Každý z nás zažil historku, kterou je dobře dát na Silvestra k lepšímu, ale anglický námořník Rohan Ruparelia a jeho příběh by asi trumfli většinu z nás. Minulý týden uběhl právě rok od chvíle, kdy ropný tanker Nave Constellation, na němž Ruparelia sloužil, kotvil v Guinejském zálivu na dohled od nigerijských břehů.

Za svítání vtrhla na palubu parta ozbrojených mužů. Začali střílet ze samopalů do vzduchu; buď aby zastrašili posádku, nebo se jim to tak prostě líbilo a připadali si mocní. Devatenáct členů posádky se vrhlo k opevněnému prostoru uprostřed lodi, zvanému citadela. Pět z nich to nestihlo; aby je zachránili, opustili citadelu i ostatní. Všichni se stali rukojmími pirátů, kteří za ně vzápětí začali požadovat výkupné.

Nešli na to zrovna šikovně. Oslovili majitele tankeru, firmu Navios Maritime Acquisition Corporation. Její zástupci jim ovšem řekli, že mají proti takové situaci zakoupeno pojištění a že ať si rukojmí klidně třeba opečou na ohni, ale neuvidí ani pětník.

Pojídat námořníky však nebylo cílem pirátské akce. O několik hodin později spustilo několik pirátů člun tak, aby zůstal ve tmě skryt před plavidlem nigerijského válečného námořnictva, jež mezitím připlulo situaci monitorovat. V člunu sedělo několik pirátů a šest rukojmích.

Z únosců unesení

Ruparelia později vypověděl, že se v tu chvíli musel začít smát. Vyšlo totiž najevo, že jeho únosci sice spustili člun na moře, ale vůbec nevěděli, jak se dostat ke břehu ani kde by břeh měli hledat. Rukojmí sami tak se člunem přirazili ke břehu na místě, které nikdo z přítomných neznal. Piráti proto požádali o pomoc v prvním domě, který se jim po cestě naskytl.

V domě však naneštěstí pro ně sídlil šéf konkurenční pirátské bandy; stačilo pár minut a z příchozích se stali rukojmími všichni, ať už přišli jako únosci, nebo jako unesení. Po několika dnech vyjednávání nakonec Ruparelia, s nímž na to téma vedla dlouhý rozhovor agentura Bloomberg, a jeho kolegové našli pod nohama pevnou zem i navrácenou svobodu.

Co však pro Rupareliu a spol. bylo hrůzným zážitkem s dobrým koncem a pro majitele tankeru drobnou nepříjemností, bylo pro námořní obchod potvrzením nového trendu v tradičním odvětví komerčního pirátství. Pověst nejnebezpečnějšího místa světových oceánů ještě v 90. letech bez problémů držela Molucká úžina mezi Malajsií a Indonésií, kudy muselo proplout až 80 procent zboží směřujícího převážně z jihovýchodní Asie do Evropy.

Na přelomu tisíciletí převzal tento sporný primát Adenský záliv. Tam vládly pirátské bandy se základnami v Somálsku. To bylo výhodné, protože jim tam nehrozil postih podle platných zákonů – už proto, že tam žádné zákony tou dobou neplatily.

Po roce 2010 však aktivita tamních pirátů začala utichat. Podle experta na námořní bezpečnost Monroa Andersona z firmy Dryad Global, jehož citoval list Financial Times, bylo hlavním důvodem rozhodnutí – jež dostalo posvěcení od OSN (UN Office on Drugs and Crime) – povolit obchodníkům najmout si soukromé bezpečnostní agentury, které jejich lodím poskytují ochranu. To jde i proto, že piráti nebývají žádní luxusní superzločinci, nýbrž chudí, všelijak vyzbrojení pobudové bez výcviku. (Příběh Nave Constellation to, zdá se, dokládá.)

Divoký západ

Mezitím se však pirátům začalo rýsovat jiné eldorádo, napříč celou Afrikou v Guinejském zálivu. Oproti Adenskému zálivu mělo jednu podstatnou výhodu: scházela mu jakákoli mezinárodní ochrana. Tak se stalo, že oněch šest tisíc kilometrů – zhruba od Senegalu po Angolu – je dnes pro námořní dopravu nejnebezpečnějším místem planety.

Úřad, jenž pirátství sleduje, The International Maritime Bureau, letos v oblasti do října zaznamenal 132 únosů, přičemž loni, kdy jich bylo o polovinu více než za celý rok 2018, jich bylo 119.

Jak ona čísla ukazují, piráti kromě geografického působiště změnili i obchodní model. Zatímco donedávna bylo jejich nejvýnosnější činností ukrást zboží a to pak přeprodat, v posledních letech se přeorientovali na výnosnější únosy a vydírání. Zatímco však u somálských břehů byli piráti schopni za jediného rukojmího požadovat (často úspěšně) až půl milionu dolarů, v Guinejském zálivu velí poslední móda jinak.

Daniel Deyl

„Působí tam gangy čítající obvykle 30 až 40 mužů,“ citoval Bloomberg Roberta Peterse, analytika firmy Ambrey, specializované na krizové situace. Tyto gangy ve srovnání s minulostí tráví méně času na palubě přepadené lodi, zato odtamtud odvádějí více rukojmích, než bývalo zvykem dříve. 

Není divu, že se mezinárodní rejdařské firmy, které v oblasti působí, cítí ohroženy. Aslak Ross, šéf přes námořní normy u A. P. Moller-Maersk, největšího světového kontejnerového přepravce, řekl Financial Times, že „rizika dosáhla takové úrovně, že v krátkodobém horizontu je třeba k zaručení bezpečného průjezdu využít vojenských kapacit“. 

Žába na prameni

Logickým krokem by mohlo být buď nasazení mezinárodních jednotek, nebo soukromých bezpečnostních agentur (jako u Somálska). Obojí by však musely schválit země, v jejichž vodách by takové síly působily. A tady je problém: proti je Nigérie. 

Největší regionální mocnost tvrdí, že má situaci pod kontrolou, a že navíc letos schválila nový protipirátský zákon, takže všechno je v pořádku. Naopak nigerijské válečné námořnictvo nabízí rejdařům ochranu – samozřejmě za slušnou úplatu. Podle Bloombergu se taxa za ochranu jediného plavidla pohybuje v tisících dolarů za den.

Fakta však mluví jinak: podle bezpečnostního experta Andersona drtivá většina pirátských útoků nejen probíhá v nigerijských vodách, nýbrž je také organizována ze základen v nigerijském vnitrozemí.

Připočtěme k tomu fakt, že Nigerijci sami připouštějí, že v oblasti ochrany námořního provozu s ostatními zeměmi regionu nespolupracují. Vychází z toho nepěkný obrázek, v němž za veškeré nitky tahá jediná organizace, ozbrojená a neprůhledná i na – nijak průzračné – nigerijské poměry, a sice válečné námořnictvo Nigerie, které má ze statu quo oficiální příjem. 

Není divu, že to vyvolává vůči nigerijským válečným námořníkům podezření. Zejména když svědci – mezi nimi i náš známý Rohan Ruparelia – vypověděli, že mezi svými únosci viděli muže, které později potkali v uniformách řečené organizace.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.