Americká bankéřská esa varují: Světová ekonomika ještě není z nejhoršího venku

Před každým krachem v dějinách vypadalo všechno skvěle, říká nejlépe placený bankéř světa Jamie Dimon z JPMorgan Chase. Obává se návratu velké krize ze 70. let.

Před každým krachem v dějinách vypadalo všechno skvěle, říká nejlépe placený bankéř světa Jamie Dimon z JPMorgan Chase. Obává se návratu velké krize ze 70. let.

Celý článek
0

Poučení z ruských sankcí: Západ nedokáže izolovat velkou ekonomiku bez pomoci zbytku světa

Západní sankce proti Rusku narážejí po dvou letech války na své limity. Ukazuje se, že velkou ekonomiku, jež má dostatek nerostných surovin, lze bez součinnosti Asie a Afriky odříznout od globálního trhu jen velmi obtížně a za cenu vlastních těžkých ztrát.

Západní sankce proti Rusku narážejí po dvou letech války na své limity. Ukazuje se, že velkou ekonomiku, jež má dostatek nerostných surovin, lze bez součinnosti Asie a Afriky odříznout od globálního trhu jen velmi obtížně a za cenu vlastních těžkých ztrát.

Celý článek
0

Vyrobil ho génius nebo snílek? Prototyp nového telefonu Motorola si lze narolovat na ruku

Čínská společnost Motorola představila na letošním veletrhu MWC v Barceloně mobilní telefon s tak ohebným displejem, že si ho lze připevnit na ruku jako náramek. Otázkou je, jestli se bude opravdu někdy sériově vyrábět.

Čínská společnost Motorola představila na letošním veletrhu MWC v Barceloně mobilní telefon s tak ohebným displejem, že si ho lze připevnit na ruku jako náramek. Otázkou je, jestli se bude opravdu někdy sériově vyrábět.

Celý článek
0

Jedna, dva, tři, čtyři a je jasné, kdo je vrah? Případ úmrtí australských dětí je znovu před soudem

V Austrálii začal „velký genetický“ soudní proces. Kathleen Folbiggová byla před devatenácti lety odsouzena za vraždu svých čtyř dětí, desítky vědců však míní, že jejich smrt mohla způsobit vzácná mutace

Jedna, dva, tři, čtyři a je jasné, kdo je vrah? Případ úmrtí australských dětí je znovu před soudem
Kathleen Folbiggová během prvního pokusu o obnovu jejího procesu v roce 2019. | Profimedia.cz

Devětaosmdesátiletý Roy Meadow platí za jednoho z nejvlivnějších pediatrů 20. století. Proslavil se třeba studiem vlivu hospitalizace dětí na rodiče a popsal a pojmenoval Münchhausenův syndrom by proxy (syndrom barona Prášila v zastoupení), který spočívá v tom, že pečující osoba, nejčastěji rodič, zveličuje zdravotní obtíže svého svěřence a dožaduje se pozornosti lékaře. Spojován je ale také s takzvaným Meadowovým pravidlem, které se týká syndromu náhlého úmrtí kojence (SIDS) a zní skoro jako rozpočítadlo: „Jedno náhlé úmrtí kojence je tragédie, dvě jsou podezřelá a tři jsou vražda, pokud se neprokáže opak.“

Australance Kathleen Folbiggové nezemřely ani dvě, ani tři, ale rovnou čtyři malé děti. Porota v roce 2003 jednomyslně rozhodla o její vině a soud ji – coby nejhorší vražedkyni v dějinách země – poslal na základě nepřímých důkazů na čtyřicet let za mříže. Genetika a znalost lidského genomu ale od té doby pokročily o míle kupředu a advokátům Folbiggové se podařilo na její obranu sešikovat malou armádu australských i zahraničních vědců, kteří míní, že smrt minimálně dvou dětí mohla ve skutečnosti zavinit genetická mutace způsobující srdeční selhání. V roce 2020 se Folbiggové zastala Australská akademie věd a loni v březnu podepsalo devadesát předních pediatrů, kardiologů a genetiků – včetně dvou nositelů Nobelovy ceny – dopis, v němž vyzvali guvernéra Nového Jižního Walesu, aby vězněné ženě udělil milost.

K tomu sice nedošlo, ovšem minulé pondělí začal soud v Sydney pod vedením někdejšího šéfa Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu Toma Bathursta přezkoumávat její proces. Bathurst se ve svém rozhodování, jak řekl australskému deníku Sydney Morning Herald, samozřejmě „nemůže omezit výhradně na vědecké důkazy“, přesto věda a vědci sehrají v procesu hlavní roli. Jejich názor na škodlivost vzácné mutace genu zvaného CALM2 není jednotný, a tak lze výsledek procesu zatím odhadovat jen těžko. Každopádně jde zřejmě o jediný čistě kriminální proces, kterému kdy slovutný vědecký časopis Nature věnoval článek o třiceti tisících znacích.

Stalo se to znovu

Někdy okolo poledne 27. února 1999 šla Folbiggová zkontrolovat svou osmnáctiměsíční dceru Lauru a zjistila, že je bledá a nereaguje. Doma – bydlela tehdy s manželem v Singletonu, městečku ležícím asi 200 kilometrů severně od Sydney – byla sama, a tak se dceru pokoušela amatérsky resuscitovat a do toho volala záchranku. „Mé dítě nedýchá,“ vyhrkla do telefonu a rovnou dodala, že už jí v minulosti zemřely tři děti. Přivést Lauru k životu se nepodařilo jí ani lékařům a večer onoho dne patolog Allan Cala konstatoval, že nenašel žádné zranění ani nezaznamenal přítomnost žádných léků, drog či alkoholu. Zmínil pouze jisté známky zánětu srdečního svalu a vzhledem k tomu, že šlo už o čtvrtý případ SIDS v rodině, poznamenal, že „nelze vyloučit možnost vícečetné vraždy“.

Nejdřív (v únoru 1989) zemřel v pouhých devatenácti dnech z nevysvětlitelných příčin prvorozený syn Caleb. Přesně dva roky poté ho následoval – podle koronera kvůli epilepsii – sedmiměsíční Patrick, což Folbiggová svému muži do telefonu oznámila slovy: „Stalo se to znovu.“ V srpnu 1993 přestala ve své postýlce bez zjevného důvodu dýchat desetiměsíční Sarah a roku 1997 se páru po čtyřleté odmlce narodila již zmíněná Laura. Podezření, že by v rodině nemuselo být něco v pořádku, pojala policie až po její smrti, protože Folbiggovi se často stěhovali, měnili porodnice i lékaře a úřady si předchozí tragédie ne­uměly spojit; Lauře navíc bylo již osmnáct měsíců a na SIDS byla stará. Podezřelá byla od začátku Kathleen, protože byla všem čtyřem úmrtím přítomná, a když její manžel – prodejce automobilů Craig – předal policii jeden z jejích deníků (zbylé údajně po vraždě vyhodila), začala ji policie stíhat.

Nikdy si nepište deník

Proces začal na jaře 2003. Obžaloba sice neměla v rukou žádné přímé důkazy, přesto tvrdila, že Folbiggová všechny čtyři děti udusila. Šikovně se točila na Meadowově pravidle s tím, že „blesk nikdy neudeří čtyřikrát do jedné osoby“, a rozsáhle citovala z deníku, do něhož si Folbiggová zapisovala své pocity před narozením a po narození své poslední dcery Laury. Jednotlivé záznamy, na kterých se před dvěma desetiletími popásali čtenáři Sydney Morning Heraldu, kolísají od víry, že to nyní konečně dobře dopadne („Tentokrát jsem připravená. A vím, že budu mít pomoc a podporu.“), přes obavy, že se vše může opakovat („Stále nemohu spát. Myslím na Patricka, Sarah a Caleba.“), až po čiré zoufalství („Máme dítě s poruchou spánku. Jak se [Craig] může opovážit stěžovat si mi na nedostatek spánku?“) a zhnusení ze sebe samé („Řvala jsem na ni tak vztekle, až jsem ji vyděsila. Nepřestala brečet. Bylo to tak zlé, až jsem ji málem schválně upustila na zem a nechala ji být.“).

Slavný pediatr Roy Meadow vyslovil právě před čtvrt stoletím v knize ABC of Child Abuse „své“ pravidlo: „Jedno náhlé úmrtí kojence je tragédie, dvě jsou podezřelá a tři jsou vražda, pokud se neprokáže opak.“
Shutterstock.com

Skutečně problematických bylo několik pasáží. Například v listopadu 1997 si Folbiggová zapsala, že se její manžel o tehdy tříměsíční Lauru chorobně bojí, a enigmaticky dodala: „Vím, že s ní nic není. Každopádně nic neobvyklého. Protože jsem to byla já, ne oni.“ Na silvestra onoho roku si do deníku poznamenala: „Je to docela hodné dítě, díkybohu, zachrání ji to od osudu jejích sourozenců. Myslím, že byla varována.“ A konečně o měsíc později (těsně poté, co dceru málem schválně upustila na zem) učinila další zápis: „Bojím se, že mě teď opustí. Jako to udělala Sarah. Vím, že jsem na ni někdy byla příkrá a krutá, a ona odešla. S trochou pomoci.“ Klidně mohlo jít jen o kombinaci stylistické neobratnosti a přehnaného pocitu viny vyvolaného třemi předchozími traumaty, ale obžaloba to brala jako přiznání. Folbiggová se sice podle svědků o děti pečlivě starala, velmi jí ale uškodilo vlastní tragické dětství. Když jí byl rok a půl (tedy stejně jako Lauře), otec Folbiggové ubodal její matku a k sousedce poté prohodil: „Musel jsem ji zabít, protože by (jinak) zabila mé dítě.“

Znamenat to opět mohlo skoro cokoli, ovšem snadno se to dalo interpretovat coby „rodinná anamnéza“. V květnu 2003 porota jednomyslně rozhodla, že Folbig­gová je vinna třemi vraždami a jedním zabitím (takto klasifikovala smrt prvorozeného Caleba), její manžel hned v soudní síni pateticky poděkoval oněm „dvanácti lidem“, kteří měli tu čest „osvobodit čtyři krásné duše“, a noviny se předháněly v kreativních titulcích typu „Killing them softly“. Soud následně poslal Folbiggovou na čtyřicet let za mříže, ovšem odvolací instance jí deset let ubrala.

Jeden nešťastný život

Folbiggová ani zdaleka nebyla první ženou, která byla na základě podobně vachrlatých důkazů odsouzena za vraždu vlastních dětí. Hodně se mluvilo třeba o britských procesech, v nichž coby expert na straně obžaloby figuroval v úvodu zmíněný Roy Meadow, a úplně nejslavnějším z nich byl tragický případ advokátky Sally Clarkové odsouzené za vraždu svých dvou novorozených synů. Meadow tehdy u soudu vypověděl, že utajené vraždy dětí jsou daleko častější, než se obecně myslí (on sám jich prý ve své praxi zaznamenal – a neoznámil – 81), a dodal, že pravděpodobnost dvou přirozených úmrtí novorozenců v jedné britské rodině je 1 : 73 000 000, a to prý ještě jen jednou za sto let. Statisticky to byla naprostá ptákovina, protože Meadow naprosto nepočítal s tím, že se takové věci mohou v některých rodinách dít častěji než v jiných, ale Clarková přesto roku 1999 dostala doživotí.

Právě Meadowovy amatérské čachry s čísly vedly o čtyři roky později k obnově procesu a Clarková byla osvobozena, když se ukázalo, že její druhý syn trpěl stafylokokovou infekcí a patolog to jaksi zapomněl zmínit. Řeklo by se happy end, ovšem Clarková smrt svých dětí, nespravedlivé odsouzení a odloučení od třetího syna (narodil se těsně před procesem) nedokázala strávit a roku 2007 se upila k smrti. Meadow kvůli svému znaleckému posudku čelil vyšetřování a britská Hlavní lékařská rada (GMC) ho následně vyškrtla z registru lékařů, když rozhodla, že se dopustil „vážného profesionálního pochybení“. Meadow se však kvůli tomu obrátil na soud a ten jeho vyškrtnutí z registru zrušil.

První pokus

V případě Folbiggové nikdo nic nezatajil, její advokáti ale nenechali věc plavat a poprvé dosáhli přezkumu procesu už v roce 2019. Obrátili se tehdy na genetičku Carolu Vinuesovou z Australian National University v Canbeře. Ta začala zkoumat DNA Folbiggové a prakticky okamžitě narazila na dosud neznámou mutaci v genu zvaném kalmodulin 2 (CALM2). Ten spolu s příbuznými geny CALM1 a CALM3 kóduje bílkovinu rovněž pojmenovanou kalmodulin, která se váže na vápník, reguluje jeho koncentraci v buňkách, a kromě jiného pomáhá řídit srdeční stahy. Mutace v dotyčných genech jsou podle Nature velmi vzácné a lidé, kteří je mají, trpí často srdečními obtížemi, a zaznamenána již byla dokonce úmrtí. Byl to nadějný začátek, brzy se navíc podařilo – v mrazácích koronerů či ze vzorků krve, která se novorozencům odebírá z paty – opatřit DNA všech čtyř dětí. Z popudu advokátů se poté zformovaly dva vědecké týmy, canberrský a sydneyský, které začaly v genomech Folbiggové a jejích dětí (exmanžel přispět odmítl) nezávisle hledat škodlivé mutace.

Oba týmy jich našly hned několik, ale všechny – až na řečenou mutaci v genu CALM2 – nakonec svorně vyloučily coby možný důvod smrti dětí Folbiggových. Názor na onu klíčovou mutaci se však lišil. Genetikové z Canberry tvrdili, že je „pravděpodobně patogenní“, a tudíž mohla způsobit srdeční zástavu obou dívek, kdežto jejich kolegové ze Sydney tomu oponovali, když kromě jiného argumentovali tím, že sama Folbiggová žije a těší se dobrému zdraví. „Canberra“ sice namítala, že o jejím zdraví se toho ve skutečnosti mnoho neví, a navíc je známa řada případů, kdy lidé bez zjevných potíží žijí s nebezpečnými mutacemi, ovšem soud na její názor nedal a odmítl rozsudek zrušit.

„Mutace Folbiggových“

Už předtím se však Vinuesové ozval milánský kardiolog Peter Schwartz, specializující se na srdeční arytmie genetického původu, a informoval ji o jiném podobném případu: rodině nesoucí podobnou (ne však stejnou) kalmodulinovou mutaci, v níž náhle zemřel čtyřletý chlapec, jeho pětiletá sestra se štěstím přežila srdeční zástavu, ale jejich matka, u které se mutace projevila jen v části buněk, neměla žádné obtíže. Do případu se poté zapojila řada dalších vědců, ovšem zásadní kus práce odvedl dánský odborník přes bílkoviny Michael Toft Overgaard z univerzity v dánském Aalborgu, a hlavně jeho dvě doktorandky, které se podle Nature několik týdnů piplaly s výrobou bílkoviny kalmodulin obsahující „mutaci Folbiggových“ (G114R) a pro kontrolu přidaly rovněž verze kalmodulinu s jinými dvěma známými mutacemi, o nichž se v té době již pozitivně vědělo, že způsobují srdeční arytmii.

Poté Overgaard požádal několik dalších vědců, aby se pokusili zjistit, jak „mutace Folbiggových“ ovlivňuje hospodaření s vápníkem v buňkách a zda může způsobit vážné srdeční poruchy. Výsledek sedmadvacetičlenný mezinárodní tým publikoval právě před dvěma roky v časopise EP Europace se závěrem, že dotyčná mutace „se jeví jako rozumné vysvětlení pro přirozenou příčinu“ smrti Sarah a Laury. Srdeční selhání mohlo být podle nich vyvoláno například nějakou infekcí, což dobře ladilo se zjištěním patologa, který v Lauřině srdci nalezl známky zánětu. Právě tento článek „nadzvedl“ Australskou akademii věd a přiměl devadesát předních vědců podepsat petici za omilostnění Folbiggové.

Konec rozpočítadla

Během nového přezkumného procesu, který začal minulý týden, stihl soudce Bathurst vyslechnout tři znalce, včetně zmíněného Overgaarda. Ten mu podrobně popsal výsledky, ke kterým došel, a na otázku, jestli mohla dotyčná mutace způsobit smrt obou dívek, odvětil dle referátu Sydney Morning Heraldu, že „rozhodně ano“. Poté Bathurst odročil líčení na únor, aby genetici, kardiologové, pediatři…, které soud plánuje vyslechnout, měli dost času zareagovat na Overgaardem vedený výzkum.

Jak to celé dopadne, nelze zatím předvídat, a jestli Folbiggová své děti zavraždila, nebo ne, se stejně nikdy se stoprocentní jistotou nedozvíme. Tatam je ale také jistota, s níž kdysi porotci rozhodovali o její vině. Pokud by se Fol­biggová nakonec dostala na svobodu díky snaze a píli desítek vědců, bylo by to symbolické. Koneckonců úplně na začátku stálo „rozpočítadlo“ jednoho „skvělého“ dětského lékaře.