Hloupý právní rámec, dle kterého se dnes staví, určitě není na vině sám. Jsem přesvědčen, že problém je hlubší. Zaprvé nám chybí víra (Bůh jako symbol určitého žebříčku hodnot), zadruhé je na vině funkcionalismus, který poskytl myšlenkový rámec, v němž lze tvořit věci bez přesahu a cítit se u toho dobře.

Systém povolování staveb nahrává oportunistickému „hlavně ať to nikomu nevadí“ místo toho, aby podporoval „postavme něco s přesahem, třeba i za cenu, že to teď bude někde trochu dřít“. Rozebírat to je ale na dlouhou věcnou (a nakonec zbytečnou) diskusi, protože právo je vždy odrazem stavu společnosti. Potud je načase smířit se s tím, že z domů, které Češi postavili na přelomu milénia, budou mít další generace pocit, že jsme byli ustrašení a že nám chyběla vize. Zrovna s tímto nic udělat nejde. To, jak se stavby dnes povolují, nijak nenahrává jejich kvalitě ve smyslu výlučnosti a selfie efektu, spíš naopak. Konstanta, vytčená před závorku.

Oběť jako dar

Zajímavější mi přijde ten Bůh. Hodnotový žebříček minulých generací v sobě zahrnoval princip vděčnosti. Vděčnost znamená oběť. To je už v Bibli. Oběť jako dar, díkůvzdání za to, že situace není ještě horší, než by mohla být. Optika definovaná radostí, že věci nedopadají tak strašně, jak by taky klidně mohly, je optimistická. Obsahuje v sobě potřebu poděkovat. Poděkovat tím, že z toho, co mám, něco rozdám. Dar. V řemesle se projevuje ornamentem, ozdobou. Něčím zbytným, co ale stejně udělám, protože mám pocit, že bych měl. Třeba činžáky z konce 19. století v Karlíně nebo kdekoli jinde.

Modus operandi byl tehdy jednoduchý, celý projekt se vešel na jeden výkres včetně statického výpočtu. Vnitřek domu dělal stavitel. Navrhl dispozice bytů, umístil schodiště, stavitelé tehdy byli profesionálové. Přesto ale přizvali (investor to chtěl a platil za to zvlášť, první dar) architekta. Ten navrhl fasádu. Tehdejší komerční kalkulace poměřovala stejně jako dnes náklady s výnosy. Jen tam kdysi bylo automaticky počítáno s (z technického hlediska zbytečnými) ornamenty na fasádě, sochami v průčelí vstupu, ale tím proprietárně zbytné investice nekončily. Často ještě býval přizván malíř, aby volné plochy fasády, která nám dnes, v obležení ornamentů kolem každého okna, připadá plná i tak, dozdobil. Minulé generace to měly jinak, a proto jsou v Karlíně činžáky, kam dělal graffiti třeba Mikoláš Aleš.

Je jasné, že tato marnotratnost musela vyvolat kontrastní reakci. Proto přišel funkcionalismus. Pubertální výkřik „ornament je zločin“ je v dobovém kontextu pochopitelný. Loos nebo van der Rohe nemohli nic vědět o zvěrstvech, která způsobí podobně pubertální reakce na status quo v jiných oblastech života.

Funkcionalismus je chladné zlo

Osobní názor, který tímto vnucuji. Jakmile něco začne jako popření minulosti beze snahy pochopit ji, je to v základu špatné. Mohou sice vzniknout pěkné artefakty (a není jich málo), i krev revoluce v sobě má svůj patos (Doktor Živago), ale morálně je to zlo. Alespoň v Čechách, které se nemají moc kam dál ohlížet než za první republiku, je funkcionalismus dodnes kánon. Co když dostanu jako architekt zadání, abych navrhl obchodní centrum, které vydělá nejvíc peněz? Funkce je vydělat. Forma následuje: nikam neprojdete rovnou, bude to nepřehledné, dům vás v sobě bude záměrně zdržovat, abyste utratili tím víc, čím déle tam budete muset zůstat. A zvenčí bude hnusný, nakupuje se přece uvnitř.

Investor nemá korektiv. Boha, který by mu říkal, že nemá mlaskat. Stavte se v Praze na Floře nebo v Edenu, ty domy zvenku vypadají jako tovární hala proto, že v řetězci zadání-projekt-schvalování nikde nefigurovala nemonetární hodnota… Bůh. Kreslím věci, za které půjdu do pekla. Právem.

Graffiti ukazují cestu

Když je někde hloupá stěna, street art ji pojedná. To je jasný důkaz potřeby artikulace prostoru. Z hlediska funkcionalismu a výdělku investora krásná hladká bílá stěna je z hlediska street artu volný prostor, kterému něco chybí. To je vzkaz: Need for #GO(O)D.

Pokud vám, nové generaci, stačí svět, jaký obýváte, tak není žádný. Hlasujte peněženkou, nic jiného stejně nikdy nefungovalo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.