Zdá se, že pokud existuje nějaký globální důsledek pandemie koronaviru, je jím nastávající soumrak globalizace. Nejenže svět zjistil, že je závislý na čínských rouškách a léčivech, ale také že délka výrobních řetězců je v krizové době rizikem téměř pro každého. Je tedy čas vracet z čínské planetární fabriky produkci zpět k nám, za humna. Tu zdravotnickou povinně a se státní podporou, tu ostatní víceméně dobrovolně.

Mohou tak jásat nesmrtelní protekcionisté i levicoví bojovníci s globálním kapitalismem za sociální spravedlnost nedávno zapalující auta a brutálně rabující obchody v Hamburku při summitu G20. Nakonec ale budou levičáci házet molotovy a globalizace potáhne dál, byť patrně s jistými zádrhely a odlišným tempem. Ostatně není to za těch posledních zhruba sto padesát let poprvé, co si globalizace dá trochu pauzu a marně se pokusí poučit věčné revolucionáře, že bez ní je to pro ten chudý vykořisťovaný lid horší než s ní.

Motor rozvoje lidstva

Už před nějakým časem vyšel u nás poslední díl šestistvazkových Dějin světa zpracovaný kolektivem převážně německých historiků v redakci Hanse-Ulricha Thamera a věnovaný právě dějinám globalizace od roku 1880 do současnosti. Tento münsterský profesor přes moderní dějiny rozhodně nepatří mezi klasické liberály von misesovského střihu, nicméně i jeho autorský tým vidí v globalizaci motor rozvoje lidstva a v otevřenosti ekonomik recept na masivní vzestup blahobytu.

Čísla jsou jednoznačná. V roce 1870 hrubý domácí produkt na hlavu v Británii, nejotevřenější ekonomice té doby, převyšoval západoevropský průměr o polovinu, a německý průměr dokonce o tři čtvrtiny. Západní Evropa měla v té době přitom čtyřikrát větší HDP než Čína a Indie dohromady. A rozdíl se zvětšoval. Ve 30. letech dvacátého století byl i po světové krizi šestinásobný, v roce 1950 osmi- až dvanáctinásobný, a v roce 1973 dokonce patnáctinásobný.

Za těch sto let Evropa a Spojené státy, kde fungovala zřetelně vyšší obchodní otevřenost než ve zbytku světa, při masivním růstu výrazně ekonomicky konvergovaly. Už před první světovou válkou USA předhonily v ekonomické výkonnosti Británii a ta byla před západní Evropou už jen o třetinu výkonu. A Německo dohnalo zbytek kontinentu. V té době také Argentina vybočila z jinak tragické zaostalosti Latinské Ameriky a v roce 1913 byl její HDP na hlavu o devět procent vyšší než v kontinentální Evropě.

Míra otevřenosti západních ekonomik, tedy poměr zahraničního obchodu a národního důchodu, byla v té době nevídaná. Zahraniční obchod v Británii či Švédsku činil v té době polovinu výkonu ekonomiky. V tradičně protekcionistické Francii to bylo třicet procent.

Světové války, hospodářská krize v třicátých letech a poválečná politika obnovy znamenaly významné zpomalení globalizace a uzavření ekonomik, které se uvolňovaly jen velmi postupně. Míra otevřenosti ekonomik se na úroveň z počátku století dostala až v druhé polovině šedesátých let. Nicméně z velmi nízkých hodnot začala velmi razantně stoupat a byla základem poválečného hospodářského zázraku.

Čínské otevření

V roce 1979 pak došlo ke zlomu ve vývoji globalizace díky nástupu Teng Siao-pchinga v Číně a následným reformám, které otevřely největší zemi světa světovému obchodu. Globalizace do té doby omezená na atlantický prostor plus Japonsko, dostala silný impulz. Za dvacet let tak patnáctinásobný rozdíl mezi čínským HDP na hlavu a stejným ukazatelem v západním světě klesl na pouhý trojnásobek. Navíc ve stejné době či krátce poté se do reforem pustily i další asijské země, zejména Indie, Malajsie, Thajsko a Vietnam, jejichž odstup od výkonnosti vyspělých zemí se také výrazně zmenšil. Na to, že do tohoto vlaku nenastoupily, pak doplatily především státy Latinské Ameriky, Blízkého východu a Afriky. 

V zásadě tak lidstvo prožilo dvě dlouhé etapy globalizace, z nichž každá byla trochu jiná. První trvala od poloviny devatenáctého století do první světové války a ta druhá od poloviny dvacátého století do současnosti. Ani v jednom případě nešlo o plynulý a nepřetržitý růst mezinárodní dělby práce, ale ta přestávka přes dvě světové války představuje úplně jinou kategorii globalizační pauzy a omezení mezinárodního obchodu s dramatickými dopady na život zejména Evropanů.

Především posunula svět v ekonomické spolupráci o řadu desetiletí zpět a návrat byl dlouhý a nejednoduchý. První globalizační etapa se vyznačovala především dost vysokým propojením obchodu a také spojením kapitálových trhů v rozsahu, o němž se dnes příliš nemluví. Stejné úrovně propojení kapitálu bylo dosaženo ve skutečnosti teprve nedávno. Poměr dlouhodobých aktivit v rukou zahraničních investorů ke světovému národnímu produktu se před první světovou válkou pohyboval okolo deseti procent. Této úrovně jsme dosáhli teprve na počátku 90. let minulého století.

Dnes jsme už samozřejmě o pořádný kus dál. Pro první vlnu globalizace bylo také charakteristické mimořádně silné transkontinentální propojení trhů práce. Z Evropy za Atlantik se přesunulo padesát milionů převážně mladých lidí. K takovému pohybu pracovní síly jsme se s výjimkou především německých gastarbeiterů dosud nedopracovali.

Dnes ze všech neduhů světa viněné nadnárodní korporace tedy začaly vznikat v kapitalistickém dávnověku, někdy v osmdesátých letech devatenáctého století. Hlavním cílem vývozu kapitálu, v němž byla jasným lídrem Velká Británie, byl třetí svět, tedy Latinská Amerika, Blízký a Střední východ a jihovýchodní Asie. Investovalo se především do těžby surovin, k čemuž byla nezbytná náročná technologie a značný kapitál. Ani jedno tyto cílové země neměly. Šlo především o těžbu ropy a některé tehdy vzniklé firmy existují doposud, jako například Exxon či British Petroleum (BP).

Deglobalizace nám nesvědčí

Se současnou globalizací tak neprožíváme pranic nového. Jen tehdejší černé zlato v roli strategické suroviny nahradil software, data a datové služby všeho druhu, byť Exxon či BP stále patří k největším světovým firmám a ještě nějaký čas jim to vydrží.

Současnou podobu globalizace zásadně ovlivnilo něco jiného. Tím byla liberalizace zahraničního obchodu v 80. letech. Do té doby byl motorem přímých kapitálových investic ochranářský postoj států, které trvaly na domácí výrobě. Když to ve vyspělém světě skončilo, soustřeďovaly se investice do finální výroby co nejblíže spotřebiteli. Specializace se prohloubila a výrobní řetězce se natáhly.

Tento proces po zbohatnutí Číny a prudkém růstu tamní spotřeby tak nyní přitahuje investice na nejlidnatější trh světa i bez protekcionistické politiky čínské vlády. Západní svět v tuto chvíli ztrácí, což vyvolává politický tlak na ochranu domácích producentů, jehož dosavadním vrcholem je Trumpova obchodní válka s Čínou. Přičemž dodejme, že Peking si za své dřívější i současné praktiky při vykrádání duševního vlastnictví a dlouhodobém omezování zahraničních investorů klepnout přes prsty nepochybně zaslouží. Můžeme si jen povzdechnout, jak bylo přijetí nejlidnatější země světa do Světové obchodní organizace krátkozraké a jak málo se o fér hru starali dřívější američtí prezidenti.

V současnosti je tvrdý postup Západu vůči Číně nepochybně namístě. Nicméně pokud by měl přerůst do skutečné vlny deglobalizace a nového úsilí o soběstačnost v kdečem, pak by to našemu západnímu světu fakt moc nepomohlo. Zkušenosti z deglobalizované světové ekonomiky mezi oběma světovými válkami jsou dostatečně přesvědčivé. A to ani nemluvíme o nesporném faktu, že oslabování vzájemné obchodní závislosti výrazně zvyšuje riziko ozbrojené konfrontace, což se zrovna v inkriminovaném období dost zřetelně potvrdilo.

Úplně scestná jsou pak tvrzení, že globalizace zotročuje a zubožuje země třetího světa. Občas to bývá dokládáno čísly, jak se zvyšuje rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi. Je skutečností, že na počátku 19. století byl rozdíl v bohatství připadajícím na jednoho Brita a jednoho obyvatele chudé části světa zhruba čtyřnásobný, zatímco dnes se mohou podobné rozdíly počítat v desetinásobcích, mnohdy i ve stonásobcích. Tím bychom ale pomíjeli fakt, že podíl obyvatel planety žijících v hluboké chudobě se stále zmenšuje, a to především díky industrializaci, která by bez globálních firem a jejich zdrojů nebyla možná.

S naší reálně socialistickou zkušeností bychom o tom mohli dlouze vyprávět. Ale především bychom se s deglobalizačními a protekcionistickými praktikami v Evropské unii neměli smiřovat, jakkoli to v současném diskurzu nebude populární. Kde je národní zájem malé otevřené ekonomiky je zcela zřejmé.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Pavel Páral