Taxikář do telefonu ječel. „Ja zděs!“ Já jsem taky ječel. „Ne, tady jsem já a nikdo jiný tady není! Kde stojíte?“ Byla půlnoc a před příletovým terminálem letiště v ukrajinském Lvově bylo mokro, zima a mrtvo. Tak mrtvo, že jsme nakonec jeden druhého slyšeli napřímo, protože jsme stáli pár metrů od sebe. Dva lidi s chytrými telefony v ruce musela spojit síla jejich vlastních hlasivek. „My drug druga našli,“ hlaholil taxikář vesele směsicí ruštiny a mnoha panslovanských přísad.

Onen kontrast nablýskané západní technologie a azbukové mysli začal během mé cesty za lvovským mediálním soustředěním ještě dříve než cesta sama. Ukrajinská vláda měnila v srpnu proticovidové požadavky stejně nevypočitatelně jako ta česká. Nebudete-li očkováni, nesmíte do země ani vkročit; to bylo jeden den. Kdo je očkován, musí přesto mít PCR test ne starší než 72 sekund, zaznělo den druhý. Stačí antigenní test. Na Ukrajinu se nesmí, i kdybyste měli sedm testů a všechna očkování světa. Občas platila všechna nařízení najednou a občas žádné z nich nebo naopak jiná, o kterých jste nic nevěděli a vědět nemohli, protože je nikdo nikomu neřekl. Normalno.

Digitalizace, ale…

Naštěstí existuje internetová stránka visitukraine.com, která nálady ukrajinské vlády monitoruje celkem zblízka, protože ji právě vláda provozuje. Můžete na ní zapnout funkci chat, jejímž prostřednictvím na vás namísto robota mluví lidská bytost. Všechny dotazy vám proto zodpoví smysluplně; jediná smůla je, že je zodpoví tak za dva dny (bez nadsázky).

Visitukraine mě nicméně informovala, že si musím pořídit chytrý telefon, abych si mohl nainstalovat aplikaci Vdoma. Ta bude následně monitorovat můj pohyb, prý kvůli trasování. (Chudáci z NKVD ten džob kdysi museli odvádět růčo.) Bez aplikace budu rovnou na letišti vykastrován, rozčtvrcen a odeslán do vlasti v zavazadlovém prostoru, informovala mne stránka. Jak jsem se ještě měl dozvědět, zmíněná stránka i aplikace jsou chloubou nové, technologicky zdatné Ukrajiny, která valem nahrazuje tu starou, exsovětskou, beznadějně uvázlou ve směsici azbuky a levné vodky.

Pořídil jsem tedy a instaloval. Na letišti ve Lvově mne kontrolovala po zuby ozbrojená dáma. Zhlédla můj doklad o očkování, nevšimla si, že ještě ten den není platný, a zavrčela: „Všechno dolů!“ Naštěstí myslela pouze brýle, klobouk a respirátor. Uspokojena poté letmým pohledem do pasu, mávla směrem k východu, aplikace neaplikace.

Tady nebudíme

Žoviální taxikář mne zavezl do hotelu !Fest v širším centru města. Samý chrom, lesklé černé dlaždice, nablýskané sklo, vše rychloomyvatelné – takový nový moderní hotel bratru za tisíc korun za noc; při průměrném lvovském platu něco přes devět tisíc měsíčně žádná láce.

Za pultem v recepci seděla brunetka toho typu, jenž se na Ukrajině pěstuje, aby bylo čím plnit server UkrainianRealBrides.com. „Mohla byste mě prosím vzbudit v půl šesté?“ Následoval tázavý, mírně nepřítomný pohled. „Mohla byste…“ „Ne, to nejde, to asi neděláme.“

Než jsem se stačil nadechnout, přišla druhá dívka, jasnější než tisíc sluncí. „Samozřejmě že vás vzbudíme, žádný problém,“ řekla a usmála se, na což by měla nosit zbrojní pas.

V sedm hodin zazvonil telefon. „Budíme vás,“ řeklo tisíc sluncí. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne „Takhle vypadá půl šesté?!“. Poděkoval jsem tedy, našel košili, kterou jsem pro ten den vyhlásil za nejčistší, a sklopýtal vstříc lvovskému mediálnímu fóru.

„Jsme jako tráva, která prorůstá asfaltem,“ řekl poeticky o konfliktu nového a starého na Ukrajině ředitel kyjevského Ukrajinského institutu Volodymyr Šejko, boss přes tamní kulturní diplomacii. Akce jako Lviv Media Forum (kde se sešlo na sto novinářů, marketérů, influencerů, moderátorů, akademiků, diplomatů a vůbec lidí, kteří se o takové věci profesně starají) mají za cíl zařídit, aby tráva prosperovala a asfaltu ubývalo.

Putin? Prostě nesouhlasím

Měl jsem štěstí. Narazil jsem na panelovou diskusi o mediální gramotnosti na Ukrajině. („Máte patnáct sekund, abyste na mne udělali dojem,“ stálo na tričku jedné z diskutérek. Chvályhodný realismus očekávání, napadlo mě; až pak vyšlo najevo, že dáma je na TikToku a tvrdí, že tamní patnáctivteřinová videa jsou fajn vzdělávacím prostředkem.) Diskusi vedla Valerija Kovtunová, sotva třicetiletá absolventka London School of Economics, někdejší reportérka BBC a dnes zaměstnankyně ministerstva kultury, kde má mediální gramotnost na starosti.

Později u kávy jsem z ní tahal rozumy. Slíbila Ukrajině Evropa příliš, když asociační smlouvou s Unií de facto přislíbila Kyjevu, že jej vytáhne z ruské sféry vlivu, a pak nebyla schopna si za tím rozhodnutím stát? „Kdepak,“ povídá Valerija, „to si musíme vybojovat sami jako vždycky. A také to děláme – když na Ukrajině nejsem a vrátím se třeba po půl roce, vidím, o kolik jsme pokročili. Digitalizace postupuje lépe než leckde v západní Evropě, občanská společnost funguje…“

Nesouhlasí tedy s tím, co říká Vladimir Putin o tom, že Rusové a Ukrajinci jsou jediný národ? Přátelský Valerijin úsměv zmizel. „Samozřejmě že nesouhlasím. Nesouhlasím s ničím, co říká Putin.“ Napadlo mě, nakolik je takový postoj svobodný.

I ona se však měla přesvědčit, že asfalt je trávě dosud důstojným soupeřem. Na přednášce najednou přestaly fungovat ministerské QR kódy, chlouba jejího týmu. Valerija vzápětí dostala echo z vedení, že stránka je nedostupná a ještě dlouho bude. Zřejmě se do ní vylil asfalt, který tam zbyl z dob minulých, ale zároveň stále přítomných.

Paralelně s mediálním fórem probíhal v týchž prostorách (část postindustriálního areálu, jež akci hostila, dříve patřila pivovaru Pravda, což je svého druhu existenciálně uklidňující okolnost) Lviv Media Camp, menší akce pro patnáct novinářů ze zemí visegrádské čtyřky (spoluorganizátorem akce byl i český Nadační fond nezávislé žurnalistiky), což je důvod, pro který jsem se do Lvova vydal i já.

Doktoři a kněží

Media Camp měl připravené skutečné těžké váhy. Jednou z nich byl Pavlo Kovtoňjuk, exnáměstek ministerstva zdravotnictví a hlavní autor vládní proticovidové strategie. Úspěšná je dosud jen částečně – špatná organizace plus protivakcinační kampaň (vydatně podporovaná z Ruska) lijí na trávu očkovacích snah hodně asfaltu. Plně očkováno je dosud jen asi deset procent Ukrajinců (světový průměr je 29 procent).

Kovtoňjuk se nicméně nedal lacino. „Nesmíte říkat, že jste z vlády, protože vládě nikdo nevěří. Dokud jsem byl náměstek, nikdo mi nevěřil ani slovo. Teď, když jsem nezávislý expert, jsem pořád v televizi a všichni mě citují,“ vypráví s mírným úsměvem. A jak tedy lze o prospěšnosti vakcíny lidi přesvědčovat účinněji? „Musíte oslovit někoho, komu lidé věří. V tomto případě jsou to doktoři a kněží. Mezi doktory je antivaxerů méně, ale kněžím zase lidé věří více. Kdybychom neoslovovali tyto dvě skupiny, nebyli bychom ani tam, kde jsme,“ líčil Kovtoňjuk. Rozeznat trávu od asfaltu může být někdy obtížnější, než to zdálky vypadá.

Naopak žádnou pochybnost o tom, odkud asfalt pochází, nemá Oksana Syroidová, bývalá místopředsedkyně ukrajinského parlamentu a patrně největší hvězda Media Campu. Její specializací je rusko-ukrajinská válka – a nebere si servítky ani vůči Rusku, ani vůči Evropě. „Podívejte se, jakými zbraněmi Rusové bojují,“ řekla a spustila powerpointovou prezentaci. „Co je na tom zajímavého? To, co chybí – a to je letectvo. Proč chybí? Podívejte se na mapu plynovodů (rozsvítila se příslušná mapa). Nechtěli porušit potrubí. Jen co začne fungovat Nord Stream 2, se to změní.“

A co Evropa? Slibovala snad příliš? zopakoval jsem svoji otázku i zde. „Evropa nemá na Ukrajině žádný zájem vyjma onoho potrubí,“ odpověděla Syroidová, která lobbovala u EU proti přijetí dohod z Minsku. „Oficiálně jsme měli plnou podporu (evropských diplomatů), ale soukromě nám dávali najevo, že Rusové vyhráli válku, tak ať laskavě děláme, co Rusové chtějí. Tak to chodilo už od Majdanu. Tehdy mi při večeři u skleničky koňaku řekl německý velvyslanec, že přece zločinci nemohou ustavovat vládu. Říkáte mi, že jsem zločinec? odpověděla jsem mu otázkou. Deset diplomatů kolem stolu mlčelo. A od té doby se nezměnilo nic.“

Obranný štít

Má tedy vůbec smysl snažit se o přijetí do EU nebo alespoň o jakousi institucionalizaci vzájemných vztahů? „Záležet by na tom mělo především Evropě, protože Ukrajina je v lepší formě než Západ,“ tvrdí Syroidová. V jakém smyslu? podivil jsem se. „My tady jsme si vědomi nebezpečí, které Rusko svou energetickou politikou představuje. Kdežto Evropa si myslí, že to nebezpečí je daleko. Němci si pořád myslí, že Rusům jde o kšeft stejně jako jim. Ale to je nesmysl, plyn a ropa se mohou v případě potřeby stát výhradně geopolitickou pákou. Kdyby Evropané byli chytří, naopak by investovali do Ukrajiny, co se do ní vejde. Kdyby jejich peníze dokázaly přesvědčit Polsko a Ukrajinu, aby spolupracovaly, vznikl by tím dobrý obranný štít.“ Nebylo třeba se ptát, proti komu.

Daniel Deyl

Názor, že Evropa je v horším stavu než Ukrajina, nebyl ve Lvově slyšet ojediněle. „Unie jde divnou cestou – třeba kvóty pro ženy v byznysu a politice, to jde dost přes čáru,“ myslí si například mediální „gramotnice“ Kovtunová. „Není zase tak moc o co stát.“

Podobně mluvil i Valerij Pekar z Kyiv Business School. „Cesta svobody vedla od Holandska v 16., Anglie v 17. století a Francie s Amerikou v 18. století přes jaro národů v roce 1848 a rozpad imperiálních říší po druhé světové válce po sametové revoluce střední Evropy. Ve století jedenadvacátém je na řadě Ukrajina.“

Lidovky a Mozart

I hlas lidu zněl často podobně. Výsledky miniankety, kterou prováděl týdeník Hrot mezi lvovským pohostinským personálem, se razatně lišily od výsledků podobného průzkumu před třemi lety. Tehdy bylo jednoznačným cílem mladých lidí ze země co nejrychleji vypadnout. Dnes je ona touha po Západu o poznání slabší. „Tady je dobře a bude líp. Vždyť u vás taky nebylo hned všechno v pořádku,“ řekla devatenáctiletá servírka Katerina z noblesního náměstí Rynok na čistě profesně položenou otázku, jestli se nechce přestěhovat do Prahy, nejlépe hned.

Poslední večer mne zavedl na Prospekt Svobody, což je lvovský ekvivalent Champs Élysées. Na obří obrazovce před budovou národní opery běžel záznam jakéhosi tamního hudebního vystoupení. Fantastický dívčí soubor předváděl místní lidovky v moderním aranžmá; bylo to tak strhující, že lidé v parku na konci té neživé obrazovce tleskali.

V klidnějších pasážích jako by celou dobu zněla Prospektem Svobody ještě jiná hudba. Když záznam skončil, záhada se vysvětlila sama. Z reproduktorů v parku, umně schovaných v ozdobných keřících, se linul Mozart. Vyšlo najevo, že hudbu pouští radnice a ten večer ji prostě někdo zapomněl na dobu večerního záznamu vypnout, takže posluchačům to zprostředkovalo mírně schizofrenní zážitek. Asfalt odchází pomalu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.