Následnictví v prachu

Půlstoletí snahy singapurské politické elity udržet v chodu nepravděpodobnou syntézu britského a čínského modelu správy věcí veřejných dostalo na frak během jediného odpoledne. A co tehdy vypadalo jako zaškobrtnutí systému, se ukazuje spíš jako rána do vazu.

Desátého února oslavil sedmdesáté narozeniny premiér Lee Hsien Loong. Několikrát předtím se nechal slyšet, že je unaven a že po sedmdesátce vládnout nechce. A že tedy podle singapurského zvyku vybere nástupce. Čtete správně – hlavní (byť ne jediné) slovo má při identifikaci nového premiéra nikoli volič, a dokonce ani ne vládnoucí partaj, nýbrž premiér odstupující. Předávání moci vypadá spíš jako v Číně než jako ve fungujících demokra­ciích – hodnostáři se dokonce po čínském vzoru běžně titulují jako vůdci té či oné generace (míněno od získání samostatnosti na Británii v roce 1959; v současné době je u moci generace čtvrtá).

Jenže namísto slavného rozloučení přišlo jen suché oznámení, že výběr nového předsedy vlády se krapet protáhne. Lee tedy ve funkci zůstává (což si může dovolit, protože avizované rozhodnutí odejít bylo a je čistě věc jeho vůle), ačkoli jeho kolegové podle hongkongského listu South China Morning Post mluví dost otevřeně o tom, že osmnáct let vlády se na Leeově kondici nepěkně podepsalo. To zase známe z druhého hlavního zdroje inspirace singapurského systému, Británie. Winston Churchill strávil své druhé období v úřadu ministerského předsedy v letech 1950–1955 ze všeho nejvíce poklimbáváním. Establishment se smířil s tím, že sir Winston má druhé období za zásluhy a že to nakonec tolik nevadí, protože jeho ministři si poradí sami.