Život v Sovětském svazu byl plný protikladů. Komunistický režim sice dokázal vyrábět nejlepší tanky a rakety na světě, svým občanům ale neuměl zajistit nic z toho, co bylo samozřejmostí pro průměrného Američana, Rakušana či Francouze – svobodu, běžné spotřební zboží a často ani dostatek jídla. Bylo proto třeba snít a zřejmě nikdy v historii neexistoval takový rozdíl mezi ubíjejícím dneškem a zářnými zítřky jako v Sovětském svazu. Měnit se přitom neměli jen lidé a společnost, ale také samotná příroda.

Krásným příkladem tohoto denního snění je propagandistická kniha Reportáž z 21. století, kterou roku 1958 – po rozhovorech s desítkami sovětských vědců – publikovali o světě 50 let vzdáleném novináři Komsomolské pravdy. Můžete se v ní třeba dočíst, že 28. května 2007 budou televizní noviny kromě letu „automatických raket“ na Pluto vysílat o stavbě gigantické přehrady v Beringově úžině. O pár let mladší sovětský futuristický komiks V roce 2017 na její hráz umístil koleje pro „atomové vlaky“, skutečnou výhrou ale mělo být rozmrznutí Arktidy, o které by se postaraly „stovky obrovských vrtulových čerpadel“, poháněných energií atomových elektráren. „Za rok mohou přemístit 1 000 000 kubických kilometrů vody z Tichého oceá nu do Severního ledového – vytvořit tak druhý, tichomořský Golfský proud,“ vysvětlovali plán na rozmrazení Arktidy autoři Reportáže a dodávali, že by to nemělo být nic složitého: „Šířka Beringovy úžiny je jen 85 kilometrů a průměrná hloubka 40 metrů.“

Ostatně menší podobné projekty už byly v té době (tedy jako v roce 2007) dávno hotové: například obrovská vrata vystavěná mezi asijskou pevninou a ostrovem Sachalin, která propouštěla z Japonského moře na sever do Ochotského moře teplou vodu, přispěla k oteplení jeho vod o deset stupňů a vedla k rozkvětu celého ruského Dálného východu. Samozřejmě že se počítalo s obrácením toku sibiřských řek na jih a socialistická věda měla už brzy dospět k „rekonstrukci země“, což by znamenalo rozmrznutí ledovců, snížení hor a uspořádání moře a souše tak, aby se střídaly v pravidelných intervalech: „Přijde den, kdy žáci budou jezdit na exkurze do přírodní rezervace, kde za vysokou zdí bude chráněno jako relikvie, jako památník dávné minulosti, několik tisíc hektarů poslední pouště na Zemi.“

Dodejme, že změny čekaly i „sedmý kontinent“ – tedy Měsíc, na kterém měla být díky slabé gravitaci i „obyčejná ředkvička vysoká jako palma“.

Sibiř sady pokrytá

Z jedné knihy fiktivních reportáží a jednoho mládeži určeného komiksu nelze samozřejmě vyvozovat dalekosáhlé závěry. Kolosální sovětské plány na přetvoření přírody byly ovšem mnohem hmatatelnější, než nám dnes připadá. Některé se uskutečnily, jiné se se vší vážností plánovaly a o dalších alespoň – dokola a do omrzení – informovala média, a to i u nás v Československu.

Archiv

Do té poslední kategorie (stačí se podívat na mapu) patřil výše zmíněný plán na vybudování přehrady přes Beringovu úžinu a rozmrznutí Arktidy. První články o tomto projektu se objevily v českých novinách během 50. let a ještě v polovině 70. let se u nás promítal krátkometrážní film Máme rozehřát Arktidu? Hlavní hvězdou těchto světoborných plánů byl profesor Petr Michajlovič Borisov, který chtěl za pomoci plovoucích jaderných elektráren přečerpávat vodu ze Severního ledového oceánu do Tichého, což by, jak po něm v prosinci 1968 papouškovalo Rudé právo, otevřelo na severu Evropy „cestu teplým vlnám Golfského proudu a Arktida by se za tři roky zbavila ledovců“. Sice by to prý zvedlo hladinu Pacifiku o deset centimetrů a poněkud ochladilo jeho vody, ale komu by to vadilo, když by Sibiř, Aljašku a Grónsko pokryly sady a Poláci by pěstovali citrony a kávu: „Zimy stejně bývají v poslední době stále horší, samé plískanice a bláto.“ To samé, ale s opačným znaménkem, prosazoval podle novinových zpráv inženýr Šumilin, který chtěl naopak teplé pacifické vody – přesně jak s tím počítala Reportáž pro 21. století – čerpat na sever.

Jižní antiřeka

Hodně se spekulovalo také o obrácení teplého – od Japonska plynoucího – mořského proudu Kurošio k asijskému pobřeží, ovšem mnohem dál dospěl plán na zavlažení Střední Asie, čehož se mělo dosáhnout obrácením sibiřských veletoků na jih. Už za Stalina vznikl plán na napuštění obrovského „Sibiřského moře“ (260 tisíc kilometrů čtverečních, což je o polovinu víc než rozloha Jadranu) vodami řek Ob, Irtyš, Tobol a Išim.

Archiv

Tento plán sice brzy zapadl, ale místo něho se objevil nápad na vytvoření „jižní antiřeky“. Ještě v roce 1972 slibovalo Rudé právo, že bude mít přibližně tolik vody „jako Volha“ (tedy průtok přibližně osm tisíc krychlových metrů za sekundu), ovšem XXV. sjezd sovětské komunistické strany schválil o čtyři roky později plán mnohem skromnější. Na jih tekoucí umělá řeka napájená Obem a Irtyšem měla mít průtok „jen“ 1150 krychlových metrů za sekundu, což je ovšem stále skoro o polovinu víc než Labe v deltě. Na projektu řízeném ministerstvem vodního hospodářství se v následujících letech podílely desítky organizací a dokumentace se postupně rozrostla na 50 tlustých svazků. Za Gorbačova ovšem definitivně došly peníze, a tak politbyro plán na vytvoření „jižní antiřeky“ roku 1986 definitivně odvolalo. Nedávno se jej sice ještě pokusili oživit kazašský prezident Nazarbajev a petrohradský starosta Lužkov, ale nic z toho nebylo.

Co se „povedlo“

Dokončit se podařilo projekty mnohem skromnější. Rekordní rychlostí byl třeba v letech 1931 až 1933 vykopán vězni gulagu (desetitisíce jich při tom zahynuly) Bělomořsko-baltský průplav, jenže byl tak mělký, že do něho nemohly vplout velké zaoceánské lodě. V roce 1949 se začal stavět Velký turkmenský kanál, kolem kterého si Stalin vysnil olivové háje, ale po jeho smrti byly práce zastaveny. Za Chruščova a Brežněva místo něj vznikl alespoň skromnější Karakumský kanál, který sice do pouští sovětské Střední Asie přivedl vodu, ale přispěl k vysychání Aralského jezera a rychlému zasolení půdy.

Zdaleka nejgigantičtější projekt, který se povedlo v sovětské éře dokončit, bylo Chruščovem řízené a prosazené rozorání celin (dosud neobdělávané stepní půdy) v Kazachstánu a na jižní Sibiři. Nejdřív Chruščov mluvil o pouhých 50 tisících hektarů, když se ale na jaře 1954 na celinu vydalo 300 tisíc komsomolců, mělo jít už o 13 milionů hektarů. Všechno šlo nad očekávání dobře, a tak se – jak v lednu 1956 psalo Rudé právo – podařilo za necelé dva roky, tedy „v tak krátké lhůtě, jakou historie nepamatuje, v úspěšném boji s přírodou zúrodnit přes 30 milionů hektarů celin a úhorů“. To bylo samozřejmě důvodem k oslavě, a do Moskvy se proto sjelo tisíc nejlepších „celiníků“, jejichž tváře „zhnědlé větrem, mrazem a sluncem“ vyprávěly o „mladých energických lidech, kteří se hned tak nezaleknou překážky“.

Celkem se nakonec podařilo rozorat 40 milionů hektarů (tedy pětinásobek rozlohy dnešního Česka) panenské půdy a zúrodněné celiny měl už navěky ozařovat svit rudého slunce. Velmi vydařená byla hned první úroda a po rekordní sklizni roku 1956 Chruščov veřejně slíbil, že sovětské zemědělství během pouhých tří let dožene a předčí to americké. Chudá stepní půda se ale brzy vyčerpala, obilí – v čele s Chruščovovou milovanou kukuřicí – vytlačoval plevel a jen v roce 1962 sfoukly prachové bouře humus z několika milionů hektarů. Dva roky poté sice Chruščova svrhl Brežněv, ani za něj se však kolchozy a sovchozy nenaučily obdělávat půdu. Hektarové výnosy byly oproti Spojeným státům třetinové a v 80. letech musel Sovětský svaz nakupovat za svoji ropu na Západě v průměru 30 milionů tun obilí ročně.

Vzhledem k těmto „úspěchům“ je nepochybně dobře, že soudruzi svůj „boj s přírodou“ v reálném světě na celé čáře prohráli.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.