Minulý týden se velkoobchodní ceny zemního plynu na virtuálním obchodním hubu TTF v Holandsku poprvé od června dostaly pod hladinu sto eur za jednu megawatthodinu, což představuje oproti cenám za vrcholící letní hysterie pokles o sedmdesát procent. Jak by k této situaci možná řekl Winston Churchill: „Není to ani začátek konce, ale mohl by to být konec začátku.“

Silným a velkoryse milosrdným hráčem se ukázal být hlavně zatím velmi mírný podzim, ale co si budeme povídat – na nižší spotřebě se podepsaly ceny. Ruský vpád na Ukrajinu přinesl další dějství plynové krize v Evropě, kde si Kreml s Gazpromem jako převodovou pákou kypřil půdu pro využití plynových potrubí a zásobníků jako potenciální velkorážové zbraně. Krůček po krůčku, minimálně od nástupu Putina do úřadu před dvaadvaceti lety.

Koneckonců, strůjce dnešní války podepsal svoji kandidátskou práci na téma strategické využití nerostných zdrojů na petrohradském báňském institutu v roce 1996; zda je autorem, je úplně irelevantní. Podstatné je, že se chystal využít kontroly strategických aktiv souvisejících s ruským zemním plynem a nachytal Německo a další země, Česko nevyjímaje, dokonale na švestkách.

Kdo má náhradu, má pozornost

Samozřejmě že to vyvolává otázku, proč bylo nevědomí tak hluboké a k čemu má člověk tajné služby, když je doopravdy potřebuje. Ale tím si nezatopíte. Podstatnější je skutečnost, že se usilovně začaly hledat alternativní dodavatelské zdroje a posilovat infrastruktura. Od amerických terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG) na východním pobřeží Spojených států, odkud dnes pochází většina LNG, přes Alžírsko až po Ázerbájdžán nebo Katar. Alternativní dodavatelé plynu si užívají nebývalou pozornost, jíž se jim dostává od jednotlivých evropských zemí i jejich hodnostářů. Že jezdí Němci a další, kterým ruský plyn chybí a urgentně jej potřebují něčím nahradit, to nepřekvapuje.

Miroslav Zámečník

Říjnová návštěva francouzské premiérky Élisabeth Borneové s doprovodem šestnácti ministrů v Alžírsku byla ale něco nevídaného a zdrojem nemalé satisfakce pro zemi, kde vyvolala prudké zhoršení vztahů údajná loňská poznámka prezidenta Emmanuela Macrona, že před příchodem Francouzů „žádné Alžírsko nebylo“. Francouzi, kteří v Alžíru vládli 132 let až do roku 1962, žehlí, jak umí, ač zas tolik plynu nepotřebují (viz box Na skok v Alžírsku). Pravda, tah Miloše Zemana s pozváním katarského emíra do Prahy s tím, že tam sfoukne setkání se všemi účastníky probíhajícího summitu Evropského politického společenství, je bez konkurence.

Elon učí Němce, že papír musí počkat

Druhá pozitivní věc je snaha vytvořit infrastrukturu, která by umožnila se bez ruského plynu obejít, od přípojek mezi soustavami přes výstavbu terminálů LNG nebo alespoň pronájem těch plovoucích. Kdo by to byl řekl, že německé úřady se nakonec inspirují příkladem Elona Muska, který začal u Berlína s výstavbou továrny Tesla, aniž čekal na to, až budou konečné verze povolení vydány. Velmi se to nyní v Německu hodí a bylo by hezké, kdybychom dovedli s výstavbou kritické infrastruktury pohnout také v Česku.

Miroslav Zámečník

Díky mírnému podzimu a momentálnímu přebytku LNG na evropském trhu klesly ceny, ovšem stále jsou na úrovni, která mimo jakoukoli pochybnost vytěsní ty obory, které čelí na světovém trhu konkurenci od dodavatelů, kteří mají přístup k řádově levnějšímu plynu. Notabene ceny pravděpodobně opět stoupnou, až se s chladným počasím zvedne spotřeba a poptávka začne převyšovat nabídku. Ceny kontraktů na dodávku v příštím roce jsou mnohem vyšší než ty, které momentálně platí na spotovém trhu.

Miroslav Zámečník

Šetří se, což je klíčová podmínka pro udržení energetické bezpečnosti EU, odstřihnuté od ruských dodávek. Sice ne úplně rovnoměrně (viz graf), ale průměrný pokles spotřeby je o deset procent.

Nekalá konkurence z Německa

Pro Česko, které má vysoký podíl energeticky náročných výrob na HDP i zaměstnanosti a ve srovnání s Německem limitované finanční možnosti, je velmi zneklidňující, pokud se návrh německé expertní komise na zavedení cenového stropu „Gaspreisbremse“ ve výši sedm centů za kilowatthodinu pro velkoodběratele bude skutečně realizovat. Jde totiž o velmi zásadní narušení hospodářské soutěže a integrity jednotného evropského trhu: bez omezení rozsahu veřejné podpory na příjemce absolutní částkou by totiž samotný cenový strop, byť s omezením do sedmdesáti procent loňské spotřeby, znamenal ohromnou konkurenční výhodu pro německé podniky.

Miroslav Zámečník

Jasně že se bude tlačit na to, aby vlády ostatních zemí tyto podmínky dorovnaly. Jenže Česko momentálně má u desetiletých vládních dluhopisů výnos šest procent, zatímco německý ekvivalent má sazbu 2,259 procenta. Mimochodem, u těch slovenských je požadován výnos 3,7 procenta. Tohle bude drahý tak jako tak. 

Na skok v Alžírsku

Minulý týden jsem strávil v Alžírsku, které by se také rádo odhodlalo k hlubším ekonomickým reformám, které tady uvázly na půli cesty. Kdysi s ním Československo udržovalo čilé vztahy – od vývozu „speciálu“ až po výstavbu sídlišť či expedice geologů zkoumajících tamní obrovské nerostné bohatství. Nakolik si vzpomínám, na rozdíl od sousední Libye nebo Iráku, s nimiž se za „starého režimu“ nejdřív spolupracovalo a pak se dvacet let „deblokovaly pohledávky“, bylo Alžírsko snad jedinou z tehdejších spřátelených až bratrských zemí, jež závazky vůči Československu vyrovnala v plné výši.

Loni bylo zároveň třetím největším dodavatelem zemního plynu do EU, po Rusku a Norsku, s asi desetiprocentním podílem. Teď by mohl zčásti nahradit ruský plyn, jehož podíl klesá mnohem rychleji, než se ještě před nějakými pěti šesti měsíci předpokládalo.

Loni dosáhla alžírská těžba zemního plynu rekordních sto miliard kubíků, z čehož se ale asi půlka spotřebuje doma, kde se jím nehorázně plýtvá, na export šlo rovněž rekordních 55 miliard kubíků, přičemž exportní inkaso za ropu a plyn stouplo o sedmdesát procent.

Největším dovozcem alžírského plynu je Itálie, kam letos doputuje přes podmořské plynovody a z terminálů přes 25 miliard kubíků, o pětinu více než loni. Na druhém místě je Španělsko, dohromady na ně připadaly skoro dvě třetiny alžírského vývozu plynu.

Kapacita dvou alžírských LNG terminálů není ani zdaleka využitá a příští měsíc by mohla začít těžba z nových vrtů na největším alžírském ložisku plynu Hassi R’Mel, ale další navýšení těžby a dodávek není tak jednoduché a vyžaduje investice. Mimo jiné do zamezení ztrátám asi osm miliard kubíků ročně, z nichž nemají Alžířané nic, natožpak eura nebo dolary. Velkým investorem do ložisek plynu je hlavně italský ENI, podle expertních odhadů by mohla přinést ovoce někdy v roce 2024.

Česko by nejen rádo něco plynu dovezlo, ale navíc hledá náhradní odbytiště, která by byla schopna vykompenzovat dlouhodobý výpadek exportu do Ruska. Zrovna trh největšího afrického státu by se velmi hodil, takže se do Alžíru na obchodní mise bude jezdit zřejmě o poznání intenzivněji.