Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

V širém poli strom zelený. Historie českých alejí začíná v 18. století

Stromořadí u silnic se objevila za Marie Terezie a v 19. století je naši předkové pokládali za symbol utěšenosti, krásy a kultivovanosti české krajiny. Dnes je jich stále méně

V širém poli strom zelený. Historie českých alejí začíná v 18. století
Česká stromořadí přežila druhou světovou válku i komunisty a dnes jsou stará už více než čtvrt tisíciletí. | Profimedia.cz

Stromy u silnic a cest jsou dávným pozůstatkem barokní krajiny. Šlechta si aleje dopřávala už dřív, ale teprve budování císařských silnic z nich za Marie Terezie učinilo dominantní prvek českého venkova. Silnice – široké tak, aby se na nich dokázaly pohodlně vyhnout dva plně naložené formanské vozy – připadaly současníkům jako příliš násilný zásah do krajiny a zároveň neodpustitelné mrhání drahocennou půdou. Povinně vysazovaná stromořadí měla tento hřích moderní doby zmírnit.

Zmíněný idealistický pohled přežíval po celé 19. století v myslích romantiků, o čemž se můžeme přesvědčit na stránkách dobových knih a novin rozplývajících se nad „utěšeností“ české krajiny ozdobené dlouhými, přímými liniemi stromů. Pohled praktiků, tedy obcí a majitelů přilehlých pozemků, kteří měli stromořadí zakládat a udržovat, byl – jak brzy uvidíme – mnohem skeptičtější. Stromům u cesty hodně uškodil rozvoj automobilismu a to se dodnes nezměnilo. Ovoce není kvůli výfukovým plynům k jídlu a z policejních statistik navíc plyne, že při nárazech aut do stromů se každoročně zabije téměř stovka lidí. Není divu, že stromů u silnic dlouhodobě ubývá. Ve statistikách, které aktuálně zveřejnil spolek Arnika, si lze přečíst, že za každé tři pokácené nejsou dnes vysazeny ani dva nové.

V sadě skví se jara květ

Povinnost sázet u silnic stromy zakotvila zřejmě jako první Francie a roku 1752 ji následovala habsburská monarchie. Důvody byly hospodářské, estetické a orien­tační, přičemž se navíc často zmiňuje stín, jímž stromy ulevovaly procházejícím civilistům a vojákům. Až do konce 18. století se budování hlavních – císařských – silnic spíš vleklo (kolem roku 1800 jich měly Čechy dle knihy Pavla Schreiera Příběhy z dějin našich drah 562 a Morava 683 kilometrů), pak ale přišel boom. Povinnost stavět silnice – a podél nich sázet stromy – přenesl stát na šlechtu (ta zase na poddané), a tak jich roku 1848 bylo jen v Čechách už 3830 kilometrů. Navíc se stavěly i okresní a místní komunikace, takže v říjnu 1849 činila dle Havlíčkových Národních nowin celková délka silniční sítě v Čechách 1517 rakouských mil a 3768 sáhů (zhruba 11 500 kilometrů). Dokonce i v revolučním roce 1848 přibylo skoro patnáct mil, a „tak také rozmnožilo se za dotčený rok i stromořadí po silnicích wysázené o 19 714 sazenic“.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit