Ať se zeptáte kohokoli, dozvíte se, že čtení je důležité, že číst se má a že dnešní děti nečtou. Vědecký tým Anežky Kuzmičové a Markéty Supa z Univerzity Karlovy nyní zkoumá, jak děti vlastně prožívají příběhy a co jim čtení, jako jedna z forem konzumace příběhů, dává.

„My dospěláci často řekneme, že děti nečtou, ale nikdo neřeší, co by je na tom čtení mohlo zajímat. My se proto ptáme přímo dětí a chceme zjistit, jak čtení funguje v jejich životě, co jim dává a nedává a co jim přináší další formy příběhů,“ popisuje Kuzmičová, proč čtení zkoumají v kontextu dalších aktivit, jako je dívání se, poslouchání, hraní si či tvoření. „Zaměřujeme se na dětské prožívání komplexně – jak děti o příbězích přemýšlí, zda si o tom pak chtějí povídat a sdílet prožitek.“

K tomu tým z Univerzity Karlovy vyvinul nový výzkumný přístup, kdy s dětmi vedou rozhovory „jejich jazykem“ za pomoci speciálních kartiček nebo třeba látkového panáka. V projektu zjišťují, jak děti čtení a příběhy prožívají pocitově i fyzicky, ale třeba i jaké polohy nejraději zaujímají nebo zda preferují čtení, poslech audioknihy či dívání se na film nebo seriál.

„V našem výzkumu jsme spolu s kolegou Martinem Nekolou identifikovali čtyři podoby vztahu dětí k příběhům, které jsme pracovně nazvali jako bedlivý, přisvojovací, tvořivý a druhotný,“ vysvětluje Supa. „Každý jsme jiný a je mylné se domnívat, že existuje jeden způsob, jak děti čtou a prožívají příběhy, i když to školský systém většinou předpokládá,“ uvádí Kuzmičová, která mezioborový výzkum vede. Nelze tak říci, že například dnešní děti vždy preferují video: mnohé děti hledají komplexní prožitek – nejdříve si knížku přečtou, pak se podívají na film a vrátí se ke knížce, protože jim video dalo další rozměr, jak o příběhu přemýšlet a prožívat ho. Stejně jako obliba audioknih není lenost, ale třeba jen to, že si u toho chtějí malovat.

„Jako dospělí často hodnotíme, jak to děti mají, ale my se na to díváme naší dospěláckou optikou. Když se ptáme přímo dětí, zjistíme, že to velmi často vnímají a prožívají naprosto jinak,“ upozorňuje Supa a zdůrazňuje, že děti během výzkumů říkaly, že se jich na jejich zkušenost s příběhy většinou nikdo neptá, přitom mívají jasný názor a vědí, proč se jim něco líbí, či nelíbí. „Otevřený přístup k dětem, snažit se je pochopit a mít skutečný zájem bez posuzování a hodnocení, zda je něco dobře, nebo špatně, bychom měli aplikovat všude, nejen u čtení,“ míní Markéta Supa.

Jsem špatný čtenář

Ve výzkumu se totiž projevilo také to, jak děti pracují s termínem „chyba“ a jak hluboko v sobě mají zakořeněné, že jsou neustále hodnocené a srovnávané. „Děti o společenském nastavení ‚číst se má a dívání se je špatně‘ vědí, a pokud pro lepší vnímání příběhu upřednostňují například film před knížkou, mají tendenci se bránit a omlouvat se – cítí stigma, že nejsou ti správní,“ popisuje Supa, která se specializuje na mediální výchovu a to, jak děti prožívají příběhy a sdělení skrze různá média.

Zajímavé bylo i zjištění, jak děti vnímají, zda jsou dobří čtenáři. „Řada dětí se posuzovala podle toho, zda čtou dobře nahlas, a nikoli, zda je to baví,“ uvádí Kuzmičová a vysvětluje, že to může být tím, že většinu školních předmětů lze dělat nápodobou a porovnávat viditelný výsledek. „Čtení je ale niterný prožitek a jediný hmatný výsledek je právě čtení nahlas. Některé děti také mají obavy, že si při čtení příběh ‚nepředstavují správně‘, proto preferují videa. To je znepokojující – žijí v dojmu, že si ne­umí představovat.“

Fenomén čítanky

V jednom z projektů se Anežka Kuzmičová spolu s kolegyní Janou Segi Lukavskou věnuje i analýze čítanek, které jsou často jedním z prvních zdrojů četby. Zkoumají, jaké postavy se v čítankách objevují, jaké emoce zažívají a jaké myšlenkové operace u toho provádějí. „Při analýze čítanek jsme například zjistily, že většina příběhů upřednostňuje jako hlavní hrdiny kluky, i zvířata jsou častějšími protagonisty než holky,“ uvádí vedoucí týmu a vysvětluje, že i toto může ovlivňovat další vztah ke čtení.

Děti také často nechápou, že úryvek v čítance je kousek knížky, kterou třeba mají doma, a o textech z čítanek mluví jako o ‚článcích‘. „Například v Británii čítanky vůbec nemají, pracují s celými knížkami žijících spisovatelů, které zvou do škol, kde dětem vypráví, jak píší, jak vymýšlí příběh, zkusí s nimi workshop kreativního psaní... U nás děti dostanou knihu plnou textů autorů, kteří jsou třeba sto let mrtví. To nemusí být nutně špatně, jenom je potřeba, aby měly kontext a zážitky, které je dovedou k tomu, proč je to má zajímat,“ říká Kuzmičová.

Dospělácké čtení

Osvědčeným receptem, jak přivést děti, ale i dospělé ke čtení, je zájem o dané téma. Podle mezinárodních výzkumů vyplývá, že nejúspěšnější čtecí kampaně jsou postaveny na tématech, kdy čtení je jen jednou z mnoha aktivit. „Například skupině, kterou baví fotbal, nabídnete nejrůznější aktivity a jednou z nich je i čtení knížek s fotbalovou tematikou. Opakovaně se ukazuje, že čtení funguje nejlépe v kontextu zájmů a zálib,“ říká Kuzmičová a dále dodává, že řada dospělých se k četbě dostala prostřednictvím audioknih, které poslouchají třeba při dlouhých cestách autem.

Častým mýtem i mezi dospělými čtenáři je to, že „správné čtení“ je takové, kdy je člověk po celou dobu plně soustředěn a vše si pamatuje. „Je naprosto normální, že lidem při čtení odbíhají myšlenky. Ony částečně odbíhat mají, třeba ke vzpomínkám ze života. Někdy se pak přistihneme, že netušíme, o čem byly poslední dvě stránky. Důležitý je ale ten prožitek a co nám dala samotná aktivita, často nepotřebujeme vědět, co tam bylo za konkrétní slova,“ vysvětluje Anežka Kuzmičová. „Čtení je především o vnitřní motivaci a o tom, zda nás to baví.“ 

Čtyři podoby vztahu dětí k příběhům

Přisvojovací – mít příběh po svém

„Já jsem si jakoby v hlavě vykreslil, jak ta postava vypadá, ale v tom filmu je to jinak, tak prostě se mi to tolik nelíbí.“

Tomáš, 11 let

Tato skupina dětí nejlépe vyhovuje společenské představě „správného čtenáře“, kdy preferují vlastní čtení před příběhy v jiných podobách. Hlavním důvodem je to, že v četbě nacházejí prostor pro vlastní imaginaci, což jim například dívání se na film znemožňuje, protože jim předkládá konkrétní podobu příběhu, která může být jiná než ta jejich.

Bedlivý – chápat příběh správně

„Když si čtu, tak si s ničím nehraju, protože se potom nesoustředím, a musím si z toho dělat výpisky.“

David, 12 let

Pro tyto děti je důležité příběh „správně“ pochopit, plně se soustředit i na detaily. Čtení jim přináší největší požitek, ale rády si četbu příběhů rozšiřují i o další podoby, například video, které jim umožňují pojmout příběh komplexněji. Pochopit příběh je pro ně důležitější než jej prožívat.

Tvořivý – mít příběh v pohybu

„Jako že si hraju sama v nějakým příběhu.“

Monika, 9 let

Tato skupina dětí příběhy silně prožívá a často dotváří – hrají si, že jsou součástí příběhu, vymýšlí alternativy. Nevadí jim, že tím pozmění původní příběh – nelpí na „správnosti“. Nemají preference mezi četbou a jinými způsoby prožívání příběhů.

Druhotný – neřešit příběh

„Víc rozeznám povahu toho člověka, když ho vidím a vidím, jak se chová, než když čtu, jak se chová.“

Julie, 11 let

Tyto děti se mediálním činnostem (včetně čtení) věnují primárně z jiných důvodů než kvůli příběhům samotným, například protože si chtějí odpočinout nebo si užít chvíli s blízkým člověkem. Tyto potřeby jim nejlépe naplňují filmy a seriály, které je taky oprošťují od pocitu, že si příběh představují „špatně“. Často samy sebe kritizují, že nejsou dobří čtenáři (po technické stránce).