Zelená revoluce zvyšuje riziko konfliktů. Rostoucí teploty mohou zažehnout nové války

Radikalismus na obou stranách, jenž je spojen se zaváděním opatření vedoucích k uhlíkové neutralitě, může způsobit v řadě zemí nové ozbrojené konflikty. Budování dalších kapacit obnovitelných zdrojů by mělo probíhat nenásilně.

Radikalismus na obou stranách, jenž je spojen se zaváděním opatření vedoucích k uhlíkové neutralitě, může způsobit v řadě zemí nové ozbrojené konflikty. Budování dalších kapacit obnovitelných zdrojů by mělo probíhat nenásilně.

Celý článek
0

Airbus chce prorazit ve vesmíru. Soustředí se na produkci satelitů

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Celý článek
0

Ve startupech se maká, šéf klidně umývá nádobí. Je to cesta, jak dohnat vyspělé země, říká Nosek z Unico

Čím složitější je inovace, tím je pro nás zábavnější, zdůrazňuje Vojtěch Nosek ze společnosti Unico. Byla to parta čtyř vědců, kteří byli nešťastní z toho, že se jejich práce špatně dostává do praxe. A tak vznikl nápad rozjet firmu, která propojuje soukromý a akademický sektor.

Čím složitější je inovace, tím je pro nás zábavnější, zdůrazňuje Vojtěch Nosek ze společnosti Unico. Byla to parta čtyř vědců, kteří byli nešťastní z toho, že se jejich práce špatně dostává do praxe. A tak vznikl nápad rozjet firmu, která propojuje soukromý a akademický sektor.

Celý článek
0

Turecko: (ne)mocný muž na Bosporu

Osmanská říše byla kdysi trefně označena za nemocného muže na Bosporu. Když pozorujeme dnešní erdoğanovské Turecko, nelze se ubránit pocitu, že se historie opakuje

Turecko: (ne)mocný muž na Bosporu
Roky ušlápnutá opozice cítí šanci na vítězství v prezidentských volbách. První kolo sice Erdoğan nejspíš vyhraje, ve druhém jsou však podle průzkumů silnější hned čtyři opoziční kandidáti – İmamoğlu, Yavaş, Kılıçdaroğlu (první zleva) a Meral Akşenerová (druhá zprava). | Profimedia.cz

Od poloviny 19. století se druhdy impe­riální mocnost s ambicí přeměnit Evropu v muslimský kontinent propadala do čím dál hlubší krize. Způsobila ji ekonomická zaostalost, rozbujelá korupce a stále méně funkční feudální správa. Země nebyla schopna čelit emancipačním snahám na Balkáně a prohrávala jednu válku za druhou. Jako osudové se ukázalo rozhodnutí vstoupit do první světové války po boku Německa a Rakouska-Uherska. Na troskách této říše vybudoval někdejší osmanský generál Mustafa Kemal, známý jako Atatürk (neboli „otec Turků“), sekularizovaný a částečně i liberální a demokratický, ale též silně nacionalistický a de facto polovojenský režim. Celá kemalistická transformace byla společnosti vnucena, aniž by se jí kdo tázal, zda souhlasí.

Tureckou republiku při jejím vzniku poskvrnila krev milionů obětí z řad Arménů, Řeků a Kurdů. Genocida Arménů sice není zapomenuta, ale nehraje v životě země větší roli. Zato s kurdskou otázkou je to podstatně složitější. Turecký režim Kurdy považuje za cizorodý prvek a přes jejich početnost jim upírá nárok na jakoukoli autonomii. A výhled na zlepšení není žádný.

Konec hráze proti islamismu

„Strážcem“ laického charakteru země byla po celé dekády turecká armáda, která opakovaně neváhala zasáhnout proti jeho nepřátelům. A to buď přímo vojenským pučem, nebo tlakem na politické instituce.

Tak to chodilo až do nástupu Recepa Tayyipa Erdoğana do funkce premiéra a později prezidenta. Pod jeho vedením došlo k nebývalé proměně pozice armády. Erdoğan zdesetinásobil výdaje na zbrojení a budování ozbrojených sil, investoval obrovské prostředky do výzkumu a vývoje zbrojní výroby. Turecká armáda dnes disponuje nejmodernějšími zbraněmi a po amerických ozbrojených silách tvoří druhé nejpočetnější a nejbojeschopnější vojsko v rámci NATO. Na straně druhé však turecký prezident armádu „očistil“ od většiny důstojníků věrných kemalistickému odkazu. Systematicky důstojníkům odebíral roli hráze proti islamismu.

Kurdové, největší národ bez státu

Odhady počtu Kurdů se pohybují mezi třiceti a čtyřiceti miliony. V Turecku jich žije 11–15 milionů, a tvoří tak 15–25 procent celé populace. Šest až osm milionů Kurdů obývá Írán, přes šest Irák, dva až tři žijí v Sýrii a další statisíce v Ázerbájdžánu, v Arménii a Gruzii. V diaspoře pak přebývá asi 1,5 milionu Kurdů, z toho přibližně 800 tisíc v Německu.

Většina Kurdů vyznává sunnitský islám, ale asi čtvrtinu populace tvoří alevité a súfisté. Kurdové jsou obecně o poznání sekularizovanější než jiné muslimské národy. Uznávají například rovnoprávnost žen.

Geografové znají i pojem Kurdistán jako neformální název pro oblast již po tisíciletí obydlenou kurdskou populací. Ta se rozkládá na území pěti států – Turecka, Iráku, Íránu, Sýrie a Arménie. Kurdové se opakovaně pokoušeli vytvořit vlastní stát, naposledy v době rozpadu takzvaného Islámského státu, kdy byla na části území Sýrie vyhlášena takzvaná Rojava, jejíž naděje ale pohřbily akce turecké armády.

Už Atatürkova modernizace se dotkla jen části společnosti. Rozdíly mezi tureckými velkoměsty, městy a venkovem přetrvaly do současnosti a nůžky mezi jednotlivými částmi země se přes snahu vlád stále rozevíraly. V roce 2018 země navíc znovu zabředla do měnové a rozpočtové krize. Již dlouho ji sužuje extrémní inflace, v září 2022 její meziroční míra dosáhla 83,5 procenta.

Spolu s hospodářskou krizí země upadá do krize politické, společenské, bezpečnostní, nábožensko-kulturní, ale v prvé řadě vůdcovské. Po dvaceti letech Erdoğanova vládnutí označuje organizace Freedom House Turecko za „nesvobodné“. Přiznává mu skóre 32 bodů ze 100 možných. Nespokojenost a napětí rostou. A spolu s nimi odhodlání opozice dosáhnout změny, ale i vládnoucích kruhů udržet moc za každou cenu.

Nejpozději v polovině června čekají zemi prezidentské i parlamentní volby, které mohou rozhodnout o samém charakteru tureckého politického systému, ale i o stabilitě celého regionu.

Erdoğan není favoritem!

Stávající prezident zřejmě vyhraje první kolo, ale to druhé by podle všech průzkumů mělo jeho vládu ukončit. Silnější než on jsou hned čtyři možní kandidáti kemalistické opozice: İmamoğlu, Yavaş a Kılıçdaroğlu z levicové Republikánské lidové strany (CHP) i předsedkyně konzervativní Dobré strany (İyi) Meral Akşenerová. I parlamentní volby se zdají být otevřené. AKP vede s minimálním náskokem před CHP a nejblíže do parlamentu má İyi a Lidová demokratická strana zastupující zájmy různých menšin.

Erdoğan prokázal velkou schopnost přežít nejrůznější krize. Aktuální zemětřesení, jehož tragické důsledky jsou zřejmě spojené s erdoğanismem, se tak na jedné straně může stát příslovečnou poslední kapkou. Ale stejně tak dobře jej moderní turecký sultán může prodat jako další důkaz spiknutí proti své osobě.

Ani případný úspěch opozice nemusí Turecku přinést klid. Moc se totiž v této zemi rychle stává nemocí. A nemoci často schvacují i ty nejodhodlanější držitele moci. 

Kdo je Recep Tayyip Erdoğan (*1954)
Recep Tayyip Erdoğan
Shutterstock.com
Narodil se na jednom z chudých předměstí Istanbulu v rodině kapitána pobřežní stráže. Od dětství navštěvoval náboženské školy a věnoval se studiu islámu. Při tom si přivydělával jako pouliční prodavač. Byl také nadšeným fotbalistou. Prý o něj stál slavný istanbulský klub Fenerbahçe.
Již jako student se vyznačoval skvělými rétorickými schopnostmi, které neustále zdokonaloval. Politice se věnoval už v té době. Po studiu působil v soukromém sektoru, ale hned po pádu vojenského režimu vstoupil do islamistické Strany blahobytu, již založil pozdější premiér Necmettin Erbakan.
Po volebním vítězství v roce 1994 se Erdoğan stal starostou patnáctimilionového Istanbulu. V úřadu působil velmi pragmaticky a dokázal rozlousknout několik dlouhodobých problémů metropole na Bosporu. Problém nedostatku vody vyřešil položením stovek kilometrů nových potrubí. Vybudoval jedno z nejmodernějších recyklačních zařízení na odpad a přešel na vytápění plynem. Postavil několik mostů, viaduktů a desítky kilometrů dálnic. Vyřešil problém dopravy a snížil znečištění ovzduší. Zároveň proslul jako bojovník proti korupci a významně snížil astronomické zadlužení města.
Starostou byl do roku 1997, kdy se funkce musel vzdát na základě svého odsouzení za recitaci veršů soudcem označených za podněcování k násilí a náboženské nenávisti. Pozice národního mučedníka jen posílila jeho popularitu. Zúročil ji v roce 2001 při založení islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Využil nespokojenosti
Stávající politické elity se dokonale zdiskreditovaly mírou korupce a neschopností řešit vleklé problémy. Erdoğan umně využil atmosféry nespokojenosti a jako vůdce AKP Turkům naservíroval vydatnou porci antiestablishmentového populismu. Zároveň skvěle prodal své nesporné úspěchy z doby starostování v Istanbulu. A to vše zahalil do islamisticko-nacionalistického mravního étosu.
Díky tomu AKP vyhrála parlamentní volby a její předseda se roku 2003 stal 25. premiérem Turecké republiky. Tím zůstal až do roku 2014. Zprvu vystupoval jako reformátor a jednoznačný přívrženec členství v EU. Turecko se pod jeho vedením zotavilo z hospodářské krize a mocně investovalo do infrastruktury. Vybudovalo stovky kilometrů silnic, dálnic, několik mezinárodních letišť a vysokorychlostní železniční síť. Po určitou dobu vedl jednání o ukončení kurdsko-tureckého konfliktu. Posléze však Erdoğanova zahraniční politika, často označovaná jako „neoosmanská“, zemi vzdálila EU a zavlekla ji do syrské občanské války.
Poslední roky jeho premiérování přinesly Turecku úpadek a korupci. Protivládní protesty řešil zaváděním cenzury. Velký korupční skandál v roce 2013 vedl k zatčení Erdoğanových blízkých spojenců a pošpinil i samotného premiéra.
A co je „erdoğanismus“?
V roce 2014 se Erdoğan rozhodl kandidovat na prezidenta země. Do té doby šlo o ceremoniální funkci. Erdoğan však začal úřad měnit v hlavní mocenské centrum. Prosazoval rozsáhlé čistky v justici i v armádě. Snažil se odstranit své odpůrce, ale i bývalé spojence v čele s islámským duchovním Fethullahem Gülenem. Vhodnou příležitost mu poskytl neúspěšný vojenský puč z roku 2016, o kterém se dodnes neví, zda nebyl jen zinscenovanou hrou s cílem zbavit se desetitisíců nepohodlných politiků, duchovních, akademiků a vojáků. Rok po puči Erdoğan zorganizoval ústavní referendum, které změnilo turecký parlamentní režim na režim prezidentský. Znovu tak upevnil svou osobní moc.
Svými odpůrci, ale i západními komentátory bývá Erdoğan označován za novodobého sultána, autoritáře či přímo diktátora. Jeho režim bývá srovnáván s Orbánovým i Putinovým.