WiWo: Známé struktury se rozpadají, vznikají nová centra moci

ČTK

WiWo: Známé struktury se rozpadají, vznikají nová centra moci

Evropa musí být schopnější jednat v ekonomické, technologické a geopolitické oblasti – jinak hrozí ztráta vlivu ve světě, který se bez ohledu na ni dál točí. Píše se, mimo jiné, v reakci na geopolitické změny a na budoucí priority EU a jejího víceletého rozpočtu, v redakčním sloupku německého týdeníku WirtschaftsWoche (WiWo).

Svět prochází hlubokými geopolitickými a geoekonomickými změnami. S posunem mocenských poměrů se mění i pravidla mezinárodního řádu. Uprostřed těchto změn se německá politika někdy jeví, jako by se držela osvědčených vzorců a jednala méně ze strategického přesvědčení – možná ze snahy zajistit si krátkodobou podporu obyvatelstva.

Dosavadní souřadnicový systém, charakterizovaný západní dominancí, spolehlivými trhy a stabilními partnerstvími, však v této podobě již neexistuje.

Tato změna není nová: globální rovnováha sil se již několik let viditelně posouvá. Zatímco v 60. letech minulého století představovaly Evropa a USA přibližně 60 procent globálního hospodářského výkonu, dnes je jejich podíl přibližně 40 procent – a má klesající tendenci.

Za těchto podmínek již není možné udržet hegemonii USA. Spojené státy proto již řadu let požadují od svých evropských partnerů větší angažovanost v oblasti bezpečnostní politiky. Globální reorganizace se mezitím projevuje v nejrůznějších vývoji – od regionálních válek přes rostoucí obchodní konflikty až po erozi multilaterálních institucí.

Rozvíjející se země, zejména Čína, se ekonomicky i vojensky snaží dohnat ztrátu. Mnoho zemí, zejména asijských, bude následovat. Jejich ekonomická výkonnost roste stejně jako jejich technologická kompetence. Státy, které dlouho sloužily jako levné výrobní lokality a rostoucí trhy, se stále více stávají vážnými konkurenty – ekonomicky, technologicky i geopoliticky. Ekonomické vztahy s nimi přesto zůstávají klíčové pro ekonomickou prosperitu Evropy a pro řešení společných problémů, například v oblasti ochrany klimatu.

Rusko a také Blízký východ zbrojí. Jednoduché srovnání vojenských výdajů je zavádějící, protože stejný rozpočet se v těchto zemích promítá do výrazně větší vojenské síly. Síla se neprojevuje pouze na vojenské úrovni. Propaganda – například prostřednictvím sociálních médií – se stále úspěšněji zaměřuje na oslabení západní podpory v demokratických státech.

Zatímco Ukrajina se často úspěšně brání a západní podpora je převážně stabilní, v případě Izraele chybí strategická jasnost. Izrael není jen demokratickým partnerem, ale také klíčovým hráčem v oblasti bezpečnostní politiky na Blízkém východě – a to i v zájmu Evropy. Kdo uvažuje v geopolitických kategoriích, měl by být připraven podporovat takové partnerství i tehdy, když je politicky nebo komunikačně náročné. Důvěryhodnost Evropy jako geopolitického aktéra se měří také podle toho, zda podporuje své partnery nejen rétoricky, ale konkrétně a spolehlivě – v komplexních konfliktních situacích.

V západních demokraciích pravidelně dochází k pobouření, když země, jejichž existence je ohrožena, strategicky hájí své zájmy. Mnohé společnosti na Západě se těžko vyrovnávají s ambivalencí a tvrdostí, které mohou být nezbytné z hlediska bezpečnostní politiky. Polarizace a morální přetížení se setkávají s cílenou dezinformací ze strany ruské a islamistické propagandy. Ta dokázala nasměrovat pobouření tam, kde to slouží boji proti osvícenému Západu.

Několik příkladů to ilustruje: fáze relativní geopolitické stability a ekonomické jistoty, z níž Evropa po desetiletí těží, skončila. Je nejvyšší čas na geopolitickou a geoekonomickou strategii, která tuto změnu bere vážně – a nečelí jí iluzemi. Pro Evropu jsou a budou klíčové čtyři prvky.

Za prvé: ekonomická síla. Evropa bude moci ovlivňovat mezinárodní dění pouze tehdy, pokud se jí podaří znovu nastartovat růst – nikoli na úvěr a nikoli přerozdělováním, ale odstraněním brzdících regulací, vytvořením atraktivního prostředí pro podniky a veřejnými investicemi do obrany, infrastruktury a vzdělávání. Pouze pokud se Evropa zaměří na svou vlastní ekonomickou sílu, bude schopna politicky čelit globálním výzvám.

Za druhé: technologické prvenství. Evropa musí plně využít svůj technologický potenciál a spolupracovat se svými partnery. Patří mezi ně zejména Izrael a Ukrajina, které vyvinuly velké silné stránky ve vojenské oblasti, od nichž se můžeme učit. Je třeba odstranit regulační překážky a výzkumná strategie by se měla více zaměřit na oblast špičkových technologií (podle principu „vysoké riziko – vysoký výnos“). Regulační překážky bránící technickému pokroku, například v oblasti genetického inženýrství, jaderné technologie nebo umělé inteligence, musí být důsledně odstraňovány.

Za třetí: posílit EU. Evropská unie je příliš často zpochybňována. Nicméně žádný členský stát nemá v této transformační fázi čas ani sílu lépe obstát mimo společenství než v něm. Proto je nyní nezbytné postupovat společně v důležitých oblastech, jako je obrana, výzkum, kapitálový trh a vnitřní trh, a navíc výrazně snížit regulační zátěž.

Za čtvrté: strategické aliance. Evropa bude i nadále závislá na dovozu, například surovin nebo energie. Proto je třeba diverzifikovat a cíleně rozvíjet obchodní vztahy se zeměmi v Asii, Latinské Americe a Africe. Partnerství v oblasti surovin, investice do kritické infrastruktury a vzájemnost se musí stát hlavními zásadami zahraniční hospodářské politiky. Evropský protekcionismus, například v zemědělství, a přetížení obchodních dohod exportem našich hodnot a regulací by měly skončit.

Strategicky zaměřená zahraniční a rozvojová politika bude v budoucnu nepostradatelná. Obchodní vztahy se stejně smýšlejícími demokraciemi v Jižní Americe, Africe nebo Asii mohou mít nejen stabilizační účinek na ekonomiku, ale také přispět k geopolitické odolnosti. Přístup na evropský vnitřní trh je klíčovým nástrojem pro vyváženější rozložení ekonomické moci ve prospěch západních demokracií a jejich partnerů v střednědobém horizontu, a tím i pro ovlivnění budoucího uspořádání světa.

Zejména ve vztahu k Africe je strategický restart dlouho potřebný: namísto paternalistických přístupů jsou zapotřebí skutečná partnerství, například v oblasti energetiky, migrace a digitalizace. Evropa již nesmí tuto oblast přenechávat Číně.

Evropa by měla využít své schopnosti jednat také k aktivnímu utváření globálních veřejných statků – například v oblasti ochrany klimatu. Vzhledem k tomu, že USA se z této role stále více stahují, je na Evropě, aby posílila mezinárodní instituce a podílela se na utváření spolupráce.

Úkoly, které před Evropou stojí, jsou obrovské, a jednoduché odpovědi neexistují. Ekonomická síla, technologická suverenita, strategická spojenectví: to vše nejsou samozřejmosti, ale ambiciózní cíle, které vyžadují důsledné jednání, politickou vytrvalost a ochotu podstoupit riziko. V mnoha oblastech stále chybí ochota stanovit jasné priority – a upřímnost, s níž by se občanům otevřeně sdělila hloubka změn.

Kdo váhá nebo se spokojí se symbolickou politikou, riskuje nejen ztrátu globálního vlivu. Evropě hrozí, že bude ekonomicky pozadu, závislá na bezpečnostní politice a geopoliticky marginalizovaná – poháněná a možná rozdrcená rozhodnutími jiných, místo aby sama ovlivňovala dění. Svět se přeskupuje – ať už s Evropou, nebo bez ní.