Dodavatel Applu hlásí průlom v polovodičových bateriích, slibuje znásobení kapacity

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Celý článek
0

FIRE – nový fenomén mezi mladými. Aby mohli jít do důchodu ve třiceti, obětují přátele i koníčky

Představitelka generace Z, Jane, omezila přátele, koníčky a rodinu, aby mohla intenzivně pracovat. Díky úspornému stylu života hodně investuje a šetří. Pokud jí vše vyjde, do důchodu by prý mohla odejít už po třicítce.

Představitelka generace Z, Jane, omezila přátele, koníčky a rodinu, aby mohla intenzivně pracovat. Díky úspornému stylu života hodně investuje a šetří. Pokud jí vše vyjde, do důchodu by prý mohla odejít už po třicítce.

Celý článek
0

Závody v přeplácení? Astronomické platy mladých právníků v Londýně pobuřují

Londýnské právní firmy vyplácí mladým kolegům v přepočtu 4,4 milionu korun ročně. Ostatní v oboru to považují za vyhlášení platové války a porušení firemní kultury.

Londýnské právní firmy vyplácí mladým kolegům v přepočtu 4,4 milionu korun ročně. Ostatní v oboru to považují za vyhlášení platové války a porušení firemní kultury.

Celý článek
0

Hrozí třetí světová válka? Lidstvo ohrožuje hned několik velkých konfliktů zároveň

Lidstvo se potýká s největším počtem ozbrojených konfliktů za posledních téměř osm dekád. K ničivé globální eskalaci stačí málo.

Hrozí třetí světová válka? Lidstvo ohrožuje hned několik velkých konfliktů zároveň
ilustrační foto | Profimedia.cz

Použití síly bývá příznakem nedostatku moci autority. Tak lze velmi zjednodušeně popsat jednu z myšlenek, které v knize Krize kultury v 60. letech minulého století v kapitole věnované autoritě vyjádřila německo-židovská filozofka Hannah Arendtová. 

Důkaz této filozofické teze v praxi lze s trochou představivosti nalézt v současné mezinárodní situaci. Planeta se zmítá na pokraji třetí světové války nově už ve dvou velkých regionálních konfliktech a „světový četník“, do jehož role se po pádu SSSR pasovaly Spojené státy, „ukazuje svaly“ a čím dál častěji musí sahat k silovým řešením. Zdá se, že Západ nikdy neměl tolik práce s vynucováním pořádku na tolika různých místech zároveň. 

Na ostrý střet s účastí Američanů je zaděláno hned ve čtyřech pomyslných planetárních ohniscích konfliktu. Už přes dvacet měsíců je situace doslova na hraně přímého střetu NATO a Rusů na Ukrajině bez většího výsledku kyjevských obránců, v posledních týdnech pak Američanům začala hořet půda pod nohama v Izraeli, kde v důsledku bezprecedentně brutálního útoku teroristů Hamásu na civilisty vyeskaloval desítky let bublající izraelsko-palestinský konflikt.

Situace je napjatá na Tchaj-wanu, který by ráda konečně „vyřešila“ Čína, i na Korejském poloostrově, v jehož severní části poměrně životaschopně přežívá poslední stalinistická diktatura planety. Ve všech těchto konfliktech lze počítat i se zapojením globálních hráčů disponujících jadernými arzenály.   

„Sud prachu“ na Blízkém východě

Izraelská odveta za teroristický útok Hamásu dostala muslimské země do varu a reakci Izraele už odsoudily nejen tradičně protiizraelský Írán, ale i Spojené arabské emiráty či Turecko a řeší se i v relativně vzdáleném Pákistánu. 

Obavy z toho, že izraelsko-palestinský konflikt by mohl pohltit celý Blízký východ, již vyslovili nejen někteří analytici, ale zcela vážně i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Zatímco český premiér Fiala vyjádřil při své návštěvě v Izraeli svému izraelskému protějšku Benjaminu Netanjahuovi jasnou podporu, Američané, jejichž slovo má na Blízkém východě nepochybně větší váhu, nabádají Izraelce k obezřetnosti a k tomu, aby civilisty v Gaze pokud možno šetřili. I tak se v USA názory, jakou roli by Američané v konfliktu měli hrát, tříští. 

Zatímco některá bojová křídla Republikánské strany by nejraději vyhlásila rovnou válku Íránu kvůli Hizballáhu, který Izrael ostřeluje ze sousedního Libanonu, prezident Biden ujistil, že ani v případě, že by situace eskalovala a zapojil se například Írán, se nepočítá s přímým angažmá amerických vojsk na zemi. 

Obavy Pentagonu, že region vyletí do vzduchu jako „sud prachu“, nicméně prozradil urychlený přesun dvojice letadlových lodí do východního Středomoří i ostrá slova určená třetím stranám (konkrétně libanonskému Hizballáhu), aby do konfliktu nezasahovaly. Signály nepadly na úrodnou půdu. USA se musely uchýlit k síle v Rudém moři, kde jejich torpédoborec zasahoval proti dronům a raketám, které na Izrael mířily z oblasti kontrolované hútijskými radikály v Jemenu. Američané byli v posledních dnech vojensky aktivní i v Sýrii, kde zaútočili na infrastrukturu využívanou silami podporovanými Íránem. Šlo o odvetnou akci, kdy se oni sami na své základně v oblasti ocitli pod útokem. 

Osa odporu

Hráčem, který má v oblasti v posledních letech čím dál větší slovo, je Írán. S Izraelem vede řadu takzvaných proxy konfliktů (vojenských střetů přes prostředníka) od poloviny osmdesátých let minulého století. Spolu se Sýrií tvoří podstatnou část takzvané šíitské Osy odporu (Axis of Resistance), koalice arabských sil, na jejímž vzniku se významně podílel generál elitních íránských brigád Quds Kásim Sulejmání. Jejím hlavním cílem je „vymazat“ Izrael z mapy Blízkého východu, přičemž kromě Západu bojuje i proti Saúdské Arábii.

Významnou silou koalice je Íránem štědře podporovaný libanonský Hizballáh. Írán neskrývá chuť se v konfliktu s Izraelem sám angažovat a podle některých indicií již v oblasti aktivity jeho „proxy“ sil zesilují. Podporu Hamásu a Palestincům ale vyslovil i turecký prezident Erdoğan, který teroristy označil za bojovníky za svobodu a v souvislosti s násilím zrušil plánovanou návštěvu Izraele. 

Asijské strašáky 

Blízký východ ani Ukrajina nejsou jedinými místy planety, u nichž je nakročeno k tomu, aby se stala plnohodnotnými bojišti. Výbušný potenciál má Tchaj-wan, který je hlavním „jablkem sváru“ mezi Američany a Čínou v jihovýchodní Asii. Zatímco Washington v oblasti usiluje o udržení dominance, Peking chce vzpurný ostrov pohltit a v duchu doktríny „jediné Číny“ udělat tečku za bolavým místem, jehož existence desítky let zpochybňuje legitimitu pevninského komunistického režimu. 

Podle odhadů tchajwanského ministra zahraničí Josepha Wua by Čína na ostrov měla udeřit někdy kolem roku 2027. Podle Američanů je tento rok zase milníkem, kdy čínská armáda dosáhne kapacit na to, ostrov ovládnout a obsadit. Do konfliktu by se snadno mohli přímo zapojit i Američané. Ozbrojené střetnutí USA s Čínou kvůli Tchaj-wanu předpokládá kolem roku 2025 čtyřhvězdičkový americký generál Mike Minihan. 

Podobně výbušný balíček v regionu „zraje“ i na Korejském poloostrově na 38. rovnoběžce, která od sebe přes půlstoletí odděluje stalinistickou KLDR a prozápadní Jižní Koreu. Klid zbraní, který znesvářené strany po korejské válce uzavřely v roce 1953, může skončit kdykoli. Ambicí sjednotit Koreu se KLDR netají. Jakkoli to zní šíleně, nedávno země ratifikovala v rámci své strategie právo provádět preventivní jaderné údery, přičemž se o tom, že disponuje atomovou zbraní, již relativně dlouhou dobu spekuluje.

Podobně jako v případě Tchaj-wanu platí, i co se týče Koreje, USA z velké míry za bezpečnostního garanta. Aktuálně jsou v důsledku napětí na Blízkém východě Jihokorejci ve stavu zvýšené pohotovosti. Podle Voice of America panuje obava, že pokud se konflikt na Blízkém východě protáhne a bude vázat velký počet amerických armádních sil, mohlo by odstrašení KLDR od útoku na svého jižního souseda pro Američany ztratit prioritu. 

Neklidný Kavkaz

Zatímco Tchaj-wan a Korea trápí především Američany, Rusko znepokojuje ohnisko možného konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem na Jižním Kavkazu, kde by v té souvislosti teoreticky mohl hrozit i střet s Tureckem. Koncem září se Ázerbájdžán rozhodl jednodenní vojenskou akcí vyřešit dlouhodobý spor týkající se Náhorního Karabachu. Oblast, o kterou se s Arménií přetahuje od devadesátých let, získal prakticky celou pod kontrolu.

Podle analytika a novináře listu Kommersant Vladimira Solovyova ale ani kontrola Azerů nad Náhorním Karabachem nemůže třenice s Arménií v dlouhodobém horizontu zastavit. Třecí plochou je například požadavek na vytvoření koridoru skrze arménské území do Nachičevanské autonomní republiky, ázerbájdžánské enklávy sousedící s Tureckem, o které Baku usiluje. Neshody mezi státy panují i v přesném vymezení arménsko-ázerbájdžánské hranice. 

Na konfliktu a na tom, jak si obě znesvářené strany stojí, se nepřímo podepsala i válka na Ukrajině. Rusko, které tradičně Arménům dodává zbraně, jí bylo výrazně oslabeno a mělo výpadky v zásobování. Oproti tomu Turecko, které je tradičním spojencem Ázerbájdžánu, zachovalo konstantní dodávky, a v případě vyhrocení situace by se do konfliktu podle některých analytiků dokonce mohlo i přímo zapojit. Sebedůvěru Baku v jeho akcích pak dodal i zvýšený zájem o ázerbájdžánský zemní plyn z Evropy v důsledku snah o energetickou nezávislost na Putinově režimu. 

Africké sudy prachu 

Dalším ohniskem může být  „černý kontinent“. Plamínky války se opět začínají pozvolna rozhořívat v Etiopii, kde je situace podle agentury Reuters napjatá od konce září, kdy byly hlášeny ozbrojené střety v regionu Amhara. Příměří v jedné z nejbrutálnějších válek roku 2022 bylo uzavřeno loni v listopadu. Pozorovatelé OSN ovšem koncem letošního září informovali, že klid zbraní už opět de facto neexistuje a v zemi dochází ke zvěrstvům a zločinům proti lidskosti.

Konflikt mezi vládními silami premiéra Abiyi Ahmeda a rebely z Tigrajské lidově osvobozenecké fronty (TPLF), která politiku v zemi ovládala desítky let před jeho nástupem v roce 2018, byl přitom jedním z nejbrutálnějších, jaké Afrika za poslední roky zažila. Podle odhadů akademiků z univerzity v belgickém Gentu stál život až 600 tisíc civilistů. 

Bezpečnostně nejistý je i Sahel, kde se v zemích jako Burkina Faso, Mali či Niger dostala násilnými převraty k moci řada protizápadně orientovaných polovojenských vlád. Jejich populistickou kartou je kritika Západu, převážně Francie, jejíž slovo má v postkoloniální oblasti  zvané Françafrique stále velkou váhu. Někdejší kolonizátory viní z podpory džihádistických teroristických skupin, které například v Burkina Fasu kontrolují rozsáhlé oblasti v zemědělských regionech na severu a východě země, zatímco se vzdalují Západu a přibližují se k Rusku skrze spolupráci s wagnerovci. Do střetu se Západem přes jeho spojence by se pučistické vlády mohly dostat se zeměmi organizace ECOWAS, které již koncem léta hrozily Nigeru kvůli provedenému puči invazí.   

Nové pořádky 

Poslední dekáda svědčila vzestupu regionálních mocností středního řádu jako Írán, Čína či Turecko. Svět se stal multipolárním a paradoxně i řádově nebezpečnějším místem než v dobách, kdy poměry na planetě určovalo soupeření mezi SSSR a Spojenými státy, a v časech pozdějších (od devadesátých let), kdy na ně dohlížel jediný hegemon (USA).

Zájem udržet světový řád, který vznikl na základě mezinárodních dohod po druhé světové válce, znejišťují zprávy o tom, že USA nejsou z hlediska vojenské připravenosti v nejlepší kondici. Podle zjištění Gallupovy analytické agentury z letošního jara je důvěra americké veřejnosti v armádní složky nejnižší za 25 let (armádě věří pouze šedesát procent Američanů). Podle Indexu vojenské síly Spojených států, který každoročně vydává Heritage Foundation, akceschopnost americké armády rok od roku slábne. V letošním dokumentu dokonce think-tank zmiňuje, že americká armáda čelí poměrně značné míře rizika, že by s čistým štítem nemusela ustát byť jediný velký regionální ozbrojený konflikt.

V případě, že by konflikty obdobného rozsahu probíhaly současně, mohli by se Američané ocitnout ve vážných problémech. Důvěru ve schopnosti strýčka Sama nedodávají ani série jeho neúspěchů z posledních let (Irák, Afghánistán).  

Jako před Velkou válkou 

Zatímco izolovaně regionální konflikty možná nepůsobí zase tak hrozivě, problémem pro globální bezpečnost je zapojení stále těch samých hráčů. Například takový Írán na jedné straně zásobuje Rusy drony Šáhid, se kterými zabíjí na Ukrajině, a na druhé straně podporuje Hamás v tom, aby zabíjel Izraelce. V ukrajinské válce se na straně proti Západu skrytě angažuje i KLDR, která se spojenectvím s protizápadními zeměmi (například s Ruskem) snaží vymanit z mezinárodní izolace. Rusko i Západ se vzájemně přetahují o vliv v Africe, kde v posledních letech výrazně posílila například i Čína. Putinův režim je pozitivně vnímán například i v řadách šíitské Osy odporu, protože to byli právě Rusové, kteří pomohli udržet navzdory Američanům režim Bašára al-Asada v Sýrii.

Vznik spojenectví a aliancí států zapojených na jednotlivých stranách v rozličných konfliktech na různých místech planety nahrává podobné situaci jako před první světovou válkou. Před nekontrolovanou eskalací v době, kdy se planeta potýká s největším počtem ozbrojených konfliktů za posledních téměř osm dekád, už nevaruje světovou veřejnost pouze Henry Kissinger, ale třeba i Spojené národy. Na rozdíl od roku 1914, kdy první masový konflikt v historii propukl, si dnes hrozivost takového scénáře dokážeme představit.