Je to 35 let, co českoslovenští pohraničníci zabili bavorského turistu Johanna Dicka. Spletli si ho s polským občanem, který se pokoušel překonat železnou oponu a utéct před komunistickým režimem do západního Německa. Několik dní po tomto výročí vztyčili na soukromém pozemku v krušnohorském Cínovci bývalí důstojníci Pohraniční stráže, kteří se sdružují v organizaci Klub českého pohraničí, sochu pohraničníka. Ozbrojený voják se psem ale odkazuje k jinému datu: před sedmdesáti lety, v roce 1951, byl přijat zákon o ochraně hranic.

Spolu s ním vznikla i Pohraniční stráž, jejíž příslušníci zastřelili více než sto lidí, kteří se pokusili uprchnout do svobodného světa. Čechy, Slováky, ale třeba také Poláky, občany NDR, a dokonce i západní Němce, kteří se právě pohybovali nedaleko od „čáry“. Nejznámější je právě případ bavorského turisty Johanna Dicka, jenž si v září 1986 vyšel do horských lesů poblíž hranice s Československem. Důchodce si předsevzal, že projde celou oblast severovýchodního Bavorska. Rozstříhal si mapu a pak losoval, kam se vydá.

Ve stejný den se však na témže místě pokusili dva polští občané o přechod do Německa. Pohraničníci se domnívali, že Dick je jedním z nich, a začali na něj střílet – ačkoli už byli asi 200 metrů na území Německa. Těžce zraněného muže pak odnesli do Československa, kde při převozu do nemocnice zemřel. Až poté zjistili, že jde o Němce, a nikoli o Poláka.

Nepotrestaní pohlaváři

Z události se stal mezinárodní skandál. Přestože československá strana tvrdila, že Dick přešel hranice, němečtí vyšetřovatelé našli na místě incidentu jasné stopy: například nábojnice a střely ze samopalů ve stromech. Aby Československo ztížilo vyšetřování, vydalo do Bavorska tělo bez některých orgánů, například bez žaludku. Až později poskytlo Němcům i zbylé části. Československá socialistická republika nakonec musela vinu přiznat, omluvit se a vdově po zastřeleném Dickovi vyplatit jako náhradu sto tisíc marek.

„Ačkoli Československo prostřednictvím hraničního zmocněnce přislíbilo potrestání pachatelů, slib nedodrželo. Vojenský prokurátor vyslechl účastníky případu a provedl základní úkony vyšetřování, posléze však věc odložil a podezřelí byli potrestáni kázeňsky. Pohraničníci údajně dostali několik dní vojenské basy za neoprávněný vstup na území sousedního státu, kázeňsky pak bylo potrestáno sedm funkcionářů chebské brigády. Velitel skupiny, nadrotmistr Miloslav Coufal, byl později vojenským obvodovým prokurátorem v Plzni předán ke kázeňskému postihu veliteli chebské brigády, ale ani on nebyl trestněprávně postižen,“ popsal kauzu Ústav pro studium totalitních režimů.

Připomněl, že mladí pohraničníci – vojáci základní služby – při stíhání německého turisty, který před střelbou utíkal do vnitrozemí, než ho jedna kulka zasáhla do zad, byli mimořádně aktivní. „Bez jejich osobní iniciativy by Dick o život nepřišel. Dlužno říct, že šlo o mladíky ve věku 19 a 21 let a vrcholem jejich dosavadní výchovy a indoktrinace bylo každodenní ohlupování na samotě pohraniční roty spojené s drilem a zastrašováním. Hlavní vina za oběti na hranicích tak padá na velitele Pohraniční stráže, kteří systém střežení na hranicích zaváděli a udržovali,“ konstatoval ústav.

Případem se v roce 1996 začal znovu zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ovšem výsledek byl podobný těm z předchozích případů – všechny tři obviněné vojáky soudy zprostily viny. Zatím neúspěšná je rovněž snaha o potrestání nejvýše postavených komunistických pohlavárů za zabíjení na hranicích. Nejen proto, že mnozí už nežijí – jako například generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. Například stíhání někdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara zastavilo Městské státní zastupitelství v Praze, které se ztotožnilo se závěrem znalců, že bývalý předseda vlády i exministr vnitra trpí duševní chorobou, jež jim znemožňuje chápat smysl trestního řízení. Advokát Lubomír Müller, který zastupuje pět obětí ze železné opony, respektive jejich příbuzné, se kvůli tomu obrátil k Ústavnímu soudu. Argumentuje také tím, že jeden z odborných posudků vypracoval někdejší aktivní člen KSČ a současně důstojník Československé lidové armády.

Že za smrt na hranicích mezi socialistickým táborem a svobodným světem nesou odpovědnost rovněž nejvyšší politické špičky, dokazují rozsudky německých soudů. Za zabíjení lidí na hranici mezi východním a západním Německem – především u Berlínské zdi – potrestaly 151 osob včetně posledního komunistického šéfa Egona Krenze, jenž dostal 6,5 roku vězení (propuštěn byl za 4,5 roku).

Pro mrtvé pohraničníky

Za zabíjení na hranicích byli po listopadu 1989 potrestáni zatím jen tři prostí vojáci a jeden nižší důstojník. Soudy jim udělily dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné. V době, kdy ještě existovala železná zeď, ale byli mnozí pohraničníci za hrdinské zásahy proti „narušitelům“ odměněni. Socha, která byla v sobotu slavnostně odhalena v Cínovci, kde je hraniční přechod do Německa, má být podle Klubu českého pohraničí památkou padlým ochráncům státních hranic.

Pravda je, že v letech 1948 až 1989 zemřelo přibližně 600 pohraničníků, většina úmrtí je ale přičítána nešťastné náhodě, nenadálému výstřelu ze zbraně či autonehodě. Bezmála 200 vojáků základní služby spáchalo sebevraždu a jen jedenáct bylo usmrceno uprchlíky. Při překonávání železné hranice zemřelo, tedy bylo zastřeleno, roztrháno psy nebo utonulo, odhadem 260 až 320 osob nejen z Československa, ale také z východního Německa, Polska nebo Sovětského svazu.

„Umístění sochy je zneuctěním památky těch nejméně 282 zabitých civilistů, kteří se pokoušeli uprchnout z totality za svobodou. Stejně tak neuctivé je vztyčení sochy k pohraničníkům, kteří na hranicích umírali povětšinou kvůli komunistickému šlendriánu a drilu na následky nehod a sebevražd,“ uvedl radní Ústeckého kraje Michal Kučera (Spojenci pro kraj). Dodal, že zkoumá právní možnosti, jak docílit odstranění sochy odkazující ke zločinnému režimu.

©PRO Dubí

Petr Pípal (Severočeši), starosta Dubí, pod které Cínovec patří, upozornil, že socha stojí na soukromém pozemku. „Kdyby mi něco takového chtěli postavit někde na náměstí, tak bych je hnal klackem. Takhle to ale ničemu nevadí,“ řekl Českému rozhlasu. Podle opozičního hnutí PRO Dubí ale socha pohraničníka jako symbol komunistického režimu do veřejného prostoru nepatří.

Vztyčit sochu pohraničníka bylo dlouholetým snem předního činovníka Klubu českého pohraničí Pavla Svobody, někdejšího důstojníka Pohraniční stráže. Původně usiloval o památník Na stráži míru, který stál od roku 1955 v Chebu. Město ho ale odstranilo a Klubu českého pohraničí odmítlo vydat. Proto vznikla za 150 tisíc korun nová socha – Pohraničník se služebním psem. Právě Svoboda koupil pro sochu pozemek v Cínovci. Později ji převedl na Klub českého pohraničí, který se opakovaně objevil ve zprávě o extremismu ministerstva vnitra a upozorňovala na něj i Bezpečnostní informační služba. V roce 2017 klub „proslavil“ prezident Miloš Zeman, když mu poslal pozdravný dopis a poděkoval za vlastenectví.

„Chci si tam umístit sochu a tam se mi budou chodit dětičky klanět, až umřu,“ řekl před časem Pavel Svoboda Reportérům ČT. To se mu možná splní: zemřel letos na jaře.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.