Vládní zmocněnec pro digitalizaci Vladimír Dzurilla patřil v posledních týdnech mezi hvězdy veřejného prostoru. Premiér Andrej Babiš jej navrhoval na státní vyznamenání. Všichni ostatní se ovšem ptali: Proč skoro nic, co souvisí s digitalizací, v Česku nefunguje?

Příkladů z posledního roku je mnoho. Namátkou: zpackaná zakázka na e-shop na dálniční známky, nefunkční systém Chytré karantény, padající weby s formuláři žádostí o státní podporu zavřeným firmám, problematický systém pro registraci k očkování a naposledy, jako vrchol, shoření serverů s daty podnikatelů, kteří kvůli tomu musejí o pomoc státu žádat znovu.

Potíže při narychlo budovaných systémech signalizují dlouhodobý hlubší problém. Potvrdilo se, že stát technologické projekty neumí. A že právě kvůli tomu se ani vylepšování „mimopandemického“ e-governmentu příliš neposunuje - v hodnocení stále patříme do dolní poloviny Evropy.

Nelichotivé hodnocení zveřejnil ve své zprávě o digitálních službách i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). „Bohužel se ukázalo, že i přesto, že má Česká republika vybudovanou infrastrukturu e-governmentu a investovala do ní nemalé prostředky, služby pro občany se nezlepšily,“ píší kontroloři.

Z elity do průměru

Dobře je vidět bída digitalizace české veřejné správy na mezinárodním srovnání. Podle E-Government Development Indexu, který sestavují analytici OSN, patřilo Česko ještě v roce 2008 do úzké světové špičky - bylo 25. z více než 190 sledovaných zemí.

Zasloužili se o to především tehdejší ministr vnitra Ivan Langer a jeho náměstek Zdeněk Zajíček. Jejich „dítětem“ byly datové schránky, Czech POINT nebo informační systém základních registrů, dodnes největší vymoženosti elektronizace české státní správy.

Během následujících deseti let do roku 2018 jsme se ovšem propadli až na 54. místo. Ano, současné vládě se sice umístění podařilo vylepšit na 39. pozici, co se ale na první pohled může zdát jako dobrá zpráva, má mnoho zádrhelů.

Zaprvé, ne všechno, co se za poslední dva roky povedlo, je zásluhou vlády nebo digitálního zmocněnce. A zadruhé, index měří, jaké úřední agendy lze v dané zemi řešit přes internet. Opomíjí ovšem jiné faktory - například jak je elektronická komunikace s úřady složitá, uživatelsky příjemná a především, jak moc a rádi ji lidé využívají. V tom si nevedeme příliš dobře.

Cizí zásluhy

Co se za poslední dva roky povedlo? Vládní zmocněnec přes digitalizaci Dzurilla za největší úspěchy označuje tři věci: zřízení Portálu občana, přijetí zákona o právu na digitální službu a zavedení bankovní identity.

Zákon o právu na digitální službu má de facto vymoci to, co řada úřadů úspěšně roky ignoruje - možnost elektronické komunikace nebo sdílení dat. Zároveň jasně definuje, na co má občan právo.

„V podstatě říká to, o čem mluvili už před lety Ivan Langer a Zdeněk Zajíček, tedy že mezi úřady mají obíhat data, a ne občan. To dosud úřady bojkotovaly nebo si vyjednaly výjimky,“ chválí podnikatel a autor webu HlídačStátu.cz Michal Bláha, který s Dzurillou na vytváření koncepce digitalizace spolupracoval.

Co už však vláda nezdůrazňuje, je fakt, že tato legislativa nevznikla jejím přičiněním. Jde o poslanecký návrh, jehož autorem je zmiňovaný Zdeněk Zajíček. „Naopak úřady dělaly všechno pro to, aby zákon zastavily,“ upozorňuje Bláha.

Portál občana slouží jako rozcestník jednotlivých služeb, které e-government umí, a bankovní identita představuje další z možností, jak se do něj přihlásit. Dosud lidé potřebovali datovou schránku nebo elektronickou občanku. Od ledna to jde i pomocí údajů, které lidé používají u internetového bankovnictví. „Přístup k digitálním službám se díky tomu rozšíří na 5,5 milionu lidí,“ vysvětluje Dzurilla. Ani v případě digitální identity ovšem nejde o nápad vládního zmocněnce nebo aktivitu státní správy. S iniciativou přišly už v roce 2017 samotné banky, jejichž zástupci se společně s právníky z advokátní kanceláře Havel & Partners nebo ICT unií také zasloužili o napsání nové legislativy.

Portál občana, prakticky tedy jediný hmatatelný výplod našeho digitálního státu, dnes řeší desítky agend a další přibývají. Jak ale ukazují fronty před úřady, zdaleka neumí všechno. Zpráva NKÚ navíc upozorňuje, že se web chlubí cizím peřím, když mezi své funkce započítává i přesměrování na stránky jiných úřadů. Především však komunikaci s byrokracií přes internet nijak zásadně neusnadňuje.

Zákazník versus nevolník

Typickou ukázkou českého přístupu k e-governmentu je systém registrací k očkování proti koronaviru. Jak vypadá v digitálně vyspělé zemi, ukazuje třeba Izrael. Každému člověku tam stačí nainstalovat do mobilu aplikaci své zdravotní pojišťovny. Ta se jej pak zeptá, jestli se chce nechat očkovat. Pokud souhlasí, pošle mu nejdříve dostupný termín na nejbližším očkovacím místě.

V Česku naproti tomu nastražili úředníci na lidi starší 80 let záludnou překážkovou dráhu. Od „dědečků a babiček“, jak o seniorech s oblibou mluví premiér, se žádá registrace, rezervace, zadání řady údajů, zadávání PIN a dalších zbytečností. Ani sám Babiš se svou známou averzí k počítačům by dodnes nebyl naočkovaný, kdyby musel takovou anabázi absolvovat.

Podobně náročné je vyplňování mnoha online formulářů, které byrokracie požaduje. Právě to je podle Michala Bláhy hlavním problémem českého e-governmentu. „Stát občana nebere jako zákazníka, ale jako nevolníka, který musí o všechno žádat,“ tvrdí IT specialista. Přitom by ale naopak měl služby sám nabízet.

Důsledkem zkostnatělého myšlení je i samotná forma digitalizace. Místo co nejjednodušších a nejintuitivnějších řešení stát jako by pouze překlopil papírové formuláře na ty internetové. Nemění se jejich podstata a pořád je nutné vyplňovat kolonky, jejichž správný obsah úřady ve skutečnosti dávno znají.

Webové stránky a formuláře jednotlivých úřadů navíc nejsou jednotné. S každou další agendou je potřeba se orientovat v novém prostředí. „Už v roce 2018 jsme doporučili, aby systémy všech úřadů měly jednotný design. Od té doby ho použily jen dva weby: e-shop na dálniční známky navržený na loňském hackathonu a web s informacemi o covidu, za kterým stojí Dominik Feri,“ konstatuje Bláha.

Vzorem pro stát mohou být třeba banky. Jelikož je pro ně výhodné, aby co nejvíce klientů využívalo internetové bankovnictví, vytvořily jednoduché a intuitivní systémy, které se naučí ovládat každý. I proto online banking využívá v průměru devět z deseti klientů.

Pro srovnání: datových schránek je v Česku zřízeno asi 1,2 milionu. Více než polovinu jich používají firmy, protože musejí, a jen asi čtvrtina připadá na fyzické osoby - zbytek jsou živnostníci. Do Portálu občana se zase do konce roku 2019 podle zprávy NKÚ přihlásilo jen asi půl procenta dospělých lidí v Česku.

Ztracená léta

Zmocněnec Dzurilla tvrdí, že přes vytíženost projekty souvisejícími s pandemií práce na „běžném“ e-governmentu pokračují. „Připravujeme Katalog digitálních služeb jednotlivých úřadů. Postupně chceme jednotlivé systémy a rejstříky propojit, aby v budoucnu lidé nemuseli vyplňovat data, která stát už má,“ tvrdí Dzurilla.

Propojení základních registrů by se podle něj mělo stihnout do dvou let, zbytek do roku 2025. Právě od té doby má mít podle nového zákona každý občan Česka možnost vyřizovat úřední záležitosti elektronickou cestou. O sjednocení a zjednodušení úřední agendy na internetu ale nemluví.

Michal Bláha je tak k budoucnosti skeptický. Na základě zkušeností s fungováním digitalizace bude nadlidský úkol novinky prosadit. Vládnímu zmocněnci prý chybí pravomoce a při jednání s úředníky může pouze žádat, případně se zaštiťovat autoritou premiéra Babiše, ne však nakazovat. Vláda se navíc nedrží žádné koncepce. „Bohužel jsme tak nejspíš ztratili další čtyři roky,“ odhaduje Bláha, že větší pokroky se dají čekat nejspíš až od příští vlády.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.