Umělá inteligence v práci? Boomeři šlapou generaci Z na paty, říká Bělková z Microsoftu

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Celý článek
0

Samsung zpoplatní umělou inteligenci ve svých telefonech

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Celý článek
0

Green Dealu natruc. Německá vesnice zmizí z mapy kvůli těžbě hnědého uhlí

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Celý článek
0

Číňan je už jednou nohou ve Vladivostoku. Dostane ho dřív než Tchaj-wan?

Vladivostok se stává čínským městem. Jeho osud vystihuje tragický paradox v jádru ruské existence

Číňan je už jednou nohou ve Vladivostoku. Dostane ho dřív než Tchaj-wan?
Dálný východ se Moskvě ekonomicky nevyplatí. Vladivostok si sotva drží 610 tisíc obyvatel, ačkoli do něj ruské vlády donedávna sypaly peníze, co to šlo. | Profimedia.cz

Důležité věci mají někdy sklon přicházet s halasem, takže je nepřehlédneme. Když například rakety vypouštěné z jedné země započnou pustošit zemi sousední, snadno se v nás probudí dosud dřímající vojenský analytik; poměrně rychle konstatujeme s palcem na pulzu doby, že je válka. Povzbuzeni takovým pozorovatelským úspěchem začneme takovou událost hodnotit; v našich očích i ústech se pak podle nátury stane válkou dobyvačnou, spravedlivou, nesmyslnou, strategicky důležitou, či jinak dějinotvornou. Tento proces bývá pochopitelně tím rychlejší, čím bezprostředněji se nás týká.

Jindy nám běh událostí takovou pochybnou laskavost neprokáže, zejména pokud se odehrává fyzicky daleko od nás. Pak se dějiny tvoří i bez našeho dobrozdání, jakkoli nám to může připadat nepatřičné; dovtípíme se až ve chvíli, kdy už ony události přehlédnout nelze.

Rutina jen zdánlivá

Tak tomu bylo i ve středu 24. května, kdy čínský prezident Si Ťin-pching a jeho premiér Li Čhiang v Pekingu přijali ruského premiéra Michaila Mišustina. Bylo to den poté, co se Putinův muž zúčastnil čínsko-ruského obchodního fóra v Šanghaji (a také den po summitu G7, organizovaném nezávisle na šanghajské schůzce).

Zástupci obou zemí po schůzce prezentovali společné komuniké. Si Ťin-pching potvrdil (pokolikáté už?), že „konsolidace a rozvoj čínsko-ruských vztahů nejsou jen společným úsilím obou národů, ale také trendem charakteristickým pro současnou dobu“. Mišustin řekl něco podobného. Člověku uvyklému oficiálnímu ptydepe mohlo něco takového snadno proletět kolem uší – ačkoli Mišustinova mise přinesla věc skutečně důležitou.

Stanovila, že od 1. června mohou čínské subjekty využívat ruský přístav Vladivostok jako tranzitní uzel pro své domácí obchodní dodávky mezi severem a jihem země, aniž by musely platit clo. „Otevřením přístavu Vladivostok Čína a Rusko dále posílí ekonomický růst v severovýchodní oblasti,“ vysvětlil to čtenářům obou zemí deník China Daily.

Pohled na mapu ukáže logiku takové dohody. Severní provincie Číny, Chej-lung-ťiang a Ťi-lin, nemají přístup k moři. Jejich zboží musí urazit dobrých tisíc kilometrů po zemi, než se dostane do jižněji položených přístavů v provincii Liao-ning. Výhodnost zpřístupnění Vladivostoku pro Čínu je evidentní.

Na druhé straně se Rusko již dlouhá léta snaží přilákat japonské a jihokorejské investory, aby se pokusili Vladivostok oživit, ale bez přesvědčivých výsledků. Nyní se zdá, že Moskva rezignovala a spolehne se v tom směru na Číňany.

Citlivé téma

To rozhodnutí má obrovskou symbolickou hodnotu. Vladivostok byl odedávna čínský, ale v roce 1860 jej pod nátlakem získalo ruské impérium. Z čínského pohledu to patřilo k „ponížením“, jimiž tou dobou Západ vůči říši středu nijak nešetřil. Číňané tehdy tvořili čtyřicet procent tamního obyvatelstva (vedle podstatně početně slabších skupin Japonců, Korejců a Rusů).

„Plán využití přístavu Vladivostok není nový,“ cituje francouzský deník Le Monde Alexandra Gabujeva, ředitele Euroasijského centra Carnegie Russia v Berlíně. „Ruská strana o to začala projevovat konkrétní zájem kolem roku 2015, kdy byl rozvojem Dálného východu pověřen vicepremiér Jurij Trutněv. Zlepšené bilaterální vztahy vedly k diskusím především technického charakteru. Zájem na tom má i Moskva.“

Věc je ovšem delikátní. „Vladivostok je pro Rusko velmi citlivé téma, protože přístav má jak komerční, tak vojenské využití… Takže Rusko, které poskytlo Číně přístup, signalizuje, že čínsko-ruská spolupráce na Dálném východě bude dále posílena,“ napsal pro deník South China Morning Post výzkumník Jang Ťin z Akademie sociálních věd. O oné citlivosti svědčí fakt, že ruský tisk věnoval „úspěchu šanghajského fóra“ velký prostor a vyzdvihl mnohá prohlášení o vzájemném přátelství a exponenciálně rostoucí obchodní čísla; čtenář by užuž hledal zmínky o milionech tun oceli, které se vyrobily. Ale případ přístavu Vladivostok se v oficiálních ruských médiích nedočkal jediné prominentní zmínky.

Tato spolupráce zůstává závislá nejen na dobré vůli obou stran, ale také na zbytku světa. Zatímco čínští politici ochotně vyzdvihují „přátelství mezi dvěma národy“, podnikatelé jsou mnohem opatrnější a obávají se západních sankcí. Z podobných důvodů si čínští rejdaři dvakrát rozmyslí, než nechají ve Vladivostoku zakotvit své lodě.

Spojenec, nebo vazal

Výbuchy raket zde scházejí, ale geopolitický význam takového dění je nepřehlédnutelný. Je dalším důkazem pře­orientování Moskvy na Čínu, jež začalo již za prezidentování Dmitrije Medveděva v letech 2008–2012. V roce 2014 a ještě markantněji v roce 2022, v reakci na masivní sankce ze strany Západu, však dostalo zcela jiný charakter: historicky vzato jsou to Číňané, kdo není se statem quo spokojen, ale události posledních let postavily do role potřebných jednoznačně ruskou stranu.

Jak pravil Zbigniew Brzeziński, někdejší bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimmyho Cartera, Rusko si může vybrat: může být buď spojencem Západu, nebo vazalem Číny. Vladimiru Putinovi z různých důvodů nebylo spojenectví Západu po chuti; teď už na vybranou moc nemá. V červnu napsal pro časopis Foreign Policy Brzezińského polský krajan, bývalý ministr zahraničí a dnes europoslanec Radek Sikorski, že „Čína získala ruského vazala a je nyní jasným vůdcem autokratického světa (…) a hrozí, že si vezme to, co dnes pod kontrolou ještě nemá“. Těm, kdo mají za to, že Sikorski přehání, lze snad připomenout skutečnost, že Čína v současné době vede územní spory s osmnácti zeměmi najednou (se všemi čtrnácti pevninskými sousedy a čtyřmi ze šesti sousedů námořních).

A Peking ovládá běh na dlouhou trať. V březnu 2023 vydalo čínské ministerstvo přírodních zdrojů nové pokyny pro mapy, v nichž vyžaduje použití starých čínských zeměpisných názvů (vedle dnešních ruských) na desítkách míst podél rusko-čínské hranice, včetně Vladivostoku. Pokud nevíte, co je Chaj-šen-waj, vězte, že to je v překladu „sběrač mořských okurek“, lokálně oblíbeného sumýše; a právě tak říkali Číňané onomu osídlení ještě předtím, než tam Rusové po roce 1860 vybudovali Vladivostok. To je signál, jejž může Evropan snadno přehlédnout, pokud nesleduje nová vydání čínských geologických map – zkrátka nemůžete zaznamenat tep doby, když nevíte, kam přiložit palec. A přece je to signál velice výmluvný.

Namísto Tchaj-wanu?

Rusko řečenou oblast ovládlo v roce 1860 během druhé opiové války pod hrozbou, že „zruší“ Peking. Podle Sikorského by Si Ťin-pching klidně mohl dospět k závěru, že čínská čest by mohla být snáze obnovena – a jeho vlastní místo v dějinách pěkně zajištěno – obnovením nadvlády nad ztracenou provincií na severu země než například snahou o získání Tchaj-wanu (jíž by riskoval konflikt s USA a možnou světovou válku).

Taková úvaha by nebyla bezprecedentní. V roce 1939 se císařské Japonsko utkalo se Sovětským svazem v bitvě u Chalchyn gol na mongolsko-mandžuské hranici. Sovětské síly (pod vedením Georgije Žukova) Japonce porazily a nakonec 15. září souhlasily s příměřím. Teprve poté vydal šéfbolševik Josif Stalin rozkaz naplnit podstatu paktu s Německem a pustil se do Polska.

Nejvýznamnějším důsledkem toho střetu však bylo, že odradil Japonce od pokoušení Sovětů, kteří se ukázali silnější, než si Tokio myslelo. Namísto toho se Japonci rozhodli zkusit štěstí směrem na východ; výsledkem byl útok na Pearl Harbor. Tentokrát, v případě ukrajinské války, se namísto nečekané síly Ruska ukázala jeho slabost – a není důvod, aby to nemělo své následky.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu odhalilo nepoměr v relativních pozicích Moskvy a Pekingu coby světových mocností. Čína již – díky pro ni příznivé shodě okolností – od Ruska odebírá zlevněnou energii a suroviny. Pokud se bude ruská ekonomika dále potápět současným tempem, bude si Peking diktovat podmínky stále výhodnější. Co může přijít? Výkup ruských rezerv zlata? Územní nárok?

Již dnes je přetížení hraničních přechodů mezi Čínou a Ruskem, zejména spojení Manžuli–Zabajkalsk, živým tématem. Od začátku roku se objem silniční nákladní dopravy meziročně zvýšil o 150 procent. Podle ruských celníků, jež cituje Le Monde, projelo za první tři letošní měsíce tamními silničními kontrolními stanovišti více než 75 tisíc vozidel. Čím více budou Číňané Vladivostok vy­užívat, tím více bude provoz sílit – a bude to z drtivé většiny provoz čínský.

Peking je se vztahem k Rusku – živeným společnou antipatií vůči přetrvávající globální dominancí Západu v čele s USA – spokojen. Kromě geostrategického spojence od něj získává levné suroviny a paliva. Výměnou za to udržuje při životě upadající autokracii, která jej neohrožuje. Komu by se to nelíbilo?

Čas na čínské straně

Je samozřejmě možné, že se v Rusku dostane k moci vládce osvícený, povede svou zemi k otevřenosti a dokáže ubalancovat nové se starým (řečeno slovníkem kulturním) či sílu pevninskou se silou námořní (řečeno totéž slovníkem geostrategickým). Ale Vladimir Putin mu jeho roli rozhodně neusnadnil.

Vladivostok je toho smutným příkladem. Generace Rusů od Jerofeje Chabarova a prvních asijských průzkumníků přes komunistické stavitele BAM až po Dmitrije Medveděva (v jeho podobě s lidskou tváří, kterou nosil coby prezident) si od Dálného východu slibují pozdvihnutí Ruska. Ta očekávání ovšem vycházejí generaci po generaci naprázdno: Dálný východ se ekonomicky vzato Moskvě nevyplatí.

Vladivostok si sotva drží 610 tisíc obyvatel, ačkoli do něj federální vlády donedávna sypaly peníze, co to šlo. Prvním ruským vládcem, který Vladivostok vůbec navštívil, byl až Nikita Chruščov. Cizinci měli vstup zakázán po celou dobu trvání SSSR. To vše patří k důsledkům tamního způsobu vlády, jejž Rusové převzali od Mongolů. Od Ivana Hrozného se naučili, že jediný způsob, jak udržet národní existenci, přichází za cenu uzavřenosti navenek a krutosti dovnitř. Smůla je, že mongolský způsob vlády s sebou nese i mongolské výsledky: dohromady nic po vás nezůstane.

A pro Číňany hraje čas. Ruský HDP je pouze devětkrát větší než tržby amerického maloobchodního řetězce Costco (spočítal vtipně Jan Kallberg z washing­tonského think-tanku Center for Euro­pean Policy Analysis). Ekonomická síla Ruska je omezená; prodej přírodních zdrojů přináší v nejlepším případě dost peněz, aby udržel lid v klidu a elitám umožnil mlaskat – ale nic moc dalšího. Téměř nikdo mimo Rusko se nesnaží kupovat ruská auta, domácí spotřebiče nebo televizory, o softwaru nemluvě.

Pokud současné trendy přetrvají, může Čína oprávněně očekávat, že jí její stará území jednoho dne spadnou do klína.