Hrozba otevřeného válečného konfliktu v diplomatické bitvě o Ukrajinu minulý týden mírně oslabila. Západu se ovšem nepodařilo rozptýlit podezření, že jeho jednotlivým hráčům jde především o vlastní triko – a že přitom zhusta nevidí vzájemnou spolupráci jako nejlepší řešení.

Těžké váhy byly na programu hned na začátku týdne. Francouzský prezident Emmanuel Macron odletěl do Moskvy, kde absolvoval pětihodinové jednání s kremelským vládcem Vladimirem Putinem. Opačným směrem naopak cestoval čerstvý německý spolkový kancléř Olaf Scholz, aby se setkal s prezidentem Spojených států Joem Bidenem.

Kancléř v kleštích

Ačkoli hlavním námětem hovoru byla v Kremlu i v Bílém domě pochopitelně Ukrajina a napětí kolem jejího vztahu s Ruskem, v obou rozhovorech šlo o mnohem víc. Pro lepší porozumění komplikované diplomatické situaci je dobré začít v Americe.

Joe Biden vládne Spojeným státům ostřeji zleva, než se na počátku jeho funkčního období rýsovalo. Když k tomu přičteme probíhající vyšetřování, jež proti několika zákonodárcům z opoziční Republikánské strany vede Bidenovo ministerstvo spravedlnosti, je zjevné, že duch nadstranického porozumění ve Washingtonu těchto dnů nevládne. O to větší úlevu musí Biden pociťovat nad tím, že ve věci hrozící ruské invaze na Ukrajinu jsou jeho administrativa a opozice zhruba ve shodě. Biden tak na Olafa Scholze – s nímž jej navíc pojí příslušnost k umírněné levici – čekal v relativním klidu.

Naopak jeho německý host přijel ve špatné kondici. Jeho postoj k ukrajinské krizi bylo do té doby obtížné vysledovat, protože prakticky neexistoval. V německých médiích panuje shoda, že Scholz založil svůj těsný volební úspěch na tom, že se bude chovat jako jeho konzervativní předchůdkyně Angela Merkelová. Převzal její neokázalý styl veřejného projevu, ochotu problém neřešit, nýbrž „vysedět“ (to je disciplína, v níž vynikal už na přelomu tisíciletí Helmut Kohl), a dokonce i gestikulaci – novináři si už během loňské předvolební kampaně všimli, že při řeči spíná ruce stejně jako kancléřka.

Berlíne, máme problém

Být „Merkelovou plus“, jak to nazval týdeník Der Spiegel, však v čase mezinárodní krize nesklízí to správné ovoce. Namísto klidným působí Scholz nerozhodným dojmem, až to přimělo amerického velvyslance v Berlíně vyslovit v depeši do Washingtonu obavu, jež si – patrně s vědomím tamního ministerstva zahraničí – našla cestu i do médií: „Berlíne, máme problém.“ Zhruba před měsícem navíc dostal Scholz kvůli Ukrajině mimořádné pozvání do Bílého domu – a odmítl, že už něco má. Německo také Ukrajincům namísto zbraní poslalo pět tisíc přileb, což lze brát trochu jako výsměch.

Do kancléře se proto obuli nejen opoziční politici, nýbrž i jeho koaliční partneři, a dokonce i partajní kolegové ze sociální demokracie. „Jak se cítíte, když spojenci Německa v NATO pochybují o naší spolehlivosti?“ uvítal jej na počátku televizního rozhovoru moderátor. Scholze navíc tíží i historické břemeno – Ostpolitik, kterou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v západním Německu razil sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt, skončila nevalně. A na začátku února, aby se to nepletlo, přijal Gerhard Schröder, do letoška poslední sociálnědemokratický kancléř, místo v dozorčí radě Gazpromu.

Není tedy divu, že při setkání s Bidenem a na následné tiskovce se prohlášení jen hemžila vychvalováním jednoty obou zemí, založené na spolupráci Aliance. „Německo je absolutně, ale absolutně spolehlivým spojencem,“ říkal Biden. Kolem zásadní otázky, co se v případě ruské invaze stane s kontroverzním plynovodem Nord Stream 2, však dlouho zůstávalo ticho po pěšině. „Osobně ručím za to, že pokud by Rusko provedlo na Ukrajinu invazi, Nord Stream 2 se nebude konat,“ prohlásil sebejistě Biden, „prostě nebude.“ Scholz však na týž dotaz nabídl pouze klišé o tom, že „dopady přijatých opatření, o jejichž podrobnostech teď nemůžeme mluvit, budou pro Rusko velmi, velmi tvrdé“.

Komentátoři v tom viděli podstatnou odchylku od Bidenova prohlášení – a s ní i dílčí úspěch Putina. Ten ví, že nebezpečí mu hrozí pouze od Západu vnitřně sjednoceného. Přesvědčil se o tom i na konci ledna, kdy spojenci z NATO zare­agovali na hrozbu jeho vpádu na Ukrajinu relativně razantně a jednotně.

Nebude vítězů

Tomu také Putin přizpůsobil své vystupování během nejsledovanějšího čísla diplomatického programu minulého týdne, návštěvy prezidenta francouzského. Ten přijížděl do Moskvy coby momentálně nejvlivnější evropský politik se dvojím cílem. Zaprvé zastupovat ve sporu s Rusy hlas Západu a NATO; zadruhé vydobýt co nejlepší pozici pro Francii.

Když v pondělí večer předstoupily hlavy obou států před novináře, vypadalo to podle toho. Putin se omezil na prohlášení, že „Macronovy plány obsahují myšlenky, na nichž se dá stavět“. Řekl také, že pokud by se Ukrajina chtěla Krymu zmocnit vojensky, budou západní země vtaženy do války, „v níž by nebylo vítězů“. To je změna tónu oproti prohlášením předchozím, která naznačovala, že jednoznačným vítězem takového konfliktu by bylo Rusko.

Macron naopak vítězoslavně prohlásil, že (výměnou za sporné respektování nespecifikovaných ruských bezpečnostních požadavků) dostal od Putina záruky, že „Rusko nebude příčinou další eskalace“ napětí v ukrajinské krizi. Francouzští, britští ani čeští novináři ne­opomněli v té souvislosti připomenout nešťastný výrok Nevilla Chamberlaina, když po návratu do Londýna mával podepsanou kopií mnichovské dohody: „Přivezl jsem mír!“

Rusové vzápětí Macronův optimismus potopili. Na dotaz, jaké konkrétní záruky Putin Macronovi dal, řekl mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, že neví, „o čem to francouzští kolegové mluví“. Ani tady se žádný knock-out nekonal, ale na body Putin rozhodně neztratil.

A to se ještě ruská strana držela. O den později, když Macron jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, už to tak docela neplatilo. Putin tou dobou poslal do Kyjeva jedovatou hlášku, že Ukrajina musí tak či onak dodržovat minské dohody (které Rusové sami rutinně porušují). „Líbí, nelíbí – trp, má krasavice. Je to potřeba,“ řekl na Zelenského adresu nediplomaticky. Ukrajinský prezident suše opáčil: „Nepatříme mu.“

Festival chucpe

Ruský festival diplomatického chucpe tím samozřejmě nezastavil. Ministr zahraničí Sergej Lavrov vyzval země západní Evropy, aby každá zvlášť předložila Moskvě svůj plán na řešení ukrajinské krize. (Mimochodem, už sám výraz „ukrajinská krize“ je svého druhu Putinovým úspěchem, protože naznačuje, že problém vznikl na Ukrajině jakýmsi samoplozením ze špíny a Rusové jej teď obětavě řeší.) Šéfdiplomata EU Josepa Borrella to přimělo k prohlášení, že Unie bude vystupovat jednotně a že od toho je tady on sám. Je to věcně samozřejmě pravda, ale když musí šéf diplomacie útvaru početně téměř třikrát silnějšího dokazovat oponentovi svoji relevanci, je to známka jisté defenzivy.

Další bodík přistál na ruské straně po Macronově berlínském setkání se Scholzem a polským prezidentem Andrzejem Dudou. Všichni vydali společné prohlášení očekávaného obsahu, že totiž jejich prioritou je odvrátit válku. Vloudila se do něho však neobvyklá zmínka o tom, že „další postup ruských sil na ukrajinské půdě“ by přinesl velmi vážné následky.

Taková formulace bezděčně naznačuje, co začíná být stále jasnější: že status quo, tedy vládu nad Krymem a de facto i nad polovinou Luhansku a Doněcku na východě Ukrajiny, už nikdo na Západě nebude vážně zpochybňovat. Putin by tak zakonzervoval výsledky osm let starého konfliktu (viz box). Lze si představit, že právě to bylo jeho záměrem; jen potřeboval neudělat chybu. Fotbalisté by řekli, že mu stačilo hrát vzadu na nulu. 

Válka o Ukrajinu

2014

únor: Protesty proti proruskému prezidentu Viktoru Janukovyčovi vedly k jeho odstoupení a zároveň vyvolaly obráceně orientované protesty v oblasti Donbasu.

březen: Rusko obsadilo Krym a podporovalo separatisty v Luhansku a Doněcku.

září: Byla podepsána první minská dohoda o příměří, padla během několika dnů.

2015

Byla podepsána nová minská dohoda o stažení dělostřelectva a dohledu na příměří v režii OBSE.

2017

Ukrajinský parlament schválil zákon o obnovení snahy o vstup do NATO.

2020

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj schválil národní bezpečnostní strategii opřenou o budoucí členství v NATO.

2021

březen: K ukrajinské hranici se začala stahovat ruská vojska.

červenec: Vladimir Putin publikoval rozsáhlý text s názvem „O historické jednotě Ruska, Ukrajiny a Běloruska“.

prosinec: Na ukrajinských hranicích s Ruskem a Běloruskem se shromáždilo více než sto tisíc ruských vojáků a množství vojenské techniky.

2022

leden: Rusko jednalo během jednoho týdne o krizi s NATO, USA i OBSE (neúspěšně).

únor: Diplomacie přinesla naději na odvrácení války; za jakou cenu, dosud nevíme.

Zdroje: The Guardian, The New York Times, Deutsche Welle