Fico míří do Prahy. Zhorší se česko-slovenské vztahy, jak se obává prezident Pavel?

Luxus rozhádat si souseda a nejbližšího spojence si Česko ani Slovensko nemohou dovolit.

Fico míří do Prahy. Zhorší se česko-slovenské vztahy, jak se obává prezident Pavel?
Český prezident Petr Pavel už před volbami varoval, že Ficovo vítězství může vést ke zhoršení vztahů, za což ho Fico ostře zkritizoval. | foto Profimedia.cz

Už 24. listopadu vyrazí slovenský premiér Robert Fico na svou první zahraniční návštěvu, která jako tradičně povede do Prahy. Vznik Ficovy vlády přitom ze strany vrcholných českých představitelů neprovázely žádné velké ovace. Vládní politici se v reakci na její jmenování omezili jen na obvyklé zdvořilostní fráze. Prezident Pavel dokonce už před volbami varoval, že Ficovo vítězství může vést ke zhoršení vztahů, za což jej Fico ostře zkritizoval s poukazem na to, že hlava sousedního státu by se neměla vměšovat do předvolební debaty. Ficův návrat na výsluní tak uvítali pouze někteří opoziční politici a bývalí prezidenti Klaus a Zeman. 

Není divu, sousední země vedou dvě koaliční vlády, které jsou na první pohled jako oheň a voda. Česká pětikoalice nemá se slovenskou trojkoalicí společného ani jediného ideově blízkého člena. V Česku je to mix konzervativní a liberální středopravice se středovými křesťanskými demokraty a progresivisty, zatímco pod Tatrami vládnou dvě nacionálně levicové formace spolu s tradičními nacionalisty. 

Osobní chemie a sdílené zkušenosti

Přes to všechno a bez ohledu na názory na tu či onu věc je však každá česká politická reprezentace předurčena k nejužší spolupráci s naším východním sousedem. Diskutovat o tom by bylo zbytečné. Stačí uvést pár čísel, která dokumentují vzájemnou obchodní výměnu. Přestože se Československo rozpadlo už před více než třiceti lety, dosahuje český vývoz na Slovensko výše 445 miliard korun (10,1 procenta) a slovenský dovoz má hodnotu 225 miliard (necelých pět procent).

Mezinárodní politika a diplomacie ale často nezávisí jen na objektivních předpokladech, jakými je objem obchodu. Vytvářejí je konkrétní lidé, jejichž činy jsou motivovány a ovlivňovány naprosto specifickými a někdy i úplně nahodilými okolnostmi. Svou roli může hrát i (řečeno sportovní terminologií) osobní chemie nebo společně sdílené generační, kulturní, profesní a životní zkušenosti jednotlivých ministrů.

Dobrým příkladem jsou hlavy obou sousedních států. Není žádným tajemstvím, že českého prezidenta a slovenskou prezidentku pojí celá řada společných věcí, včetně malých politických zkušeností v momentě, kdy byli zvoleni. Obě hlavy státu si z mnoha důvodů evidentně padly do oka. A tak jsme byli svědky bleskurychlé, vysoce netradiční a neoficiální cesty Zuzany Čaputové na oslavu Pavlova zvolení i několika společných letů na evropské summity a jiné zahraniční cesty.

FiFi aneb devětapadesátníci v čele vlád

V případě Fialy a Fica („FiFi“), přestože je z hlediska věku dělí jen dva týdny, můžeme něco takového očekávat jen stěží. Brání jim v tom nejen různá levopravá i nacionálně-kulturní afiliace, ale také zásadně jiný osobní naturel i životní a profesní zkušenosti. Sociální demokrat a konzervativec, nacionalista a atlantista, exkomunista a praktikující katolík, velkoústý extrovert a hloubavý introvert, člověk zvyklý na střídání vrcholů a pádů proti někomu, jehož kariéra až dosud jen rostla. Zkrátka, těžko hledat dva různorodější jedince. 

Jenže pozor, Fica a Fialu přece jen spojuje nejedna skutečnost. Oba vyrůstali a studovali za komunistů, oba to dotáhli na premiéra v situaci, kdy jim už nikdo nevěřil, oba mají ve svých kabinetech ideově odlišné strany a navzdory tomu se u ministrů svých vlád těší velké autoritě. Oba jsou pragmatici a skvěle zvládají zákulisní politiku. 

Především ale musejí řešit podobně špatné výsledky a chmurné vyhlídky obou ekonomik, které mají celou řadu stejných příčin. Konkrétně jde o přílišnou orientaci na automotive, značnou energetickou náročnost a závislost, nepružný pracovní trh s nevyhovující vzdělanostní strukturou, nevelkou inovativnost a malou přidanou hodnotu podnikání, regionální rozdíly v úrovni vzdělání i dostupnosti zdravotnictví a také vysokou míru monopolizace některých důležitých odvětví, která je jednou z hlavních příčin stále nezkrocené inflace. 

K tomu ještě přidejme důležitou rodinnou vazbu slovenského premiéra. Obstarává ji jeho syn Michal, který pracuje jako strategický manažer v českém polostátním ČEZ. Fiala má pro změnu značné zkušenosti se slovenskými studenty, jichž na Masarykově univerzitě, kterou v minulosti řídil, studují každoročně tisíce. Celkem možnost studovat zdarma na českých veřejných vysokých školách využívá každý rok zhruba dvacet tisíc Slováků. A tato studentská mobilita (v opačném gardu je méně využívaná) jen tak nezmizí. 

Oťukávačka? Zatím dobrý!

Diplomacie obou zemí vedou rovněž dvě dost odlišné osobnosti, od kterých se jen těžko dočkáme nějaké osobní náklonnosti, či dokonce velkých společných gest. Pirát Lipavský s Jurajem Blanárem ze Směru, jenž se zahraniční politice v posledních letech věnoval jen okrajově, zato si prošel mnoho různých jiných funkcí, se na spoustě věcí ideologicky či generačně neshodnou. Oba jsou však pragmatici a vědí, že předsudky je třeba hodit za hlavu.

Jejich první, oťukávací setkání ostatně proběhlo hladce a zazněla během něj informace, že by nadále měla probíhat občasná společná zasedání obou vlád. Při tom příštím si obě země chtějí připomenout dvacet let od společného přistoupení k Evropské unii. Blanár s Lipavským se shodli i na koordinaci a funkční ochraně schengenských hranic, která umožní zrušení hraničních kontrol z české strany.

Fatální navíc zatím není ani otázka pomoci Ukrajině. Na svém prvním evropském summitu po převzetí vlády Fico nezablokoval dohodu sedmadvacítky. Současně dal jasně najevo, že Slovensko sice jako stát nebude Ukrajincům dávat zbraně, zároveň však nechce bránit místním zbrojařským firmám prodávat své výrobky na Ukrajinu. Konkrétně může jít o známé a účinné slovenské houfnice Zuzana, které vyrábí ZTS Dubnica nad Váhom.

Obchod a armáda

Zahraniční obchod má v kompetenci ministerstvo hospodářství. To nově povede místopředsedkyně Hlasu Denisa Saková, která je i vicepremiérkou. Má solidní ekonomické vzdělání i zkušenosti z několika manažerských pozic ve firmách typu Cap Gemini Ernst & Young či E.ON IT Slovakia. A také z působení ve veřejných funkcích, včetně vedení ministerstva vnitra. 

Vzdělaná a vysokými posty zocelená blondýna dlouho platila za pravou ruku exministra vnitra Kaliňáka, v době rozkolu Směru ale dala přednost Pellegrinimu. Český ministr průmyslu a obchodu Síkela by s ní mohl vcelku lehce najít společnou řeč. 

Když už jsme zmínili Kaliňáka, ten se v nové vládě ujímá ministerstva obrany, které je zvláště v době válečného konfliktu nedaleko slovenských hranic zásadním aktérem mezinárodních vztahů. Kaliňák má kontroverzní pověst a názory úplně stejné jako premiér Fico. Má nejlepší předpoklady pro roli jestřába. Avšak s úplně jinak střiženými křídly, než má jeho český protějšek – Jana Černochová. 

Soužití těchto dvou, kteří budou mít kromě jiného na starosti budoucnost armádní spolupráce, jež se v posledních letech výrazně rozvíjela, může být hodně složité. Liší se v pohledu na ukrajinsko-ruský konflikt, na roli USA i plnění závazků vůči spojencům. Přesto je členství v NATO i jiné okolnosti donutí k další úzké spolupráci. Výzvu v tomto ohledu představují i společné nákupy zbraní nebo užší propojování zbrojního průmyslu, které na sebe může navázat další partnery. 

Dvě vnitrácká ega

Jako další možné třeskuté partnerství se jeví vedení ministerstev vnitra. O schopnostech českého ministra Rakušana se spekuluje už dlouhé měsíce. Jeho slovenským protějškem se stal Matúš Šutaj Eštok, který se bezprostředně po svém nástupu pustil do čištění vysokých policejních funkcí. Prvního odvolaného důstojníka mu však soud vrátil do funkce. To je blamáž jako hrom. 

Pravá ruka expremiéra Pellegriniho zatím vyhlíží jako pořádný střelec. S Rakušanem jej pojí snad jen obrovské ambice. Ale marná sláva, právě tihle dva jsou odpovědní za imigrační, azylovou a také celkovou bezpečnostní politiku včetně spolupráce policie a profesionálních hasičů. 

A takto by se dalo pokračovat dlouho. Například bychom mohli mluvit o novém ministru dopravy Jozefu Rážovi ml., který je synem frontmana známé a v Česku stále mimořádně populární kapely Elán. Ráž st. je znám svými nostalgicko-komunistickými a protiamerickými postoji. Mladší „Jožo“ je evidentně větší diplomat a mazaný právník. I tak to český ministr dopravy Kupka může mít dost těžké.

Že by prezident?

A pak je tu ještě jedna zajímavá karta. Důležitým článkem zahraniční politiky bývá parlamentní diplomacie. V čele nového slovenského parlamentu stojí předseda druhé nejsilnější vládní strany Peter Pellegrini. Na rozdíl od některých jiných politiků se Pellegrini úspěšně vyhýbá tvrdým a kontroverzním výrokům a snaží se působit konsenzuálnějším dojmem. Pro české zákonodárce, ale i pro vládu je přirozeným partnerem k dialogu. 

Pellegrini ovšem nestojí jen v čele Národní rady, ale také s přehledem vévodí všem žebříčkům favoritů nadcházejících prezidentských voleb, které už klepou na dveře. Podle nejnovějších dat Ipsosu mu svou podporu zatím vyjadřuje čtyřicet procent voličů, a tak může být právě Pellegrini pro vztahy obou zemí podstatně důležitějším faktorem, než to teď vypadá. 

Zkrátka a dobře, stojíme na prahu spolupráce nové slovenské a ve druhé půlce svého mandátu úřadující české vlády. Asi od ní nemůžeme čekat objímání kolem ramen jako za časů Topolánka a Dzurindy nebo Paroubka a Fica. Časy jsou však veskrze zlé a může být ještě hůře. Luxus rozhádat si souseda a nejbližšího spojence v tisíci a jedné věci si Česko ani Slovensko nemohou dovolit.