Když se z druhého břehu Berounky ozve ostrý zvuk bušení palice na zavěšené železo, převozník naskočí do pramice, zkušeně se opře do dlouhého bidla a mírným obloukem proti proudu řeky za chvilku dopluje k výletníkům. Starší manželský pár se rozhodl navštívit kraj spisovatele Oty Pavla, který právě zde, v branovském Luhu, chytil svou první rybu a teď tady má i pamětní síň. Jejich zážitek je umocněn tím, že je přes řeku přepravil vnuk převozníka Karla Proška, kterého proslavil právě Ota Pavel ve svých povídkových knihách. Sedmapadesátiletý Václav Prošek je jedním z převozníků-dobrovolníků už dlouhé roky, na Berounce pod Branovem, kde žije, tráví každoročně na konci června část dovolené.

„Mám rád tady ten klid,“ říká. Kdyby ještě Ota Pavel žil, možná by ho také zvěčnil v jedné ze svých povídek. Václav miluje rybaření, dokáže o rybách mluvit hodiny, jen málokdo má Berounku v okolí přívozu tak načtenou jako on. „Podívejte se, jak jsem pokousanej od sumce,“ ukazuje Václav podrápané ruce. „No jo no, nevzal jsem si rukavice. Ale aspoň ještě v červenci budu vědět, že se mi před prázdninami podařilo ulovit pořádnou rybu,“ usmívá se spokojeně.

Byl ještě malý kluk, když s bambusovým prutem usedával k rybníčku za vsí. Ale do Berounky poprvé nahodil až s Otou Pavlem. „To bylo v roce 1972, bylo mi devět. Ota Pavel tehdy přespal v naší chalupě, ráno jsme vyrazili ke Kouřimecké rybárně,“ vzpomíná Václav Prošek.

Kouřimecká rybárna stojí od přívozu asi tři kilometry proti proudu, je to jedno z nejmagičtějších míst na Berounce. Ota Pavel si je zamiloval, mnohokrát tady „potkal ryby“, prožil spoustu spokojených chvil. A režisér Karel Kachyňa tady po letech zfilmoval jeho knížky o tatínkovi Leo Popperovi, o rybách a o Berounce.

Filmový úhoř

„Ota Pavel mi dal tehdy vybrat na půjčení jeden z jeho prutů. Byly to všechno světové značky. Vytáhli jsme asi dva tři kapry a Ota je hned ukuchtil a nabídl ženám, které tam hrabaly na louce seno.“ Václav vzpomíná, jak se tehdy Ota Pavel, úspěšný novinář a spisovatel, choval jako malý kluk. „Překusovali jsme třeba žížaly nebo soutěžili, kdo dál dočurá,“ vykládá Václav. Hodně se pak přátelil i s Otovým starším bratrem Hugem, také vášnivým rybářem. Ostatně když na začátku roku 2013 Hugo zemřel, jeho popel byl podle jeho přání rozprášen do Berounky.

Jen kousek od branovského přívozu se Václavu Proškovi podařil jeho dosud největší rybářský úlovek. Úhoř dlouhý 112 centimetrů. „To už do smrti nepřekonám,“ říká. Ačkoli je úhoř noční lovec, takže se na něj chodí za tmy, Václav ho ulovil v pravé poledne. „Zkušení rybáři se chytali za hlavu a nechtěli tomu uvěřit,“ směje se Václav. Bylo to v roce 1978, kdy Kachyňa natáčel pár kilometrů proti proudu film Zlatí úhoři a štáb kvůli potřebným záběrům vypouštěl ryby do řeky. „Byl to tedy asi filmový úhoř. Ale já vždycky říkám, že mi ho z nebe poslal Ota Pavel,“ říká Václav.

Mimochodem, svého kapitálního úhoře ulovil na stejném místě, kde poprvé jako chlapec zasekl udičku z proutku rovněž Ota Pavel. Byl to okoun. Dlouho se s ním pral. Když ho konečně dostal na břeh, běžel s ním za převozníkem Karlem Proškem, který rybí hlavu přitloukl na vrata stodoly, aby všichni viděli, že se zrodil nový rybář. Ota Pavel pak svůj první rybářský zážitek popsal v jedné své povídce.

Manželé Proškovi 

To, že se z Prošků stal převoznický rod, byla vlastně náhoda. Václavův praděda se totiž z Branova odstěhoval do nedalekých Hudlic, ale moc se mu tam nevedlo a chtěl se vrátit zpátky. Jenže v Branově byl volný pouze obecní domek převozníka. Václavův děda Karel Prošek, známý z knih Oty Pavla, se do převoznické rodiny přiženil – líbila se mu dcera starého Proška a pak si ji vzal za ženu. Ano, jmenoval se také Prošek, ale nebyl s převoznickou rodinou v žádném příbuzném vztahu. Jen žil v domku nedaleko přívozu.

V Kachyňových filmech jej ztvárnil Rudolf Hrušínský. Jak vypadal ve skutečnosti, je možné vidět v pamětní síni Oty Pavla, od jehož narození uplynulo právě devadesát let. Na jedné fotografii tam drží na ruce Václavovu sestru. Malý Václav je zase na snímku naproti – ve skupince s Otou Pavlem, který část svého života bojoval s vážnou duševní nemocí. „Musel jsem překonat pět let blázince, abych ten příběh mohl napsat. Vždycky jsem myslel na to, že tu mám ještě dluh. Musel jsem přelézt svůj Mount Everest, abych ho mohl zaplatit. Teď cítím, že jsem svůj dluh za to, co mi dal tento kraj, splnil,“ vyznal se Ota Pavel z lásky k okolí řeky Berounky. „Jsem přesvědčen, i když přiznávám, že se mohu mýlit, že povídka Smrt krásných srnců o Leo Popperovi a Karlu Proškovi se bude číst ještě za padesát let, až my tu nebudeme.“

V druhé části převozníkova domku – naproti pamětní síni Oty Pavla – je nevelká sednice se dvěma postelemi, stolem a malou kuchyňkou. Z okna je přímý výhled na Berounku a „přístav“ na protějším břehu. Tady Václav Prošek trávil týden před prázdninami. „Ale moc jsem toho nenaspal,“ vykládá. Do pozdní noci rybařil, pak si na pár hodin zdříml a zase vyrazil k řece. Vychutnává si to. Chytat se tady dají kapři, sumci, parmy, občas i štiky.

Několikrát sem dokonce zavítal slavný rybář Jakub Vágner, který tady točil svůj pořad o rybách. Václav má dvě dcery, ale ty nerybaří. Jeho zeť se ovšem do tohoto koníčku zbláznil, a kdykoliv má chvilku volno, míří za tchánem na Berounku. Když Václav neloví ani nevozí turisty přes řeku, posedává na lavičce a pozoruje hladinu Berounky, která pomalu plyne v širokém korytu a na jejíž hladině se v jasném letním dni odrážejí sluneční paprsky.

Z pamětní síně Oty Pavla právě vyjde postarší pár, který se sem nechal převézt z druhého břehu, také se na chvilku posadí na lavičku a pozoruje malé vlnky na hladině. Pak se zvedne a otočí k Václavovi: „Pane Prošku, převezete nás, prosím, zase nazpátek?“ Václavovi začíná práce. 

Ota Pavel viděl převozníka Karla Proška jako neobyčejného člověka

„Strejda Prošek se v Berounce asi narodil jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jak dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě. Orat a sít, dojit krávy, vařit uhlířinu, najít hřiby a křemenáče v době, kdy nerostly, převážet za velké vody, plést košíky, ulovit srnce, zachránit lidi i promrzlou zvěř, dát hlupákům přes hubu, uměl se smát. Za velké vody převážel párkrát porodní asistentku Flýbertovou s jejím nepostradatelným kufříkem. A taky věděl, jak na ryby. Napichoval je z lodi za měsíčních nocí na vidlice zvané grondle, stavěl jim do cesty vrše, nahazoval šňůry a navenek je lovil na prut jako pán.“

Branovský přívoz

Nachází se asi sedm kilometrů nad Křivoklátem. Pravděpodobně vznikl už v 17. století, i když podle některých zdrojů je v provozu až od počátku 20. století. Karel Prošek, o němž psal Ota Pavel, zde převozničil v letech 1928 až 1944. V roce 1990 vznikla v domku převozníka z iniciativy Ivo Brůžka pamětní síň Oty Pavla (1930–1973). Převoz je o letních prázdninách v provozu každý den, od dubna do konce června a od září do října jen o víkendech. Na levém břehu, nedaleko od přívozu, se nachází proslulý hostinec U Rozvědčíka. Pojmenován je po Jaroslavu Fraňkovi z Nezabudic, který byl za první světové války na ruské frontě rozvědčíkem a utrpěl vážné zranění u Zborova.