová, která jako krásná revolucionářka přitahovala pozornost. Ale jinak zůstávali stranou opravdového rozhodování.

Právě tato „neumazanost“ politikou jim nyní pomáhá víc, než že by národ znechucený dosavadními vládci nějak toužil po zestátňování své ekonomiky. Chilané hledají, kam by ještě mohli sáhnout, a nabízejí se jim lidsky sympatičtí jedinci bez papalášských manýrů, kteří se příliš neohánějí dogmaty své ideologie. Právě takovou je nastupující starostka Santiaga Irací Hasslerová, která své vzory vidí v levicovém křídle americké demokratické strany, nebo pretendent prezidentského křesla Daniel Jadue.

Oba se raději vyhýbají komentářům o budování socialismu v Jižní Americe, protože díky statisícům Venezuelanů utíkajícím před jedním takovým experimentem až do Chile lidé vidí, jakým krachem to může skončit. Samotný Jadue odmítá hledáních zahraničních vzorů a třeba sovětský komunismus označil za „brutální selhání“. Pozornost raději odklání k reformám, které komunisté provedli na místní úrovni a nyní by je chtěli prosadit pomocí vyššího zdanění na území celé republiky. Třiapadesátiletý kandidát na prezidenta říká, že chce vlast, která „všem zajistí důstojný život“, a že povede stát, který „zajistí férové ceny za základní věci“. Samá nekonfliktní a prověřená levicová hesla.

Přes lidovou lékárnu ke slávě

Vystudovaný architekt a sociolog Jadue není nějaký přirozený vítěz. Kvůli svým kořenům v rodině palestinských křesťanů se v 80. letech podílel na aktivitách protiizraelského hnutí, za což dodnes slýchá obvinění z antisemitismu. Pak šel v řadách komunistické strany od porážky k porážce, ať už se zkoušel dostat do kongresu, nebo uspět na místní úrovni. Teprve v roce 2012 se stal starostou ve středostavovské čtvrti Recoleta, jímž je dodnes.

Z této málo významné pozice se celonárodně známou figurou stal díky zavedení první „lidové lékárny“. Chile je v mnoha směrech dražší zemí než Česko, byť příjmy jsou tu nižší. Za drahotu často mohou kartelové dohody mezi hlavními hráči na trhu, kteří vytvoří oligopol a vyženou ceny nahoru. Právě farmaceutické řetězce jsou toho ukázkovým příkladem, a proto i ony byly hlavním cílem násilníků mezi demonstranty v roce 2019.

Jadue otevřel lékárnu, v níž se základní léky prodávaly až o 50 procent levněji - samozřejmě pouze v omezeném množství a pouze lidem s bydlištěm v Recoletě. Tento recept zaujal a brzy ho následovali další levicoví starostové. Jadue potom nápad rozšiřoval i na další sféry podnikání: například lidové optiky nebo lidová knihkupectví.

Nedá se říct, že by Chile zasáhla komunistická tsunami. Partaj, která musí dělat koalice na levé části politického spektra, zaznamenává zatím omezené úspěchy. Byť ten při souboji o radnici v Santiagu bije do očí. Každopádně komunisté jich umějí využít a mluví o tom, jak se národ probudil a kráčí za zvukem Internacionály. Do prezidentských voleb ještě zbývá půl roku a může se stát mnoho překvapivého. I když triumf představitele pravice by se v současném rozpoložení Chilanů rovnal zázraku. Spíš je možné, že voliče víc zaujme jiný z kandidátů, které nabídnou další levicové strany, a Jadueův dvacetiprocentní náskok se rozplyne.

Hlavní je ale skutečnost, že onen „politicky probuzený lid“, o kterém komunisté rádi mluví, ignoruje volby. K výběru členů ústavodárného shromáždění, o němž se mluví jako o zlomové události moderních chilských dějin, přišli jen čtyři z deseti oprávněných voličů. Od hlasování jistě odrazovala pokračující pandemie, přesto je čtyřicetiprocentní účast bídná i na poměry v Chile, kde k výběru prezidenta chodí nanejvýš polovina národa.

Dřívější úspěch Hasslerové v Santiagu ukázal, že komunistické vítězství je možné i na celostátní úrovni - pokud většina voličů zůstane doma. Nekomunisté proto už teď mobilizují k volbám a absentéry vyzývají k účasti přes WhatsApp mimo jiné tímto vtipem: „Mravenci si kvůli nenávisti k švábům zvolili sprej na hmyz. Všechny je pozabíjel. Včetně cvrčka, který nešel hlasovat.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.