Výroba lithium-iontových akumulátorů se rychle navyšuje, v následujících letech hrozí jejich globální nadprodukce, varovala analytická služba BloombergNEF.
Výroba lithium-iontových akumulátorů se rychle navyšuje, v následujících letech hrozí jejich globální nadprodukce, varovala analytická služba BloombergNEF.
Pracovat jen čtyři dny v týdnu? S rozvojem technologií a zvýšením produktivity zaměstnanců se tento scénář stává stále častějším. Této zásadní změně nahrávají i preference mladých lidí, kteří nechtějí tvrdnout v práci od pondělí do pátku.
Pracovat jen čtyři dny v týdnu? S rozvojem technologií a zvýšením produktivity zaměstnanců se tento scénář stává stále častějším. Této zásadní změně nahrávají i preference mladých lidí, kteří nechtějí tvrdnout v práci od pondělí do pátku.
Ukrajinská energetická firma DTEK uzavřela smlouvu na dodávky amerického LNG od společnosti Venture Global. Jedná se o první smlouvu východoevropské země na dodávky amerického plynu.
Ukrajinská energetická firma DTEK uzavřela smlouvu na dodávky amerického LNG od společnosti Venture Global. Jedná se o první smlouvu východoevropské země na dodávky amerického plynu.
Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.
Vojta Roček je muž, který nejde pro ostré slovo daleko – a říká, že kdo ho zná, musí s jeho přístupem počítat. Bývalý startupista, který svou firmu úspěšně exitoval a dnes působí jako investor rizikového kapitálu, teď pomáhá mladým lidem vydělávat peníze a měnit svět kolem sebe k lepšímu.
Roček považuje střední a východní Evropu za hladovou oblast, kde je mindset mladých lidí nastavený v zásadě správným způsobem. Na Západě však podle něj kvůli woke a work-life balance kultuře dochází k úpadku tradičních hodnot, což v konečném důsledku vede i k menší podnikatelské aktivitě, která je ale pro rozvoj státu klíčová.
Ani Česko na tom ale není nejlépe. „A nemyslím si, že problém je jen v tom, že jsme zaspali – my ani nevstáváme. Z drtivé většiny nás řídí naprostí amatéři, kteří vlastně ničemu nerozumějí. Zajímá je jen to, co je tady a teď, a vůbec nepřemýšlejí nad tím, co bude, až už tu sami nebudou. Kašlou na to, co nastane po konci jejich volebního období, jede se jen čistý marketing,“ říká Roček v rozhovoru pro Hrot24.
Investor a partner společnosti Presto Ventures vidí budoucnost například v zaměstnaneckých akciích. Ostatně po startupech, u kterých přemýšlí o investici, vyžaduje, aby je měly nastavené. „Startup nemá být o lidech, kteří tam budou sedět od devíti do pěti. Je o tom, že se všichni snaží makat 14 hodin denně a vyšroubují ze sebe neskutečný produkt, který ovládne svět. A za to pak za odměnu dostanou obrovský balík peněz,“ doplňuje.
Budím se mezi pátou a šestou, protože nemůžu spát. A marně přemýšlím, čím to je. Pravděpodobně mám nízkou hladinu cukru v krvi, každopádně jsem líný to řešit. Pak mám asi hodinu až hodinu půl, než se vzbudí první z dětí.
Dvě – dvouleté a šestileté. A to dvouleté je celkem náročné a vstává chvíli po mně. Takže mám ráno jen asi hodinu, abych pohnul s maily, kterých mi denně přijdou asi tři stovky. A na přibližně 50 až 100 z nich potřebuju odpovědět nebo je někomu přeposlat. Pak chvíli hlídám děti, než jdou do školky, a dopoledne mám blok mezi devátou a jedenáctou, kdy se snažím intenzivně pracovat. Takže opět jedu maily nebo dělám nějakou hlubší práci.
Taky třikrát týdně chodím na hodinu do posilky, případně jdu s někým na oběd. A odpoledne mám jeden meeting za druhým. Snažím se je dělat patnáctiminutové. Z toho jsou lidi často rozladění nebo překvapení, protože by chtěli aspoň půlhodinu, abychom se stihli věnovat i small talku. Ten já ale nepotřebuju.
V pohodě, myslím to tak, že ho nepotřebuju u meetingů. Všichni startupisti si myslí, že jejich problémy jsou hrozně složité a unikátní, takže mi je budou muset dlouho vysvětlovat. Ale většinou tomu tak není, ty věci se pořád opakují. No a v pátek mám No Meetings Day, abych mohl pracovat na hlubších věcech a vlastních projektech.
Záleží, tak čtyři až osm. Poslední dobou ale hodně měřím, čím trávím čas. Každý den odpovídám na třeba 300 až 400 zpráv – na mailu, WhatsAppu, Slacku, LinkedInu, Telegramu, Signalu. To je šílené.
Navíc hodně cestuju. Spousta startupistů si myslí, že ty schůzky jdou dělat z domova od stolu. Ano, do určité míry to jde, ale pak se nedostáváte první k lidem a ani jim nemůžete ukázat, jací jste. Ve VC světě (venture capital, tedy rizikový kapitál – pozn. red.) je výhodou být normální. Spousta investorů rizikového kapitálu jsou podivíni a nikdo se s nimi nechce bavit. A my founderům (zakladatelům startupů – pozn. red.) ukazujeme, že jsme prostě obyčejní, autentičtí lidé.
Z těch mobilních jsme si zamilovali třeba Missive, který nám umožňuje spravovat sdílené schránky a spolupracovat na e-mailech. Na počítači pak mám v Chromu nainstalovaných hodně pluginů. Jeden z nich je, že si můžu namapovat libovolné klávesy na libovolné klávesové zkratky. Takže vlastně při brouzdání ovládám prohlížeč přes písmenka. Zároveň mám speciální klávesnici – Ultimate Hacking Keyboard –, která normální úlohy zrychlí třeba o 30 procent.
Další plugin, který používám, umí zrychlovat každé video vždy o 0,1. Na YouTube jde zrychlit přehrávání o 1,25 nebo 1,5, ale to jsou příliš velké skoky naráz. Já si zvykl zrychlovat videa o desetinky podle toho, jak potřebuji, a občas se dostanu až na 2,2 nebo 2,4. Tím zkrátím některé rozhovory i víc než na půlku, hlavně v případě lidí, kteří nemají tak hutný proud myšlenek. Naopak u jiných nedokážu jít přes 1,1. A takhle mimochodem hodnotím kvalitu projevu – většina lidí zajímavé myšlenky opravdu nemá. No a takových užitečných pluginů mám víc.
Spíš to mám tak, že už nedokážu intenzivně, soustředěně pracovat déle než čtyři až šest hodin denně. Takže v tomhle čase musím udělat strašně moc věcí, protože vím, že mě to už pak nebude bavit. Jasně, chodím na meetingy a tak dále, ale to není hluboká, intelektuální práce. Takže nevím, jestli je pro mě cenný čas jako takový. Spíš jsou pro mě cenné momenty, kdy mám energii a sílu odbavit věci, které jsou potřeba udělat.
Spousta lidí si myslí, že nápady jsou důležité. Ano, do určité míry tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti zaručují pouze asi pět procent úspěchu. Mnohem důležitější je provedení – a to zvládá jen málokdo. Každý druhý člověk by chtěl generovat nápady a prodávat nám je jako něco, co je cenné. Ale ony nejsou, protože nápady má každý.
Cenná je schopnost přetavit je ve funkční byznys, který generuje peníze. Takže když někdo přijde s tím, že má nápad a já mu mám podepsat NDA (dohodu o mlčenlivosti – pozn. red.), tak ho pošlu rovnou domů, protože mi tím vlastně říká, že to nemá vůbec promyšlené. Ten člověk si prostě není jistý rychlostí provedení a bojí se, že ho předběhne někdo jiný. Takže jeho nápad dobrý není.
Jako Presto Ventures investujeme v seed stage, čili ve fázi první investice. Nejsme investory v těch nejranějších fázích, tedy FFF (friends, family, fools, tedy přátelé, rodina, blázni – pozn. red.) ani andělskými investory. Takovéto projekty jsou pro náš fond a investory příliš riskantní, v těchto portfoliích je totiž těžké být v plusu. Investujeme až ve chvíli, kdy ve startupu existuje revenue stream – tedy když už tam tečou nějaké peníze od zákazníků.
Zároveň totiž nechci být expert na produkty. Spousta venture kapitálových investorů taková je, mě to ovšem nebaví. Nemyslím si, že tu jsem k tomu, abych říkal, jestli je nějaký produkt dobrý a zda má užitečnou sadu funkcí. Naopak se domnívám, že hlavní jsou zákazníci, kteří ho buď chtějí, nebo ne. To znamená, že hledám startupy, které už mají zákazníky – především proto, abych se jich mohl zeptat, proč a jak ten produkt používají.
Neinvestuju kvůli penězům samotným, ty mě tolik nezajímají. Chci pomoct mladým lidem vydělat peníze a změnit svět kolem sebe. Nemyslím si, že je to tak složité. Mladí lidé by prostě měli generovat peníze a ovlivňovat dění, jinak to za ně budou dělat ti staří. A tak by to nemělo být.
Vidím posun k horšímu, a to kvůli souběhu vícero věcí. Celá woke a work-life balance kultura dává důraz na jiné oblasti, než je výkon, práce a snaha něco změnit. Respektive i tito lidé by chtěli poskytovat ostatním službu, za kterou dostanou peníze, ovšem ideálně bez práce. To není dobrý mindset pro tvorbu startupu. Proto investujeme hlavně na Východě, kde je mindset jiný. Hledám lidi, kteří jsou hladoví po úspěchu – a zároveň to jsou osobnosti. Ne lidi, kteří nechtějí ostatním přinášet hodnoty.
Vůbec nechápu, co to v současné době znamená. Dnes může člověk dělat, co chce, a má neuvěřitelné možnosti najít něco, co ho bude naplňovat a v čem vidí smysl. I studovat lze tak dlouho, jak je libo. Tohle nebylo nikdy jednodušší. Pokud tak považuje svou práci za smysluplnou, tak si od ní nepotřebuje odpočívat. Lidé na Východě tohle chápou, chtějí se dostat ze situace, ve které jsou, a jsou pro to ochotni obětovat opravdu hodně.
Naopak na Západě hodně lidí rezignovalo na to, že by měli dotáhnout svůj život do bodu, kdy budou dělat něco, čemu stoprocentně věří – a tak raději nedělají vůbec nic. Jasně, může to souviset s tím, že kult vlastního bydlení vyhnal jeho ceny tak vysoko, takže pro většinu lidí je nepředstavitelné, že si třeba někdy koupí byt v centru města, a tak se ani nesnaží. Respektuju to, ale v tu chvíli bych čekal, že půjdou do politiky a pokusí se tuto situaci změnit. To se ale neděje, oni na všechno rezignovali. A to není dobře, protože to vede k depresím. Myslím si, že lidé jsou šťastní, když mění svět kolem sebe tak, aby byl lepším místem.
Myslím si, že ano. Na Západě se teď dějou věci, jejichž výsledkem je obří rozpolcenost společnosti a odklon od toho, čemu se říká tradiční hodnoty – ať už to znamená cokoliv. Lidi tam nemají chuť ani motivaci zakládat firmy, natož dělat něco zajímavého. Podle mě je hlad, který je tady i na východ od nás, důležitý.
Estonsko je rozhodně inspirací v digitalizaci, která mu obrovsky pomohla k tomu, aby tam lidi začali zakládat firmy a nebáli se byrokracie. Každopádně ano, všechny baltské státy mají dobrý mindset. Jsou totiž pod stálým tlakem hrozby z Ruska, proto se snaží, aby byly silné a nezávislé. Celá tamní startupová scéna, která se zabývá i obranným průmyslem, je obrovská a neustále se zdokonaluje. Estonci si uvědomují, že potřebují technologické startupy, které jim v případě napadení pomůžou.
Obecně platí, že když jsou lidi pod tlakem, tak toho produkují víc. To je i příklad Izraele, kde jsou startupy také úspěšné, protože jejich země je ve stálém ohrožení. V Česku se toho tolik neděje. A tím neříkám, že bychom měli být pod tlakem, jen to dávám do souvislostí. Všichni si tu ale myslí, jak moc jsme úspěšní, což pravda není.
Česku chybí vize. Samozřejmě o tom pořád někdo mluví, například v rámci sloganu „Country for the future“, což jsou prázdné fráze. Chybí tady jasný závazek, co vlastně budeme dělat poté, až u nás skončí automobilový průmysl. Budoucnost jsou elektromobily, těm levným ale nebudeme schopni konkurovat. Volkswagen a potažmo Škoda Auto nemají zajištěné dodavatelské řetězce – a dlouhodobě mi ani nedává smysl, aby se v Česku montovala auta. Zároveň je otázka, kdo ta auta vůbec bude kupovat, protože mladá generace má odpor k vlastnění věcí a ještě větší odpor k automobilům.
Tento současný model se dřív nebo později zadrhne, ale stále nevíme, co budeme dělat pak. Jestli budeme dál zemí, kde jsou maximálně všude průmyslové továrny a skladiště kolem rozbitých dálnic, nebo jestli chceme ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou. To znamená stát, kde se nebudou jenom vyrábět polotvary, které se pak montují někde jinde, a nebude tady IT outsourcing pro velké mezinárodní firmy. Ty věci by se měly vyrábět u nás, aby tady vznikala marže, kterou pak budou lidé utrácet. Ano, Česku by pomohlo nejvíc, kdybychom se k tomuto zavázali a řekli si: „Hej, tohle je budoucnost“.
Jako první mě napadají zaměstnanecké akcie, hned poté pravděpodobně import chytrých lidí. Teď máme opravdu špatný systém pro legální migranty. To, čím si ti lidé musejí procházet, aby získali nějakou plastovou kartičku, je naprosto šílené. Pokaždé, když mi to cizinci vyprávějí, tak se musím stydět. A pak by se samozřejmě postupně měnily i další věci, což by vedlo k tomu, že bychom se stali zemí, kde vznikají technologicky inovativní firmy. Zároveň podnikavá veřejnost je to, co reálně může nastartovat změny, které potřebujeme.
Podle mého názoru nás z drtivé většiny řídí naprostí amatéři, kteří vlastně ničemu nerozumějí. A nemyslím si, že problém je jen v tom, že jsme zaspali – my ani nevstáváme. Protože v politice nejsou lidé, kteří by dokázali pochopit, ocenit a narýsovat budoucnost. Zajímá je jen to, co je tady a teď, a vůbec nepřemýšlejí nad tím, co bude, až už tu sami nebudou. Kašlou na to, co nastane po konci jejich volebního období, jede se jen čistý marketing.
Právě proto startupy dostávají dotace, ale ne to, co chtějí. Je totiž mnohonásobně jednodušší rozdělit státní prachy mezi startupy a odškrtnout si to jako „podporu inovací“, než změnit jeden pitomý zákon ohledně zaměstnaneckých akcií, o kterém se tu bavíme už dva roky.
S jednotlivci se politici nebaví, což chápu – chtějí slyšet jednotný hlas. Momentálně nemáme dostatečně silnou organizaci, jako tomu je třeba v případě Německa. Naopak tu máme několik organizací, žádná z nich přitom nefunguje ideálně. Proces konsolidace a sjednocení nicméně probíhá, teď se ještě musí vykrystalizovat někdo, kdo bude mluvit naším jménem – stejně jako mají průmyslníci Radka Špicara. V současné chvíli ale nikoho takového nemáme.
Ano, problém je ale v tom, že nikdo z těch, kterých si startupová scéna váží a byla by ochotná se za ně postavit, nechce mít se státem vůbec nic společného. Pro nás je to totiž antiteze toho, jak by měl svět fungovat. Je ale potřeba, aby si lidé ve startupech uvědomili, že se prostě někdo bude muset obětovat a tuhle roli na sebe vzít.
Sám to zkouším nastartovat z té druhé strany. Hledám politiky, kteří mají takové hodnoty, že bychom je byli schopni podpořit, aby mluvili naším jménem. V současné době se hodně bavím s Martinem Jiránkem z Pirátů, který vede jednání o funkčním systému zaměstnaneckých akcií. Zároveň v ODS vidím Radima Ivana. Snažíme se z toho udělat politické téma, protože startupová scéna zaměstnává 150 tisíc lidí, je dvakrát větší než zemědělství a generuje přidanou hodnotu s velkým potenciálem do budoucna.
To, čím se Presto Ventures zabývá, se nazývá VC neboli rizikový kapitál. „My nemůžeme investovat jen do startupů, které jsou jisté. Takové ani nebývají tolik úspěšné. Musíme investovat do ambiciózních projektů a do ambiciózních lidí. Zpětně je pak samozřejmě očividné, když to něco selže,“ říká Roček.
Foto: Tomáš Novák
Je hrozně zajímavé podívat se na životní cyklus startupu. Ve chvíli, kdy si vezme nějakou investici, ze které pak žije, nachází se v takovém půjčeném čase. A ten si chce co nejvíce protáhnout. Jednou z možností je poskytnout zaměstnancům namísto vysokých platů malinký podíl ve firmě. Spousty zkušených lidí, kteří se rozhodnou jít do startupu, už nějaké finanční rezervy mají. Jejich motivací navíc není plat – chtějí se podílet na tom potenciálně obrovském úspěchu, na možnosti změnit nebo posunout celé odvětví. Takže preferují akcie.
Když ale v současném nastavení daňové legislativy dám zaměstnancům akcie, otevřu tím Pandořinu skříňku problémů. Ti lidé pak musí chodit na valné hromady, já pak na ně musím valit administrativu, která s nimi vůbec nesouvisí, navíc nastává problém i tehdy, kdy se třeba rozvedou. Je proto potřeba nastavit nějaký právní rámec, ve kterém jim budu jasně garantovat, že ten podíl dostanou i v případě neočekávatelných události. A zároveň je nutné je odříznout od práv a povinností typických akcionářů, protože jimi nejsou. Jejich podíl je miniaturní, v řádech desetin procenta. Není potřeba je zatěžovat zbytečnou byrokracií.
Ano, ale vytváří to dodatečné náklady a nejistotu. Budou nakonec všichni ochotní dodržovat šedou zónu, která se tím vytvoří? Jednodušší je se na to celé vykašlat a založit si firmu v Estonsku, Delawaru nebo nějaké normální zemi, kde ESOP (anglická zkratka pro zaměstnanecké akcie – pozn. red.) existuje. Pak ale v případě exitu dojde ke zdanění právě tam. A je škoda, že ty peníze budou někde jinde a ne u nás – a to jenom proto, že se naše ministerstvo financí bojí, že si tímto způsobem budou velké firmy vyvádět finance pro své manažery. Tohle se navíc možná děje i v současné úpravě.
Podívejte se, v USA je nemyslitelné i to, aby startup do deseti lidí ESOP nenabízel. U nás tohle ještě nechápeme, lidi pořád berou působení ve startupu jako klasický džob. My se snažíme dosáhnout toho, aby to vnímali jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí. Navíc tím, že se stanou spoluinvestory, jsou ochotní více pracovat a zvýšit tím šanci, že se jejich firmě podaří dojít do úspěšného konce.
Já tedy ESOP u startupistů vyžaduji, abych zvýšil šanci, že ti lidé budou makat jako šrouby, protože budou vědět, že nakonec z toho taky něco dostanou. Startup nemá být o lidech, kteří tam budou sedět od devíti do pěti. Je o tom, že se všichni snaží makat 14 hodin denně a vyšroubují ze sebe neskutečný produkt, který ovládne svět. A za to pak zaslouženě dostanou obrovský balík peněz.
To se velmi špatně trackuje. Z mé zkušenosti ale čeští startupisté, kteří podruhé zakládají firmu, ji pak už rozjíždějí někde jinde, protože vědí, jak složité je podnikat v Česku. Navíc už mají zdroje na to, aby mohli rovnou vstoupit do zahraničí. Ano, třeba Nizozemsko je dražší a případné spory je potřeba řešit přes holandskou právní kancelář. Ale člověk má nějaké jistoty, právo tam funguje dobře a je předvídatelné. Je to luxus, za který je potřeba zaplatit.
Pro lidi, kteří chtějí podnikat, je vysoká škola pouhým rozptýlením. Pokud chce být člověk úspěšný tím, že bude sám něco dělat, pak je otázkou, k čemu mu vysoká bude a proč se to nedokáže naučit sám. Asi jediné obory, které jsou dnes natolik unikátní, že se nejdou naučit z internetových kurzů, jsou medicína a možná vysoká matematika. Ale jít na VŠE, ČZU nebo třeba VŠFS? To je obrovská prokrastinace a ukázka toho, že někteří lidé si svého života neváží.
Nedávno jsem natočil jedno video na TikToku, kde jsem se navážel do VŠE. Bylo tam asi 500 komentářů – a polovina z nich byla o tom, že jsem tu školu vlastně nestudoval a že ze mě mluví akorát závist. Říkal jsem si, jak se pořád omílá, že vysoká škola by měla člověka naučit vyhledávat informace a kriticky přemýšlet. A tady 250 lidí, kteří o sobě prohlašovali, že ekonomku studovali, nedokázali ani zadat moje jméno do Googlu a zjistit, jestli jsem tu školu opravdu dodělal nebo ne.
Tohle je jen malá ukázka toho, jak vysoké školství brutálně nefunguje. Mě vejška nebavila, proto jsem ji studoval 10 let – víceméně jen proto, abych udělal radost rodičům. A na konci z toho ani radost neměli, protože mi to trvalo moc dlouho. Titul si nikam nepíšu a myslím si, že to bylo celé k ničemu. Šlo o takové mizerné cvičení s perverzní motivací.
Pokud bych to chtěl udělat, tak bych začal tím, že bych inženýrské zkoušky přestal limitovat studiem na dané škole. Pokud jsem schopen si tu látku nastudovat někde jinde, tak by pak mělo stačit přijít jenom na zkoušky, ne? Proč bych měl být někde zavřený pět let? A má škola dávat víc než jen titul, tedy vzdělání? Takže pokud člověk odejde po čtyřech pětinách studia, tak by se to mělo brát tak, že je nějakým způsobem vzdělaný – a pak by se to mělo odrážet v jeho platu.
Ale to dneska nejde, protože jsou důležitá ta tři písmenka před jménem, která si tu všichni fetišizujeme. Je to klasická švejkovina. V Česku se tváříme, že tu poskytujeme nějaké vzdělání, ale do školy chodíme tak dlouho, dokud nemáme nasbírané všechny bobříky k tomu, abychom mohli vítězně odejít se třemi písmenky. To je naprosto k ničemu. A já se akorát hodně trápil, protože jsem špatný v dělání věcí, které mi nedávají smysl. Celá škola nedává smysl, speciálně ekonomka. Tam se člověk nic podstatného pro život nenaučí.
Doufal jsem, že to bude kurz datové analytiky. Ale vyučující měl provize od Microsoftu za to, že jsme používali jejich produkty. Takže studenti místo toho, aby dělali datovou analytiku, půl semestru strávili instalováním MS SQL serveru a debugováním nějakých kryptických hlášek Microsoftu, proč to nefunguje. K analýze dat se nakonec vůbec nedostali.
Vždycky mi to připomene vtip, že kdyby se na vysoké škole učila jízda na kole, tak se začíná historií, jak vzniklo kolo, pak se učí o teorii ježdění, ale k jízdě samotné se člověk nikdy nedostane. Ale to je možná podstata školy, protože je to akademická instituce. Oni se chtějí o těch věcech bavit, ne je dělat. Speciálně na ekonomce se hodně mluví o záležitostech, které by se měly spíše převádět do praxe. To je třeba podnikání.
Ne, ale jeho důležitost se bude proměňovat, respektive důležitost lidí v něm. Dnes máme nějaké kasty lidí, které jsou hodně přeplácené. Třeba řadový programátor, který – a teď se nechci nikoho dotknout – je vlastně podobný dělníkovi na stavbě. Je jich málo, je ale potřeba naprogramovat hodně věcí, proto jsou přeplácení.
Na rozdíl od dělníků na stavbě ale spoustu práce řadového programátora začíná zvládat a zastávat umělá inteligence, tudíž jeho důležitost i hodnota půjde dolů. Naopak nahoru půjdou jiní ajťáci: ti, kteří dokážou propojovat lidská přání a emoce s IT světem, a zároveň jsou sociálně zdatní.
Myslím si, že ne. Ostatní by měli dělat hlavně startupy. Důvod, proč mě baví dělat investora, je, že rád radím lidem – a tohle je kromě konzultanta jeden z mála džobů, kde za to můžu dostat peníze. Každopádně je možné, že toho někdy nechám a vrátím se znovu do hry.
Musíme si ale uvědomit, že Presto Ventures není typický VC. Zkoušíme náš fond nastavovat, řídit a jet způsobem, který není zcela běžný. A vlastně nevím, jestli to tady tak dělá i někdo jiný, protože je to těžké uřídit. Pro mě je Presto takový malý startup. Máme velké ambice a chceme to dotáhnout opravdu daleko. Letos budeme navíc spouštět třetí fond.
V ideálním případě bychom chtěli investovat do 50 startupů každý rok. To je náš dlouhodobý cíl, ke kterému se dostáváme postupně. Je totiž potřeba překonat množství překážek, o kterých se nemůžeme s nikým poradit, protože je vlastně jiné fondy neznají. Takovou rychlost v našich zeměpisných šířkách nikdo nemá, zároveň nás od toho lidi spíš odrazují. Ale pro nás je výzva pokračovat tak, aby to takhle fungovalo. Naší vizí je posunout Presto do fondu, který zná celá střední a východní Evropa – a všichni foundeři mu posílají pitch deck (ochutnávku svého byznysu – pozn. red.) jako prvnímu. Ve chvíli, kdy budeme v tomto bodě, začnu být spokojený.
Myslel jsem, že už tento rok. Ale jak říkám, narazili jsme na spousty výzev. A ty teď musíme vyřešit – jednu po druhé.
My jsme zatím zainvestovali přes 50 startupů. Vybírat bychom měli tak půl procenta až procento toho, co vidíme. To znamená, že na každý startup, který zainvestujeme, připadá dalších 100 až 200 startupů, které nezainvestujeme. To vyžaduje obrovskou deal flow příležitostí (objem potenciálních obchodů – pozn. red.). Proto musíme být všude a dostávat se ke schopným lidem, kteří startup teprve rozjíždějí a neznají nás, aby svůj pitch deck poslali jako první právě nám.
Musíme mít marketingový komunikační rámec, který je velmi jasný, čistý, přímočarý a funguje v 15 jazycích ve 40 státech. Zároveň to vyžaduje neustálé cesty do těch jednotlivých zemí a ekosystémů, abychom se s lidmi, kteří nás zajímají, mohli bavit.
Druhá věc, která je zajímavá na škálování VC fondu, je samotná investiční komise. Tedy to, jakým způsobem probíhá výběr startupů, do kterých se bude investovat. Tahle komise má samozřejmě nějakou maximální propustnost – sice jsme zainvestovali přes 50 startupů, reálně jsme ale přemýšleli o pěti stovkách projektů, které splňovaly naše kritéria. Teď je otázka, jestli tři lidé, kteří tu komisi tvoří, jsou schopní dostatečně rychle zprocesovat víc než 500 startupů ročně. Co s tím? Můžeme založit druhou investiční komisi, případně udělat jiné změny v investičním procesu. To všechno teď řešíme.
Určitě už máme přes polovinu připravenou k podpisu. Přesné číslo budeme vědět po first closing (den, kdy dojde k přijetí prvních kvalifikovaných investorů do fondu – pozn. red.). Poté máme rok na to, abychom doraisovali zbytek peněz. Myslím si, že 100 milionů je reálných.
To je zajímavá otázka. Myslím si, že velkou vlnu udělá to, jak dopadne rozdělení peněz od ministerstva průmyslu a obchodu a Evropského investičního fondu (správcem prvního fondu rizikového kapitálu financovaného z prostředků Národního plánu obnovy ČR bude nakonec investiční společnost Tensor Ventures – pozn. red.). Tohle způsobí určité pokřivení trhu, kdy vítězný fond sice dostane mandát na investici stovek milionů, ale musí to udělat poměrně rychle a dát peníze hodně projektům.
Startupový kapitál by přitom měl být za odměnu těm nejšikovnějším a neodvážnějším lidem. Je možné, že teď to za odměnu nebude, tento projekt pokřiví trh a vznikne množství startupů, které na to nemají. Díky této injekci se ale dostanou na trh a budou nepatřičně plýtvat lidskými zdroji a pozorností. Ovšem nevím, třeba tomu tak nebude.
Jinak jsme samozřejmě zvědaví, kolik VC fondů přežije nynější capital crunch (nízkou ochotu bank úvěrovat – pozn. red.), který přišel po dvou nebo třech vyhrocených letech, a kdo bude a nebude schopný raisnout další fond. Myslím si, že rozhodně dojde k redukci VC fondů. A uvidíme, kdo projde sítem.
V tomhle byznysu tu neplánujeme být jenom na jeden, dva nebo tři fondy. V případě, že bychom toho kapitálu naraisovali o něco méně, tak to budeme vnímat jako zprávu, že máme začít pracovat lépe, aby ten náš další fond byl ještě větší. Není to o tom, že bychom si nepřipouštěli neúspěch, každopádně z pohledu naší dlouhodobé vize není to, že teď na trhu chybí nějaké peníze, tak významný faktor. A z indicií, které mám, to už v budoucnu nebude tak vyhrocené.
Hodně mě baví Lakmoos (jeho zakladatelka Kamila Zahradníčková nedávno Hrotu poskytla rozhovor o klonování respondentů v průzkumech – přečíst si ho můžete zde). Zajímavá investice byl startup 1337 designéra Robina Raszky, který dělá systém virtuálních influencerů poháněných umělou inteligencí. Tady vidím, že se něco bude dít. Každopádně většina těch věcí, které teď vidíme, není na první pohled tak přelomová, ale někdy v budoucnu to může dotáhnout daleko.
Třeba startup Choice roste každý rok trojnásobně. Sice jde „jenom“ o aplikaci pro objednávky v restauracích, z čehož lidi obvykle moc odvaření nejsou, ten startup je ale aktivní v asi sedmi nebo osmi evropských zemích – i přesto, že je zahraniční expanze vždy velmi těžká. Znamená to zakládat nové pobočky v nových oblastech, nasát tamní kulturu, najmout obchoďáky – musí se prostě začít od začátku. Kromě Choice v tomhle hodně věřím už zmíněnému Lakmoosu, to je momentálně můj černý kůň. A čekám, co dalšího zajímavého se tu vyrojí.
Zajímavě našlápnuto mají třeba startupy Keboola nebo Better Stack. Pravděpodobně je na dobré cestě také Rossum. Ale podívejte se třeba na čerstvého jednorožce Mews. Svoje sídlo přesunuli do Nizozemska. Zeptejte se jich proč – myslím si, že odpovědí je přesně to, o čem se tu už bavili. A vůbec: je to stále ještě český jednorožec? Budou z něho profitovat čeští občané? Nevím, navíc přesné důvody jejich odchodu neznám. Ale chápu je.
